Vydání: 2004/45 Dušičky, 3.11.2004, Autor: Jan Mazanec

V 82 letech jezdí s autem po dálnici. Když při kázání začne své oblíbené „platónské dialogy“, musí se občas vypnout mikrofon, aby lidé u reproduktorů nepřišli o ušní bubínky. Nenapravitelný optimista a neúnavný iniciátor řady projektů (stál mj. u zrodu Radia Proglas) a zároveň citlivý duchovní vůdce. Řeč je o P. Stanislavu Krátkém - mikulovském proboštovi.

Mnozí vás považují za kněze, který hodně křtí. Pokřtil byste dítě těm rodičů, kteří nejsou praktikující?

Ale prosímvás, co to je za výraz „nepraktikující“?! To je jako kdybych řekl, že nepraktikující motorista se nabourá častěji než praktikující. Máte snad v Bibli někoho „nepraktikujícího“?! Tam je jen psáno, že někdo od Ježíše odešel, a jiný zůstal. Vždyť i v Římě mají většinu nepraktikujících! To si tady budeme hrát na jansenisty?! Zúžíme církev na 10 % jakýchsi supermužů?! A vůbec: křtím snad rodiče? Já křtím dítě! Někteří bratři při odmítnutí udělení křtu argumentují výrazem „záruka“. Že prý není záruka křesťanské výchovy dítěte. Co to má znamenat?! Záruku si můžou vzít na pneumatiku nebo na ledničku, ale ne na člověka, to je přece degradace! Vám snad někdo dá záruku na manželku?

Od počátku svého kněžského působení jste patřil k vyhledávaným kazatelům. Jak se pozná kvalitní kázání?

Kázání hlavně musí probudit, musí vést k obrácení. Velmi důležitý je psychologický přístup k lidem. Ne být v pozici „já to vím a vy mě poslouchejte“, to odrazuje, ale být v pozici žáka. Jen dobrý žák může být dobrým učitelem. Znáte příběh setkání biskupa s hercem? Biskup si herci stěžuje: „Naše kázání jsou neúčinná. Na divadlo chodí víc lidí než na kázání.“ A herec povídá: „Možná je to tím, že my něco vymyšleného podáváme tak, jako by to bylo skutečné, kdežto vy často podáváte něco úžasně skutečného, jako by to bylo vymyšlené.“ Ve Skutcích apoštolů se jasně říká: „Jejich svědectví bylo působivé!“ Tedy hlavním znakem svědectví byla jeho působivost! K čemu je být znalcem, když nejste kazatelem?

Kázání byla také jedním z důvodů vašeho uvěznění v 50. letech.

Bezpečnost mi vytýkala, že jsem v kázání říkal: „Nesmíte se bát těch, kteří zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou.“ Ale vadily jim i jiné aktivity, hlavně skryté vzdělávání bohoslovců, práce s mládeží a vydávání Jisker, tištěných myšlenek na každý den. Jejich název odkazoval ke sv. Ignáci, ale oni tvrdili, že tím znehodnocuji Leninovy Jiskry.

Pomáhala mi s nimi i Marie Nezvalová, jejíž manžel byl bratrancem básníka Nezvala. U soudu počítali s tím, že bude vypovídat proti mně. Ale ona začala: „Vy o nás tvrdíte, že pod pláštíkem náboženství ničíme socialismus, ale u vás je to stejné: vy pod pláštíkem politiky chcete zničit církev.“ Ozval se úžasný aplaus, soud musel být přerušen a jí také vzali do vazby.

Po propuštění z vězení jste osm let pracoval ve stavebnictví. Co vám to dalo?

Byl jsem vděčný, že já jako víceméně intelektuálně laděný tvor jsem byl „hozen“ mezi dělníky. A můžu říct, že jsem se za tu dobu nesetkal s žádným posmíváním. Nejprve jsem pracoval v dílně, ale byl tam jakýsi spolupracovník Bezpečnosti, a tak jsem raději šel do terénu, protože venku se donašeči moc nedrží, těm lépe vyhovují vytápěné prostory. Udělal jsem si kurz jeřábníka a měl jsem štěstí, že jsem se dostal do party úderníka Josefa Knotka, nositele Řádu práce. Byl to skromný muž a nehledal žádné koryto, dokázal vzít i nejhorší práci. A když se na mě přišli ptát z Bezpečnosti, tak je zarazil a povídá jim: „Hoši, já ho znám moc dobře, vy mi o něm nic říkat nebudete! Neřeknu vám nic. A klidně si jděte stěžovat prezidentovi Novotnému, s tím se dobře znám. A maršte!“ A poslal je někam, kam se normálně neposílá.

Po roce 1968 jste působil v Kunštátě. Setkával jste se tam se stopami básníka Františka Halase?

Samozřejmě, nemohl jsem ho přehlížet. Na jednom sympoziu jsem řekl, že to byl katolický básník – tedy pokud správně chápeme katolicitu. Ona je někdy katolicita katolíků nejméně katolická, protože se uzavírá do ghetta. Ovšem katolicita znamená univerzálnost: živý, vnitřní vztah k hodnotám evangelia, souhrn všech dobrých hodnot. U Halase někdo namítne, že psal proti církvi, ale on psal pouze proti tzv. „křesťánkům“ – těm, kteří mají v ústech Krista, ale na jejich oltářích je často mamon a jiné modly. Myslím, že Halasovy poslední texty jsou závěť hodná světce typu Jana od Kříže. Na konci svého díla píše, že chce být „nešťastně šťasten“, což mi připomíná paradox křesťanství: být na kříži, a být přitom šťasten.

V letech 1969-70 jste vyučoval na krátce fungující olomoucké teologické fakultě. Jak jste se k tomu dostal?

Fakultu tehdy pomáhal obnovovat Bohumil Zlámal, který chtěl na fakultě zavést něco moderního. Navrhl jsem mu předmět II. vatikánský koncil. Tak mi řekl, abych ho učil. Chtěl jsem zjistit, jak se koncil přednáší na Západě, tak jsem si u Knotka nadělal práci dopředu, vzal si dovolenou a vyrazil. Ve Švýcarsku jsem navštívil Urse von Balthasara, ve Fribourgu se setkal s Charlesem Journetem a v Basileji mě přijal Hans Küng. Jenže žádná skripta jsem nesehnal, nikde se tehdy koncil neučil.

Často se zajímáte o vztah kultury a církve. Kromě jiného jste také stál u založení Radia Proglas...

Já jsem se nikdy netajil svými třemi přáními, které by mohly být třemi pilíři naší církve: křesťanské rádio, křesťanská televize a křesťanská univerzita. Rádio už zásluhou dobrých bratří Holíka a Tiška máme. Proč neprosazujeme univerzitu a televizi? O univerzitu přece usiloval už arcibiskup Stojan a ani dnes to podle mě není utopická myšlenka: Slováci, Maďaři i Němci ji mají, proč ji nemáme my!? 

Myslíte, že tyto projekty u nás mají šanci? Podle průzkumů je Česko jednou z nejteističtějších zemí světa...

Vy neznáte zásadu „Čím je svět ateističtější, tím víc je připraven k evangelizaci“!? Vždyť všechno jsou to děti Boží a my se je musíme snažit zkrášlit, pomoct jim, ale pozor: ne je obracet. Tady pořád někdo říká „obracet“ - „Musíme lidi obracet!“ Obracet můžu husu na pekáči v troubě, ale ne člověka! Toho musím duchovně zlidštit, a hlavně s ním - než ho včlením do nějakého společenství - musím mluvit. Polidštění člověka je největší úkol církve! Někteří by ho chtěli hned zbožšťovat, ale ještě ho nemají zlidštěného.

K vaší otázce se nejlépe vyjádřil kardinál König. Řekl, že většina lidí, i když nejsou začleněni do církve, Boha nějak hledá. Doslova řekl: „Vzdor všem negativním statistikám tvrdím, že náboženství patří k podstatě člověka. Naše doba není jednoduchá, ale je třeba v ní hledat pozitivní věci a potěšující skutečnosti. Dobro má tichý hlas a nelze jej slyšet snadno, právě proto musí být naše pozornost k němu ještě větší než obvykle.“ Slyšíte to geniální přirovnání - „dobro má tichý hlas“!?

Jaká vlastnost vám v církvi nejvíc chybí?

Asi humor. Ateisté o nás říkají, že jsme tak nějak málo vykoupeni. Humor je bratrem radosti, která je přece druhým plodem Ducha Svatého. Vždyť smích nás odlišuje od zvířat. A těžko si představit křesťana, který má nést „evangelion“, radostnou zvěst, a přitom nežije s radostí. Já bych klidně zavedl novou liturgickou změnu, kdy by kněz při mši v určitém okamžiku řekl: „Teď si vzpomeňte na něco radostného a šťastného a usmějte se.“ Křesťan by se měl poznat podle toho, že ani v nejtěžších chvílích nemá strach z úsměvu. Vždyť máme světce, kteří byli humorem proslulí: například Filip Neri nebo Thomas More. More byl obviněn z velezrady, odsouzen k smrti, ale ještě na špalku povídá katovi: „Dovol, abych svůj vous dal bokem, protože ten se velezrady nedopustil.“

Když už hovoříte o světcích, jak si představujete svatost?

Ono se často za svatost považuje to, že se neproviňuješ v ničem špatném. Ale stává se, že čím víc si namlouváš, jak jsi slušný, jak nejsi špatný, tím víc se na tobě projevují určité defekty. Přiznám se, že ze „svatých“ mám kolikrát větší strach než z nesvatých. Podle mě celá otázka souvisí s chápáním zla. Já tvrdím, že hlavní princip zla není v popření něčeho, ale v postoji „To nepůjde, to nezvládnu, to je nemožné“ - čili v tom, že něco, co jsem mohl udělat, neudělám! Neudělání něčeho, nicnedělání, přesně to vyhovuje ďáblovi. Ten se nezajímá o toho, kdo nic nedělá, protože ten ho ohrozit nemůže, ale cítí nebezpečí v tom, kdo něco dělá. Červi také chodí jen na zdravé ovoce, ne na shnilé. Navíc, víte, ono není nejhorší stát se alkoholikem, narkomanem, prostitutkou nebo tunelářem, ale nejhorší je nedokázat si zdůvodnit, proč bych se tím stát neměl! Člověk totiž nehledá tu „špatnou“ věc samotnou, ale vždycky něco jiného, něco, co mu chybí. A nejhorším důsledkem hříchu není hřích sám, ale ztráta svobody, ztráta „rodičovského“ spojení s Bohem, spojení lásky. Hřích je tak definován jako ztráta svobody. Když to tak berete, tak pak i na zpověď vidíte jinak: není to nepříjemná povinnost, ale zápas o vnitřní svobodu.

Jak podle vás bude vypadat církev budoucnosti?

Hans Küng už na II. vatikánském koncilu tvrdil, že moderní svět nepotřebuje být poučován o důležitosti církve a nežádá od ní, aby vypovídala pravdy, ale chce, aby se za pravdu angažovala. Víra je komunikace s tím, co mě přesahuje – nejde o naučené modlitby, ale o upřímný hovor s Bohem. Bohužel praxe církve často připomíná člověka, který chce malé dítě naučit mluvit tím, že mu slovníkem jazykového experta přednáší zákony gramatiky, ačkoli ví, že dítě se nejlíp a nejrychleji naučí mluvit od maminky! Kristus nebyl profesorem teologie nebo učeným rabínem, ale byl dárcem života. Zkrátka podle mě budeme potřebovat hlavně praktickou, žitou víru. A také na nás musí být vidět nadšení. A s ním musíme přijímat každou výzvu. Život je zajímavý, i když vás občas „kopne“. Ale nesmíte mu to vracet a podléhat zklamání a pocitu nepochopení.

Často hovoříte o andělech - třeba když někomu něco darujete, říkáte „Andělé Vám tu něco nechali,“ „Andělé vás pozdravují.“ Proč?

Andělé jsou nám blíž, jsou srozumitelnější, já se s nimi potkávám v dobrých lidech! I lidé, kterým je církev vzdálená a slovo Bůh jim zní divně, se se mnou na andělech shodnou. Když někomu řeknu „Ty jsi Boží,“ tak se může urazit, ale když řeknu „Ty jsi anděl,“ tak se neurazí a ví přesně, co jsem chtěl říct: že se v něm odehrálo něco pěkného.

JAN MAZANEC

(Úryvky z knihy K plnosti – rozhovory s dobrým bratrem a biskupem skryté církve Stanislavem Krátkým, která právě vychází v nakladatelství Cesta)

Stanislav Krátký (* 1922) vyrostl v Brně, kde vystudoval teologický institut. Během studia absolvoval totální nasazení v Polsku. Po vysvěcení r. 1946 působil v Žarošicích, Brně-Řečkovicích a Brně-Husovicích (kde spolupracoval s Dominikem Peckou), v Žeroticích, mj. organizoval tajné vzdělávání kněží. Roku 1958 byl odsouzen ke třem rokům vězení, po propuštění pracoval jako jeřábník. V roce 1969-70 přednášel na olomoucké teologické fakultě o II. vatikánském koncilu. Po roce 1968 působil v Kunštátě a Hrádku u Znojma, od roku 1999 je proboštem v Mikulově.