26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Nejlepší obranou je „zpětná vazba“

22. 2. 2022

|
Tisk
|

S dominikánským knězem, psychologem a v současné době také děkanem CMTF UP v Olomouci prof. PETEREM EGÝDEM TAVELEM hovoříme o příčinách i nástrahách jedné neblahé podoby mezilidské komunikace.

Vydání: 2022/9 Zemřel biskup František Lobkowicz, 22.2.2022, Autor: Jaroslav Šubrt


 
Různé. Může to být hněv, strach, pocit ponížení... Už jen při rozhovoru s někým, kdo s námi takto jedná, se necítíme zrovna moc komfortně. Zanechává určitou pachuť. Často to ale vyhodnotíme až zpětně, protože ten člověk může být velice šikovný manipulátor.
Podle známého židovského filozofa Martina Bubera by se komunikace dvou lidí měla v ideálním případě odehrávat na rovině „já-ty“. To znamená, že „já“ jsem jedinec, neopakovatelný a jedinečný, „ty“ jsi jedinec, neopakovatelný a jedinečný – a mezi námi probíhá dialog jako mezi dvěma rovnocennými partnery. Když se mnou ale někdo manipuluje, stávám se pouhým „ono“, předmětem, nástrojem k dosažení jeho cílů. Ale pozor! Nesmíme si to plést s klasickým uměním přesvědčovat (lat. persuasio), které naopak nemusí být vůbec manipulativní. Někdo vás jen pomocí argumentů přesvědčí o svém pohledu na věc a vy si řeknete „ano, to je přesně to, co bych chtěl“.
Základní typy uvádí například Tomáš Novák a Věra Capponi v knize „Asertivně do života“ (více o nich níže). Princip manipulace je založen na tom, že vám někdo podsune určitou informaci, která se dotkne jak vaší racionální stránky, tak vašich emocí, ale ani reakce našeho těla bychom neměli přehlížet. Dnes se například manipulátoři snaží využívat různé falešné představy o tom, jak funguje náš svět. Tedy že za vším, co se děje, vždycky někdo stojí, že lidstvo někdo ovládá, chce ho čipovat atd. Podle průzkumů skoro polovina lidí má sklon věřit konspiračním teoriím. Nemusejí ještě trpět paranoidní poruchou osobnosti, ale stejně si řeknou „kdo ví, jak to vlastně je“. Manipulátoři se v nás snaží vyvolávat také pocity viny („ty za to můžeš“) nebo méněcennosti („všichni něco pořádného dělají, jenom ty se flákáš“). Tímto způsobem nás pak velmi snadno lapí do svých osidel.
V první řadě musíme vědět, v čem podstata manipulativního chování spočívá, abychom ho takzvaně prokoukli. Každý druh manipulace má pak ještě svou speciální obranu, ale základ spočívá v tom, že si nepustíte k tělu onu základní negativní emoci. Uvedu vám názorný příklad. Přijdu k vám a řeknu: „Vy jste z toho Katolického týdeníku? Kdybyste věděl, co jsem o vás slyšel. Nemáte tušení, co všechno se o vás vykládá. A co je to tam prý za lidi v té vaší redakci.“ Chápete? To je čistá manipulace. Teď jsem vám totiž nahnal strach, protože kdo ví, jak to tam u vás opravdu chodí. A já vás tak držím v nejistotě a jen si s vámi pohrávám. Ale když víte, že tahle forma komunikace je manipulativní, můžete se mě zeptat, co špatného jsem tedy o vás slyšel. Řeknu-li vám to, můžete se vůči tomu ohradit a je to v pohodě. Pokud to ale prokouknout nedokážete, bude vaše představivost pracovat na plné obrátky a já vás mám v hrsti.
Nemusí to tak platit. Odolnější jsou lidé, kteří jsou osobnostně zralí a mají určitou míru sebereflexe. Nemají problém přiznat si, že se dopustili něčeho, co není úplně košer. Takže je těžko může někdo na něco nachytat. Manipulovat lze naproti tomu s někým, kdo má určitý životní komplex, a pak stačí, když mu brknete na nějakou tu jeho slabinu. Nebo to může být člověk s paranoidními sklony, který snadno uvěří kdejaké hlouposti. Potom stačí nahnat mu trochu strach a hned za vším vidí zednáře, Židy a kdovíkoho ještě. Stejně tak i s přibývajícími léty je člověk podezřívavější a má větší sklon podléhat pocitům strachu.
Ideální je, když vám dají lidé z vašeho okolí „zpětnou vazbu“. Když vám řeknou, co se jim na vašem jednání nelíbí. Pak je na vás, abyste přemýšlel, kde jste udělal chybu. Jestli jste náhodou někomu nenaháněl strach, někoho nevydíral nebo sobecky nevyužíval. Já sám pro sebe vidím největší přínos v tom, že se problémem manipulace už dlouho zabývám, dvacet let o ní učím, takže jsem si sám u sebe už řadu věcí vychytal. Pokouším-li se tedy někým manipulovat, tak to alespoň vím. Ne že bych byl čistý jako lilie, ale vím, že když někoho využiju, trochu mu zalžu (ono totiž stačí jen trochu přesunout důrazy ve větě), tak sám ze sebe nebudu mít dobrý pocit.
Pokud vámi doma manipulovali rodiče, pak existuje velká pravděpodobnost, že i vy budete jednat podobně. Buď jste to od nich odkoukal (když takhle komunikovali oni, budu tak komunikovat i já), anebo abyste pod tím tlakem vůbec přežil, musel jste se i vy naučit manipulovat svým okolím (např. dělat ze sebe oběť). Když naopak v nějaké rodině spolu lidé dobře komunikují, vládne tam respekt a navzájem se tam všichni ctí, děti si to odnesou s sebou do života.
S výchovou je však někdy problém. Dětem musíte někdy nahánět strach, musíte je vydírat, aby vůbec něco udělaly. Necháte-li je úplně napospas, pak si nevyčistí ani zuby. Takže jim řeknete, že pokud si je nevyčistí, nepustíte jim v televizi pohádku. Ale to je v pořádku, možná to sice tak vypadá, ale není to manipulace v pravém slova smyslu.
Jistě. Projevuje se to třeba tím, že lidem často naháníme strach řečmi o věčném zatracení a ještě si to všelijak omlouváme. Říkáme jim: „Kdo ví, jak skončíš? Dej si pozor, ať neskončíš v pekle. Koukej se napravit.“ Proč ale nezdůrazňujeme Boží lásku? Vždyť to, že lidé mají strach, že se bojí umírat a netěší se do náruče milovaného Boha – už to je poněkud zvláštní. A přitom to hlavní, co nám Bůh přišel říct, není, že nás přišel zatratit, ale že nás přišel spasit. To je jádro radostné zvěsti! Mnozí kněží však zdůrazňují především povinnosti, zákony a přikázání – a my si myslíme, že když všechny ty náročné disciplíny zvládneme, že si tím zajistíme vstup do nebe.
Protože jde o něco úplně jiného – o osobní vztah k Bohu. Normální duchovní doprovázení by nás mělo vést k tomu, že z nás postupně vyrostou zralé osobnosti, lidé schopní převzít odpovědnost za vlastní život. A pokud bychom potřebovali pomoc a trápila nás nějaká nejistota, měl by nám ten, kdo nás doprovází na naší duchovní cestě, nabídnout určitou alternativu, inspirovat k dalšímu hledání. A ne že s námi bude manipulovat jako s nějakými vagony na kolejích. Proto doporučuji i budoucím kněžím, které na naší fakultě učím, aby absolvovali psychoterapeutický výcvik. Ne proto, aby se z nich stali terapeuti, ale aby sami došli k určité sebereflexi. Protože čím zralejší budou oni sami, k tím větší zralosti budou druhé lidi doprovázet.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou