26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Nejsem diplomatem ani disidentem...

15. 6. 2010

|
Tisk
|

Vydání: 2010/25 Milada Horáková, 15.6.2010, Autor: Petr Příhoda

Příloha: Perspektivy

Otče arcibiskupe, přijměte dodatečné blahopřání k vašemu jmenování. Proč s ním Svatý stolec tak dlouho otálel, když právě vaše osoba přicházela v úvahu jako možná nejpravděpodobnější kandidát?

Těžko mohu na tuto otázku odpovídat, musel bych fabulovat. Že má pražský arcibiskupský stolec důležité místo v celku římskokatolické církve, je dáno historicky i geopoliticky. Je třeba si uvědomit, že církev má více osobností, mezi nimiž se musel papež rozhodovat.

Papežský nuncius Diego Causero prý jemně vytknul našim biskupům, že málo pečují o zrání nových osobností, z nichž by se rekrutovali vaši nástupci. Je to pravda?

Ten výrok nebyl míněn jako výtka, nýbrž jako povzbuzení, že v perspektivě další generace kněží je zapotřebí se opravdu zamýšlet nad formací nových osobností. Církev dnes už není ve stavu základní obnovy svých struktur, ale musí přemýšlet nad určitou duchovní, církevně-politickou strategií do budoucna. Takto chápu připomínku pana nuncia.

Vaši „image“, tj. obraz pro veřejnost, média teprve vypracují. Jakousi už máte, i když nejednotnou. Novináři o vás šíří, že jste svým založením „diplomat“.

Někomu jste disidentem, politickým vězněm, přítelem Václava Havla. Jiní ve vás vidí církevního činitele, který je – na rozdíl od vašeho předchůdce – zadobře s Václavem Klausem, a vyvozují z toho, že jste stoupencem (zdejší) politické pravice. Veřejnosti je méně známo, kdo jsou dominikáni, že jste příslušníkem jejich řeholní komunity, dokonce jejím někdejším provinciálem. A jen málokdo ví, že jste také šéfredaktorem revue Salve. Jak byste si přál, aby vás veřejnost vnímala? Mými vzory byly postavy, které lze těžko zařadit do přihrádek, jimiž veřejnost, světská i církevní, škatulkuje lidi. Domnívám se, že blíže ozřejmit, kdo je Duka, souvisí i s tím, že každý úřad a služba vyžaduje určité způsoby jednání i strategii a ta je dána úkoly, před nimiž stojíme. V tomto ohledu nejsem v pravém slova smyslu diplomatem. A také těžko mohu být v demokratické společnosti disidentem. Část lidí v církvi se stále domnívá, že se vlastně nic nezměnilo a že musí zastávat roli disidentů. V tomto smyslu disidentem už nejsem. Jsem člověkem, který bude usilovat o to, aby církev žila v demokratické pluralitní společnosti a plnila poslání, které jí svěřil Ježíš Kristus. To je náboženská role církve. Církev ale má i společenskou úlohu, je součástí naší kultury, společenského i politického života. Ne jako politická strana, ale jako entita, která spoluvytvářela kulturu a civilizaci Evropy, tedy i naší země. Pro mne z toho plyne otázka, jak v tom pokračovat a být touto součástí, jak podpořit vše, co je pozitivní, ale také jak umět říci, co je určitým způsobem nebezpečné. Určitě to nebudu dělat tak, že bych zastupoval roli politické strany nebo politického komentátora. To patří jiným profesím.

Obzor naší mediality je úzký. Když se řekne „katolická církev“, žurnalisty většinou napadá trojí: majetkové vyrovnání, smlouva se Svatým stolcem a vlastnictví svatovítské katedrály. Poslání církve je zajisté v něčem jiném, ale dopadlo to bohužel tak, že „politicky“ jsou s ní spojována především tato tři, resp. dnes možná již jen dvě témata. Lze připustit, že to nakonec v těchto dvou punktech skončí pro církev neúspěchem? Odpovídalo by to historické tradici: ani první republika nebyla církvi nakloněna, nepřijala konkordát a přistoupila pouze na „modus vivendi“…

To, co říkáte, je tak trochu obraz církve, jaký se vytváří v hlavním městě. Hlavní město, to je vláda, parlament, ústředí politických stran, kde se především probírají ona tři témata. Moje zkušenost po dvanácti letech v diecézi: zmíněná témata nebyla součástí mého působení ani předmětem rozhovorů s věřícími, se samosprávou a širokou veřejností. Někdy na ně přišla řeč, ale všichni chápali, že církev zde není proto, aby řešila jenom je, ale aby žila svým životem. K tomu jsem nacházel podporu jak u místních autorit, tak i v širší společnosti. To bychom měli vnést do života církve i v hlavním městě. Navíc jedno z těch mediálních témat už doufám uvolnilo místo těm podstatnějším.

Mezi věřícími, kteří se zajímají o život církevního společenství (a nejsou to jen laici), existuje pocit, že náš biskupský sbor nereaguje pohotově na to, co se v národě děje, že není příliš akceschopný, a že dokonce není ani dostatečně „sehraný“. Vyplývá tento pocit z nedostatečné komunikace, anebo je na tom kus pravdy?

Možná má ta výtka jisté oprávnění už proto, že se několik let čekalo na obsazení pražského biskupského stolce a pražský arcibiskup hraje vždy v rámci celé biskupské konference důležitou roli. To do jisté míry zasáhlo i práci některých jejích komisí. Na druhé straně mám dojem, že naše společnost i část lidí v církvi, intelektuály nevyjímaje, jako by si představovaly, že církev tvoří papež a biskupové, pak možná může říct ještě něco nějaký pan farář. Ale my nejsme církví pouze hierarchickou. Hierarchie hraje určitou stavební roli, ale k mnoha otázkám se vyjadřují všichni členové církve. Mají autoritu v univerzitním, odborném i politickém životě a prezentují tam i stanoviska církve. Není třeba, aby biskupové a kněží stále připomínali veřejnosti, co říká církev, papež nebo Bible. Do života máme vstupovat tím, že řekneme: toto je správné, dobré, užitečné, toto je pravda. Takto potřebujeme proměnit přítomnost církve v naší zemi. S prohlášeními a rezolucemi toho moc nepořídíme. To je až poslední záchranná záklopka. Máme být přítomni právě na svých místech a trpělivě, často i pokorně spoluutvářet život společnosti.

Co soudíte o úrovni vzdělanosti, zejména náboženské, nás, českých katolíků? Máte coby český primas a velký kancléř KTF konkrétní představu, jak ji zvyšovat?

Vnímám to v trochu jiné perspektivě. Padesát let byli u nás věřící lidmi podřadné kategorie. Ve farnostech bylo do roku 1990 málo lidí s vysokoškolským vzděláním a podstatně nižší počet lidí se středoškolským vzděláním. Pro věřící byla tato cesta zpravidla uzavřena. Po dvaceti letech vidím, že v církvi počet mladých lidí studujících na vysokých a středních školách převažuje nad ostatními skupinami obyvatelstva. Určitý hlad a touha po vyrovnání tady existují. Během deseti let projdou naše farnosti výraznou změnou, pokud jde o vzdělání, a v naší církvi nebude vzdělaných lidí méně, než je tomu v ostatních evropských zemích.

Sněm české církve (2003) se zabýval řadou oblastí jejího života. Také její minulostí. Ale výsledný „historický dokument“ (o duchovním čtení našich dějin) nebyl do sněmovního závěru pojat, prý na váš zásah. Důvody nebyly veřejnosti jasně sděleny. Mohl byste dodatečně říci, jak jste ten dokument vnímal a proč nebyl vhodný (resp. zralý) k publikaci?

Zmíněný dokument, jehož jsem byl odpůrcem, podle mého soudu neprošel dostatečnou redakcí. Pracovali na něm skuteční odborníci, ale tak, že každý předložil svůj materiál. Ty příspěvky byly zpracovávány příliš jednostranně v tom smyslu, že každý z autorů se věnoval svému oboru podle vlastního zaměření, ale už chyběla redakce, která by sladila všechny pohledy podle jednotlivých období. Někteří autoři se více věnovali strukturálním otázkám, někteří otázkám duchovního života, někteří v určité historické etapě více sledovali církevně- -politický aspekt. Bylo třeba ten dokument synchronizovat. Odvážím se tvrdit, a to po konzultaci s odborníky, že v některých pasážích je třeba akceptovat vývoj historického i archeologického bádání o náboženských a církevních dějinách v naší zemi. A v určité vyrovnané míře to také předložit veřejnosti. To je důvod, proč se na tomto dokumentu dále pracuje. Je to na delší dobu. Pak se k němu biskupská konference vrátí a bude ho prezentovat.

Od Druhého vatikánského koncilu uplynulo půlstoletí, ale osvojení jeho závěrů stále naráží na jisté potíže, zejména v Evropě. Mám na mysli skryté i zjevné napětí mezi postojem „konzervativním“ a „progresivním“. Na to se ptát nechci, vyžadovalo by to širší prostor než interview. Mám na mysli jen detail: ústup od latiny v liturgii. Ten totiž prohlubuje předěl mezi současnou a klasickou vzdělaností, nejen v církvi. Co soudíte o vhodnosti alespoň dílčího návratu k latinské liturgii?

Domnívám se, že to, co označujeme jako napětí mezi konzervativním a progresivním postojem, provází vlastně celý život církve. Nejsem hegelián, netvrdím, že vývoj je výsledkem syntézy mezi tezí a antitezí, ale že dynamika života, ona stálá přítomnost věcí starých i nových, je určitý zápas. Nikoli boj o přežití v duchu darwinismu, kdy silnější poráží slabšího, nýbrž dialog, ve kterém si uvědomujeme vše, co vložila do života církve minulost, výrazné osobnosti, ale i konfrontace s novými událostmi a s novými objevy. Představa, že církev bude společenstvím, kde jsou všichni spokojeni, je nerealistická. To je i otázka latinské liturgie. Nemám nic proti ní ani proti chorálnímu zpěvu, ale musíme si uvědomit, že liturgie není výstavou barokního umění. Přece neuspořádáme svůj život v duchu baroka. Myslím, že je opravdu zapotřebí sledovat dějiny liturgie i samotného tridentského koncilu. Chápu postoj papeže, který chce dát určitým lidem možnost, aby i oni měli pocit, že církev je pro ně dostatečně široká. Budu-li se na tuto otázku dívat čistě liturgicky, musím říct, že liturgie není ritus, liturgie je život. Tzv. tridentská liturgie by byla živou liturgií pouze v případě, jestliže bychom žili tridentskou dobou do všech důsledků, s její spiritualitou i s politickým uspořádáním. Na druhé straně musíme říci, ano, od posledního koncilu uplynula dlouhá doba a v celosvětové církvi dochází v rámci globalizace k hlubokým průnikům. Akceptujeme mnohé fenomény, aniž chápeme jejich souvislosti, přicházejí určité módy, které jsou součástí doby. Tak tomu bylo i v historii při stěhování národů. A my nyní prožíváme třetí největší stěhování národů v historii lidstva. To znamená, že žijeme v určité nejistotě, v určitém ohrožení, což má obrovský dopad nejen na polarizaci v otázkách liturgických, ale i v otázkách etických, kulturních a politických.

V čem vy osobně vidíte nejvýznamnější slabiny české církve a jak se chystáte přispět ve své nové funkci k jejich překonávání? Nemám teď na mysli téma „církev a stát“…

Slabiny? Naší velkou slabinou je, že vidíme kriticky minulost a nehledíme kriticky na přítomnost. Během dvaceti let se nám více věcí podařilo, než nepodařilo. Nešťastně se ovšem podařily dvě věci: přílišné zbyrokratizování a zinstitucionalizování naší církve. A mnozí v církvi také podlehli představě, že peníze jsou často až na prvním místě.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou