Pro někoho je upozorněním těžkost, kterou najednou nemůže zvládnout. Pro jiného pohled na někoho, u koho vidí duchovní život skutečně „živý“ a toužil by po něm také. Někdy také zapůsobí vzpomínky. Ale to mnohdy bývá ošidné. Když si člověk totiž vzpomene na časy nadšeného mládí, ať už šlo o mladá léta života, nebo „mladou víru“ získanou v pozdějším věku, bude vždy konstatovat, že zápal mládí už nemá. To je v pořádku. Nemůže ho mít. Ale může mít duchovní zkušenost s růstem, který, jak si nyní všimnul, se zastavil, nebo dokonce obrátil nežádoucím směrem.

Jindy se člověka dotkne Pán Bůh jaksi zevnitř – nevíme proč, ale víme, že se tak stalo. A někdy také zapůsobí přednáška, exercicie, četba, rozhovor – zkrátka vybídnutí, které přijde z vnějšku. Je-li to však za mimořádných okolností, jako jsou pouť, exercicie nebo jiný duchovní program na jiném než obvyklém místě, je nebezpečí, že impulz k obnově či prohloubení duchovního života zmizí po chvíli, kdy se člověk vrátí do svého obvyklého prostředí, tedy domů, do zaměstnání, k přátelům. Vrátí se totiž k zažitým stereotypům.

Pokud chce někdo obnovit svůj duchovní život a jeho růst, není zřejmě nejdůležitější uvažovat, zda je třeba začít víc číst Písmo, nebo víc chodit na bohoslužby, či víc hovořit s někým, kdo život víry podporuje. To je u každého člověka jiné a také se v průběhu let mění výběr duchovních impulzů, které člověku prospějí. Spíš bude nutné respektovat a realizovat několik jednoduchých, zato mnohdy ne zcela snadných zásad.

Tou první je zdánlivá samozřejmost, že v duchovním životě a ve snahách o jeho rozvoj musí jít především o živého Boha, s nímž je dotyčná osoba v kontaktu a chce s ním žít. O nás jde až v druhé řadě. A nejde o to, abychom my sami byli „duchovnější“.

Z toho plyne další vcelku samozřejmá věc: Jde-li o Boha a člověka a jejich vztah, je zásadně důležitá modlitba. Delší i krátká, usebraná a mnohdy roztržitá, ale v žádném případě ne jen jaksi výkonová. Nejde o to, aby člověk Pána Boha a svou samolibost obdaroval množstvím modliteb, nýbrž aby prostřednictvím modlitby s ním byl. A to v průběhu dne, denní práce, lidských kontaktů, nejen ráno nebo večer. Protože duchovní život je běžný život oživovaný a vedený Duchem Božím, tedy žitý s Bohem, není to pouhé hromadění zbožných činů.

Aby život člověka s Bohem měl z čeho žít, je potřebná „duchovní potrava“. Tou je za běžných okolností především Boží slovo, dále impulzy k životu z víry – ať už čtené v knížkách, nebo slyšené v homiliích a přednáškách – a v neposlední řadě svátosti.

Jestliže se tedy člověk rozhodne k zařazení těchto prvků do života nebo k jejich posílení, je důležité, aby si neudělal pro tyto snahy příliš velký a náročný plán. Když by si totiž zaměstnaný člověk například usmyslel, že se bude denně dvě hodiny modlit, nejspíš rychle zjistí, že toho není schopen, a z modlitby nebude nic. Kdyby si ale uložil třikrát denně pět minut modlitby, potom jen těžko dokáže obhájit, že na to nemá čas. Spíš zjistí, že to může být i vícekrát než třikrát.

A bude-li někdo chtít ve svém životě změnit všechno naráz, nejspíš nedokáže nic, protože na takovou změnu nemá kapacitu. Ale když se člověku podaří změnit či posílit jednu důležitou složku života s Bohem, nejspíš zjistí, že se změnily i jiné věci k lepšímu, ač na ně přímo nemyslel.

Je pravděpodobné, že každý, kdo poctivě usiluje o co nejplnější život s Bohem a o jeho růst, dojde k poznání, že je slabý a že mnohé z toho, co by chtěl uskutečnit, dost dobře nedokáže. A právě toto zjištění by mohlo vést k nejdůležitější změně: K tomu, aby křesťan víc čekal od Boha než od sebe. Aby nahlédl, že Bůh je první, kdo ho osloví, povzbudí, ukáže mu směr dalších kroků, a on je teprve ten druhý, který na to reaguje. Je tedy třeba především udělat Bohu v životě místo. Nejen tím, že se křesťan zřekne zbytečností nebo špatností, což je nutné, ale že dá ve své víře, ve svém srdci a nadějích větší šanci a důvěru Božímu působení než vlastnímu konání. Potom se dočká změny. A nebude to nejspíš hned.