Vydání: 2005/24 Výuka náboženství, 7.6.2005, Autor: Pavel Kuneš

Proč slavíme neděli, a ne sobotu a v čem spočívá plnění nedělní povinnosti?         

R. Z., plzeňská diecéze

Na výstavě litevské fotografie, začátkem sedmdesátých let, ještě v době komunismu, vzbudila moji pozornost fotka s názvem Neděle. Na ní zvesela kráčela cestičkou po louce mladá rodina - vpředu větší kluci, vzadu maminka s menšími dětmi. Všichni byli krásně nedělně nastrojeni. Na fotografii nebyl vidět žádný kříž ani kostel, ale znalému člověku bylo zřejmé, že litevská rodina směřuje do kostela. Není to tak vzdálená minulost ani u nás: neděle bývala slavena nejen návštěvou kostela, ale i nedělním nastrojením a svátečním klidem.

Třetí přikázání Desatera - „Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý“ (Ex 20,8 a Dt 5,12) - v sobě obsahuje izraelskou zvláštnost, kterou nenajdeme nikde na světě: dělení času na šest dní pracovních a jeden den odpočinku. Odpočinek se řekne hebrejsky šabat, odtud název dne - sobota. Práce není něčím ponižujícím, ale na druhé straně nesmí člověka pohltit. První, kdo nedělní klid uzákonil (s výjimkou zemědělských prací), byl roku 321 Konstantin Veliký.

Pro křesťany přestala být svátečním dnem sobota, ale stala se jím neděle - den zmrtvýchvstání Páně. Svatý Ignác Antiochijský (roku 110) píše v Dopise Magnesijským, že křesťané už „nežijí podle starozákonních řádů, ale obrátili se k nové naději, a nehledí už k sobotě, ale žijí podle neděle, dne Páně“.

Svatý Tomáš Akvinský ve svém základním díle Summa theologiae napsal, že slavení neděle tím, že vzdáváme úctu Pánu Bohu, je požadavkem přirozeného zákona, vepsaného do lidského srdce. Výrok sv. Tomáše tak naznačuje další důvod slavení neděle: člověk si uvědomuje život jako dar, darovanou příležitost a nabídku a děkuje za ni. Nedělní setkání je proto vyjádřením chuti do života a ochoty vstupovat do nových dní s touhou být prospěšným a užitečným. Toto blahodárné poznání a radost sdílíme v bohoslužbě s ostatními - mladými, starými, zdravými, nemocnými, muži i ženami, všemi, kteří evangelium poznali jako výhled a naději pro život v pokoji. A společně si dodáváme sílu pro všední dny. V těch pak nemáme od rána jenom čekat na to, až zase večer půjdeme spát, ale máme do nich vnášet Ježíšovy nabídky.

Obřad mše svaté se vyvíjel už v apoštolských časech a prvních dobách, kdy měli křesťané při následování Poslední večeře výhodu společného jídla – agapé. To připomínalo vzájemné vazby křesťanů a s nimi i jejich možnosti ve světě. Po oddělení mše od večeře a od společného jídla se ovšem postupně tato sociální funkce zmenšovala ve prospěch obřadu. Souviselo to zajisté s rostoucím množstvím křesťanů, kteří se chtěli mše zúčastnit.

Při vývoji mešního obřadu se přišlo na to, že křesťanům je zapotřebí stanovit pravidla účasti na nedělní mši. Začalo se tedy mluvit o nedělní povinnosti a podmínkách jejího plnění. Pak ale následovalo to, co je s plněním povinností vždycky spojeno: člověk přemýšlel, jak to udělat, aby ta povinnost netrvala dlouho. V důsledku této lidské vlastnosti i dnes vyhledáváme kostely, kde všechno jde ráz naráz - jako na drátku: přicházíme na mši na poslední chvíli a co nejdříve po ní zase odcházíme.

Před padesáti lety stačilo ke splnění nedělní povinnosti přijít jen na obětování. Dnes je v Kodexu kanonického práva (Kán. 1248) psáno, „že povinnost účasti na mši splní, kdo se mše zúčastní, kdekoli se koná katolickým obřadem, buď v den svátku nebo večer předcházejícího dne“.