Nejde o to věřit v Darwina, ale v Boha...
Vydání: 2006/1 Máš důvěru v budoucnost?, 23.5.2006, Autor: Oldřich Selucký
Příloha: Perspektivy
Rozhovor o vztahu vědy a víry s francouzským dominikánem Jacquesem
Arnouldem
K nejprestižnějším francouzským vědeckým ústavům patří Centre
national d‘études spatiales (CNES) - Národní centrum pro studia vesmíru.
Dominikánský kněz Jacques Arnould se v něm věnuje otázkám vztahů mezi vědou a
vírou a byl ochoten s námi na toto téma také hovořit.
Čím vším jste musel projít, než jste se dostal k tomu, co děláte
dnes?
Původním vzděláním jsem zemědělský a lesní inženýr, mám tedy
vztah k biosféře. Když jsem vstoupil k dominikánům, začal jsem se věnovat
vztahům mezi vědou a teologií. Během zemědělských studií jsem na to nepomýšlel,
měl jsem tendenci obě oblasti oddělovat. To není problém, jde-li o vědy, kterým
ve Francii říkáme „inženýrské“. Ale jakmile začnete hovořit o vývoji živočišných
druhů, o přirozeném výběru nebo o náhodných variacích živých forem, stane se
respektování hranice mezi oběma oblastmi obtížnější. Během teologických studií
jsem se ke studiu biologie už nevrátil; setkával jsem se hlavně s vědci,
naslouchal jim a spolu s nimi přemýšlel o smyslu jejich práce.
Co
vás k těmto setkáním přivedlo a jak vás vědecké prostředí
přijalo?
Když jsem v roce 1991 přijel do Paříže, abych zahájil druhý
cyklus teologických studií, navštívil jsem jednoho biologa, který nám přednášel
na zemědělské škole. Mezitím se stal ředitelem laboratoře zabývající se
genetikou a vývojem. Zeptal jsem se ho, jestli bych mohl přijít do jeho
laboratoře - jen tak. On zpočátku váhal... Uvést kněze do laboratoře může být
riskantní. Někteří vědci se k tomu staví zdrženlivě, jiní jsou naopak rádi a
říkají si, že do jejich pracovní skupiny aspoň pronikne trochu morálky! Nakonec
souhlasil a dodal, že jeho kolegové budou mít příležitost „hodit řeč s farářem“.
Začal jsem tam chodit jednou týdně a snažil se porozumět jejich práci. Pak jsem
napsal studii o geneticky modifikovaných organismech a získal diplom za práci z
dějin vědy zaměřené na ekologické myšlení. Organizovali jsme i diskuse. Postupně
jsem se začlenil do pracovní skupiny a udržuji s nimi stále výborné vztahy, i
když se dnes vídáme jen občas. Chtěl jsem prostě vzít vážně vědeckou kulturu
naší doby a říkat o Bohu věci, které mají šanci proniknout k uším právě těchto
lidí...
Pak jste z tohoto pracoviště přešel
jinam?
Byl bych rád v té spolupráci pokračoval. Bohužel už tam pro
můj „profil“ nebylo místo... Tehdy jsem se setkal s jedním z vedoucích
pracovníků CNES...
Mohl byste nám říct, jak CNES vzniklo,
případně jaké má priority a cíle?
Národní centrum pro vesmírná
studia (CNES) před čtyřiceti lety založil prezident de Gaulle. Bylo to politické
rozhodnutí s cílem zajistit pro Francii nezávislost, co se týče výzkumu vesmíru.
Ještě dnes se setkávám s veterány tohoto dobrodružství. Byla to odvaha chtít se
vyrovnat Američanům a Sovětům, kteří už do vesmíru vyslali lidské posádky!
Zpoždění jsme nedohnali, nicméně Francie se stala třetí světovou velmocí, která
vysílá do vesmíru vlastní rakety. Pak se zrodila evropská kosmická agentura, v
jejímž rámci CNES hraje významnou roli. Evropský kosmický program proslavil
především mimořádný úspěch raket Ariane. Nemusím vám snad ale zdůrazňovat, že
jsem s CNES nenavazoval kontakty proto, abych konstruoval
rakety!
A co jste tam tedy dělal?
První problém, na
kterém jsem měl pracovat, byl následující: proč jsou ty francouzské kruhy, které
se zajímají o životní prostředí (ať už se jedná o úpravu krajiny nebo o
ekologické hnutí), tak lhostejné k údajům nabízeným satelity, například satelity
typu SPOT (vytvořenými hlavně Francií)? Francouzi vědí o existenci francouzského
kosmického programu díky kosmonautům (jeden či spíše jedna z nich se dokonce
stala ministryní vědeckého výzkumu a pak ministryní pro evropské záležitosti!);
znají také raketu Ariane. Ale sama francouzská kosmická agentura je méně známá
než její americký protějšek NASA. Zkrátka i v takových věcech, jako je životní
prostředí, musíte počítat s nedostatkem informací a zájmu. Já jsem samozřejmě
situaci nezměnil. Ale při práci s vedoucími činiteli CNES jsem si kladl otázku,
není-li třeba vnést do této oblasti také etickou reflexi. To bylo v roce 1999;
byli jsme prakticky první, kdo se do takové práce pustil.
Za
jakých podmínek a v jaké atmosféře probíhá v současné Francii dialog vědy a
víry?
Uvedu konkrétní příklad. V listopadu 2004 mi tisková mluvčí
CNES sdělila, že by se mnou rád mluvil producent televizního pořadu Paprsky X.
To je populárně vědecký pořad. Moderují ho bratři (dvojčata) Igor a Griška
Bogdanovovi, slavné a kontroverzní postavy. V sedmdesátých a osmdesátých letech
moderovali oblíbený pořad Čas X, s filozofem Jeanem Guittonem publikovali
bestseller Bůh a věda a zastávali matematické a fyzikální teze o původu vesmíru.
- Budu mít tedy možnost se s nimi setkat. A vzápětí mi producent telefonuje a
vysvětluje, co ode mě očekává.
Pořad bude na téma exobiologie, tj. možnosti
života mimo naši Zemi. Pod názvem Život jinde bude vysílán mezi Vánocemi a Novým
rokem. Natáčení příspěvků účastníků debaty (vědců) proběhne za několik dní a
vedení televizního kanálu France 2 si přeje, aby tam v době Vánoc dostal slovo i
zástupce církve.
Po příchodu do studia jsem se dozvěděl, že mé jméno dal
producentovi jeden z pozvaných astronomů. Podle něj jsem na tuto situaci jako
stavěný, to jest jsem ochoten vést otevřený a informovaný dialog, v němž lidé
dokáží překonat starou zášť, na kterou stále ještě narážíme ve francouzské
společnosti – vzpomeňme si jen na antiklerikální hnutí plná násilí, jako byla
Francouzské revoluce nebo vyhnání řeholníků z Francie v roce 1905.
A co bylo dál?
Ve skutečnosti však podmínky vysílání
neumožnily skutečnou debatu mezi účastníky; slavní bratři Bogdanovovi se v něm
ostatně objevují jen v podobě virtuálních klonů, kteří se vznášejí kolem
účastníků debaty a kolem publika – ti už jsou z masa a krve. Jde tedy spíš o
kompilaci projevů, přednášených takřka ex cathedra, což je škoda. Ale pořád je
to lepší než to, co se mi stalo před pár lety, kdy moje účast v pracovní skupině
na téma Biologie a společnost vyvolala extrémně agresivní reakci ze strany
vědců. Měli za to, že můj statut kněze mi nedává žádné přednostní postavení ve
veřejné diskusi o vědeckých otázkách, a že bych tudíž měl - mlčet! S potěšením
konstatuji, že v pořadu Paprsky X se nic takového neděje.
Pozorní
posluchači měli tehdy možnost ode mne slyšet něco o křesťanském humanismu, o
jeho úctě k důstojnosti člověka, o zvláštním postavení lidské bytosti, jejím
životním hledání a potřebách. Skoro se ostýchám přiznat, že jsem měl dojem, jako
by mně lidé ve studiu opravdu pozorně naslouchali. Byla to snad pro ně
příležitost postavit se tváří v tvář svým vlastním otázkám o původu, osudu a
smyslu lidstva?
Když se dnes řekne „věda a víra“, napadnou
každého automaticky otázky spojené s bioetikou: začátek a konec života,
genetika... Na vesmír myslí málokdo.
Ano, otázky spojené s tématem
„věda a víra“ – ostatně i etické otázky – patří dnes spíš do oblasti biologie.
Je to normální, vždyť se nás bezprostředně týkají. Ukazují to i průzkumy; lidé
chtějí, aby byly státní finance investovány do výzkumu lékařského a pak výzkumu
týkajícího se životního prostředí. Vědy o vesmíru v tomto směru zůstávají daleko
vzadu. Chápu to. Nic to ale nemění na mém přesvědčení, že oblast, v níž se
neustále prolínají věda s technologií a inteligence s odvahou, má v dějinách
lidstva nezanedbatelnou úlohu. Vždyť vesmír fascinoval lidi od počátku!
Od
té doby, co pracuji v prostředí vesmírných výzkumů, jsem zaznamenal řadu
náboženských projevů. Každý samozřejmě slyšel, co 12. dubna 1961 prohlásil
Gagarin: „Boha jsem na nebi neviděl.“ Ale víte, že američtí kosmonauti z Apolla
8 četli první kapitolu z Knihy Genesis, když na Vánoce 1968 kroužili kolem
Měsíce? Slyšeli jste, že v katedrále v Cayenne byly zapalovány svíčky, když byla
Ariane poprvé vypouštěna do vesmíru? Nebo že asi před pěti lety byl v Rusku
zaveden zvyk, že pravoslavný pop žehná posádkám odlétajícím z Bajkonuru?
Samozřejmě už nežijeme v době Galileově; astronomie a teologie už nejsou v
trvalém konfliktu. Právě proto nadešel čas, abychom vytěžili co nejvíc z jejich
lepších vztahů.
Když přemýšlím o vesmíru, vždy se mi vynoří slova osmého
žalmu: „Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů... Co je člověk, že na něho
pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš? Jen maličko jsi ho omezil, že není
roven Bohu, korunuješ ho slávou a důstojností.“
Kosmické dobrodružství
člověka vyzývá, aby se překonal, a současně mu ukazuje, jak je ve vesmíru
maličký. Není to zvláštní? A může se takové dobrodružství nedotknout i
náboženské oblasti?
Jste členem Řádu bratří kazatelů. Pracují
někteří z vašich spolubratří v podobné oblasti jako vy? Jak se staví váš řád k
této činnosti?
Patří k tradici dominikánského řádu, že se zajímá o
svět vědy. Rádi připomínáme postavu Alberta Velikého; v novější době je tu
Dominique Dubarle, blízký hnutí Pugwash, ve kterém se sešli vědci z celého
světa, aby usilovali o světový mír. Ve Francii byla asi před dvaceti lety
založena skupina dominikánských bratří, kteří si za patrona zvolili právě
Alberta Velikého. Patřím k ní spolu s třemi univerzitními profesory (přednášejí
teologii, epistemologii, filozofii), jedním badatelem v oboru dynamiky tekutých
látek a jedním teologem „z terénu“.
Které ze zmíněných témat je
vám nejbližší?
Rád bych řekl, že všechna, protože všechna se nějak
týkají lidské osoby - od genetických technik či umělého oplodnění až k otázce
existence létajících talířů. Rád se věnuji diskusím vyvolaným kreacionistickými
hnutími, tedy těmi, která vycházejí z doslovného chápání Bible, a to i ve
vědecké oblasti. Oprávněně nás varují před jistou slepotou ve vztahu k vědám;
nejde přece o to věřit v Darwina, ale v Boha. A Bible musí opravdu být oporou
věřícího v přístupu ke světu. Jak ji ale číst, jak se postavit k tomu, že
teologická tradice je živá, a ne vepsaná do mramoru? A jak přitom pečovat v
první řadě o člověka, který byl přece stvořen a spasen od Boha? Je pravda, že
pro nás pro všechny je pokušením dogmatismus, tedy nekompromisní, strohé hlásání
vlastního teologického, vědeckého nebo politického přesvědčení. Je to jednodušší
než vyhledávání debaty, oné disputatio, z níž můžeme mít strach, protože by nás
mohla připravit o část naší jistoty. Známý francouzský biolog a filozof Jean
Rostand měl bezpochyby pravdu, když nás varoval před „vědci“ a dával přednost
„badatelům“.
Rozhovor připravil Oldřich
Selucký
Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články
