Nedůvěru je třeba léčit
Vydání: 2006/1 Máš důvěru v budoucnost?, 2.1.2006, Autor: Renáta Holčáková-Masto
Říká se, že nejsnáze projevuje důvěru ten, kdo ji sám opakovaně zakoušel. Totéž se dá říci i o lásce – jen ten, kdo je milován, může milovat, a jen ten, kdo je chtěný a vítaný, vítá druhé - jak píší Reihnard Abeln a Anton Kner ve své knížce Pomozme si navzájem. Jak je to ale s důvěrou v budoucnost? Roste v přímé úměře s výší našeho konta, jak se vesměs traduje? Nebo se na tom, zda jdeme vstříc zítřkům pozitivně naladěni, podílí i něco jiného? Nejen o tom jsme si povídali s psychologem Petrem Šmolkou:
Co to vlastně je důvěra?
Důvěra je především
specifický stav mysli. Oproti naivní víře bývá pravá důvěra založena na nějakém
reálném základě zkušeností či odhadů - dle možností kvalifikovaných. Můžeme
důvěřovat v něco či někomu, přičemž možná primární význam má důvěra v sebe sama
- spoléháme nejen na vlastní síly a potence, ale v lepším případě i na hodnoty,
které vyznáváme.
Jak moc je pro nás z psychologického hlediska důležité mít důvěru
v budoucnost?
Důvěra v budoucnost vytváří nejen tolik potřebný
pocit bezpečí, ale je i hnacím motorem „životních projektů“. Bez důvěry v
budoucnost by se do některých z nich pouštěl opravdu jen naivní bloud - ať již
by tím „projektem“ mělo být založení rodiny nebo třeba stavba domu.
Co všechno se vědomě i nevědomě podílí na vzniku a růstu
nedůvěry?
Už sama výchova - nejen ta záměrná - v rodině, v ní
panující atmosféra a spousta zkušeností z nejrannějšího dětství, to vše tvoří
jakýsi pomyslný základ a celkové vyladění. Pokud si z ní do života odneseme
poznání či pocit, že okolní svět je nedůvěryhodný, bude nás pak stát mnoho sil,
abychom byli schopni komukoli a čemukoli důvěřovat. V dalším vývoji naší
nedůvěry pak mohou hrát důležitou roli především vlastní a převzaté životní
zkušenosti; někdy ovšem i přebírané pověry a mýty.
Má v tomto směru nějaký význam i místo, kde jsme se narodili?
Například misionáři dost často hovoří o nadšení lidí Třetího světa, kteří -
přesto, že by měli plné právo naříkat si a být prosyceni nedůvěrou v budoucnost
- jsou vždy a za všech okolností schopni najít na věcech kolem sebe i něco
pozitivního.
Možná se teď dopustím nepodloženého myšlenkového
konstruktu, ale míra důvěry (či naopak nedůvěry) může souviset i s mírou a
laděním informací, kterých se nám dostává. Pokud je tzv. „civilizovaný“ člověk
naší západní kultury každodenně konfrontován se spoustou katastrofických,
mediálně zajímavých informací, pak může mít skutečně větší problém s důvěrou než
ten, kdo je podobných informací ušetřen. Zároveň se dá tvrdit, že pro samo
přežití je dobré, pokud jsou oba póly – tedy důvěra a nedůvěra – v jakési
vzájemné vyváženosti. Přílišná důvěra může vést k podcenění reálných rizik,
kdežto trvalá konstituční nedůvěra naopak - do důsledků vzato - až k
sebedestrukci (k pocitu, že nic nemá smysl).
Může se ztráta důvěry v budoucnost (ale také například v lidi či
v sebe sama - což s tím souvisí) projevit i na našem fyzickém
zdraví?
Nejen může, ale skutečně se i projevuje. Především ve
formě tzv. psychosomatických onemocnění. Od nespavosti, bolestí hlavy,
zažívacích či oběhových potíží až třeba po zhoršení závažných somatických
onemocnění. Nakonec i onkologové jsou si dobře vědomi vlivu psychiky na vývoj
často tak fatální choroby, jakou je rakovina. Opakovaně se potvrzuje zkušenost,
že na úsloví „věř, a víra tvá tě uzdraví“ opravdu něco je.
Jak takovým lidem pomoci? Je vhodné řešit situaci v kruhu
rodinném, s přáteli, anebo je lepší obrátit se na
odborníka?
Blízké osoby mohou postiženému pomoci pouze laskavým
doprovázením, skutečná léčba však patří do rukou či spíše do ordinací
odborníků.
Někdy ovšem lidé hledají cestu k budoucnosti prostřednictvím
horoskopů či rad kartářek, vědem... Proč? Je to jenom móda přečíst si každé
ráno, co je napsáno pod mým znamením zvěrokruhu, případně nechat si nastínit
začínající den z kávové sedliny, nebo je za těmito snahami skryto něco
víc?
Odmyslím-li jistou módní vlnu, pak se na podobné služby
obracejí především lidé, kteří se potřebují o něco nebo o někoho opřít, tedy
lidé vnitřně nejistí. Při vší kritičnosti vůči podobným berličkám je však nutno
dodat, že je pořád lepší, pokud se někdo uchýlí k nim než třeba k sektám nebo k
drogám.
Víra v Boha by měla být, pokud se týká důvěry v budoucnost,
velkým přínosem. Slova „Bůh tě nikdy neopustí – důvěřuj, neztrácej naději“ jsou
jistě nemalým povzbuzením pro toho, kdo věří. Jaké máte v tomto směru zkušenosti
s vašimi klienty vy?
Pro toho, kdo je obdarován darem víry,
může být víra v Boha skutečně velkým přínosem. Někdo se k ní obrací až ve
chvíli, kdy už jen zoufale hledá cokoli, čemu by mohl věřit. Pokud je však
podobný životní postoj pro někoho vnitřně nepřijatelný, pak je jakékoli
poukazování na tyto zdroje víry neúčinné, někdy dokonce kontraproduktivní.
Ovšem pouhé pasivní odevzdání se Boží vůli bez toho, že já sám
přiložím ruku k dílu, „protože ono to přece nějak dopadne“, může mít ale zcela
opačný efekt...
Ano, nejen může, ale i mívá.
Vybaví se vám nějaký příběh z vaší praxe, který měl s (ne)důvěrou
v budoucnost co dočinění?
Vybaví - a ne jeden, ale desítky. A
přitom všechny tyto příběhy mají jednoho společného jmenovatele: hledání
nějakého vnějšího zdroje víry. Pokud se nám ho podaří najít na správném místě,
pak zcela jistě dodá člověku sílu jednat tam, kde by jinak asi rezignoval, a jde
tedy o velice účinnou pomoc. Bohužel se však můžeme setkat i se zcela opačnými
dopady, kdy falešné berličky víry mohou vést k tomu, že se snažíme popřít
realitu a chováme se, jako by nebyla. To je pro vztah mnohdy stejně zhoubné jako
nepodložená nedůvěra.
