Vydání: 2008/37 Nové moderní způsoby výchovy, 9.9.2008

Příloha: Doma

Lucia Faltinová (1970) je od ledna 2000 ředitelkou mezinárodních programů v Centru pro studium židovsko-křesťanských vztahů (CJCR) v Cambridge. Před příchodem do Velké Británie byla spoluzakladatelkou a ředitelkou Centra pro evropskou politiku v Bratislavě. V roce 1988 odešla z politických důvodů do USA, kde studovala mezinárodní vztahy. Při zaměstnání dělá doktorát na téma vliv náboženství na rozvoj sekulárního konstitucionalismu u Tomáše Masaryka. Letos přijede přednášet do Hradce Králové na Celostátní setkání animátorů seniorů.

Co vás přivedlo ze Slovenska až do známého univerzitního města Cambridge?
Do Cambridge jsem se přistěhovala v roce 1999 z celkem prozaického důvodu – provdala jsem se za jednoho Skota, klasického filologa z Cambridgeské univerzity. Získal si mě zájmem o Slovensko a podporou našeho zápasu za demokracii v letech mečiarismu. V tomto období jsem doma působila trochu v politice, stabilita demokracie ale podle mě tkví zejména v rozvinuté občanské společnosti.

Jaké je hlavní poslání Centra pro studium židovsko-křesťanských vztahů?
Centrum vzniklo v roce 1998 jako akademická platforma pro všechny, kteří se věnují mezináboženskému dialogu, zejména vztahům mezi židy a křesťany. Pilíři naší činnosti jsou výzkum a vzdělání. Při tom se rozvíjí i veřejný dialog na téma židovsko-křesťanských vztahů a širších otázek náboženství ve společnosti. Při naší práci využíváme metody a poznatky široké škály oborů od religionistiky, biblické interpretace, historie přes politologii, mezinárodní vztahy až po dějiny umění a literatury. Pokud víme, naše Centrum je jedinou institucí na světě, která se této problematice věnuje takovýmto interdisciplinárním způsobem.

V čem spočívá práce ředitelky mezinárodních programů v CJCR, kterou v současnosti vykonáváte?
Mojí úlohou je vytvářet spolupráci s jednotlivci a institucemi ve světě působícími v různých vědeckých oblastech, které mohou přispět k pokroku v našem oboru. Nejaktivněji spolupracujeme se střední a východní Evropou, s Izraelem a USA. Pracuji také aktivně se zahraničními studenty, kteří představují zhruba 90 procent všech našich studentů. Pomáhám jim adaptovat se na britské akademické poměry. Hledám s nimi též způsoby, jak to, co tady získají, uplatnit a dále rozvíjet doma po skončení studia. Kromě jiného mám na starosti i rozvoj elektronického vzdělávání, tzv. e-learning. Zodpovídám za jeho rozvoj v našich studijních a výzkumných programech.

Odkud k vám studenti přicházejí studovat a s jakým cílem?
Přicházejí z celého světa, včetně České republiky, odkud jsme měli už čtyři mladé lidi. S potěšením konstatuji, že všichni z nich během studia v Cambridge udělali čest svojí zemi. A po návratu domů do ČR dělají radost zas nám, protože se všichni úspěšně uplatnili v praxi. Jeden z nich končí doktorát na Karlově univerzitě a zároveň tam – a v Liberci – přednáší. Další je redaktorem jednoho z velkých biblických vydavatelství. Jedna z našich českých stipendistek pracuje v pražském Židovském muzeu v oblasti public relations, další je redaktorkou velkého českého deníku. Tito studenti měli možnost se u nás vzdělávat i díky velké podpoře a spolupráci, které se těšíme z řad českých odborníků a osobností působících v oblasti židovsko-křesťanských vztahů a mezináboženského dialogu, jako jsou například prof. Tomáš Halík a doc. Milan Lyčka.
Díky své interdisciplinárnosti máme mezi studenty historiky, sociology, literární vědce, teoretiky umění, učitele, inženýry, podnikatele, policisty, novináře, rabíny i představitele různých křesťanských církví. Věkově jsou tu studenti, kteří navazují na předcházející magisterské studium, profesionálové rozvíjející si kvalifikaci, lidé, kteří se vracejí ke studiu po tom, co jim odrostly děti, anebo po odchodě do důchodu. Jsme rádi, že zvláště díky elektronickému vzdělávání můžeme poskytovat celoživotní vzdělávání lidem nejen ve Velké Británii, ale po celém světě.

Co je podle vašeho mínění nejdůležitější pro upevnění židovsko-křesťanských vztahů?
Je to kombinace sebepoznání, poznání toho druhého a překonání komplexů od individuálních až po společenské. Jedním z velkých úskalí v dialogu je pocit morální nadřazenosti příliš velkého počtu věřících. To považuji za větší problém než potřebu odpuštění. Pocit morální nadřazenosti považuji navíc za nedostatek pokory. Nejde jen o vzájemnou pasivní toleranci při zachování tzv. bezpečné vzdálenosti, ale o aktivní soužití pro blaho jednotlivců, náboženských obcí a celé společnosti. Tedy nejen o spolužití mezi židy a křesťany, ale o to, jakou společnost budeme spoluvytvářet, abychom se v ní mohli realizovat jako občané.

Máte nějaký osobní sen spjatý s vaší prací?
V životě je důležité snít a také za těmito sny jít. Zároveň však na této cestě děláme chyby a nejednou se snažíme před vlastní minulostí zavřít oči i mysl. Před sebou samými však neutečeme. Proto si myslím, že snad důležitější než plánovat si budoucnost je hledat smysl a sílu v minulosti. Tím se stáváme pevnějšími a připravenými mít oči otevřené dokořán, vidět příležitosti, jak přispět k dobru společenství, do kterého nás život v dané chvíli zavane.
VERONIKA ČEPELKOVÁ