Nebudeme se bát nicoty nic?

Vydání: 2015/16 Papež vyhlásil Svatý rok, 14.4.2015, Autor: Josef Mlejnek

Příloha: Perspektivy 16

Pražský Činoherní klub si letos připomněl padesát let svého působení nastudováním dramatizace Dostojevského Bratrů Karamazových. Režie se ujal Martin Čičvák, v jedné z hlavních rolí se objevil známý slovenský herec Juraj Kukura.
 
Starého Karamazova hraje v Činoherním klubu slovenský herec Juraj Kukura (záběr ze zkoušky). Snímek ČTK
 
Fjodor Michajlovič Dostojevskij měl prohlásit o Bohu, že jej celý život trápil. Analogicky by mohl říci o slavném spisovateli něco podobného i Bůh. Olivier Clément napsal, že všemohoucí Bůh skutečně dokázal stvořit kámen těžší, než dokáže unést, právě tím, že stvořil člověka. Nejde jen o bonmot, neboť tato slova nám definují nejvlastnější prostor Dostojevského myšlení i umění. Nedokončený román Bratři Karamazovi má neobyčejně silný horizontální a vertikální „tah“, hlubokou psychologii i hlubinnou pneumatologii. Je podobenstvím o Rusku, ale nejen o něm: stejně jako Dantova Božská komedie chce být obrazem celého lidstva. A k tomu všemu by Dostojevskij mohl říci analogicky s Flaubertem: Karamazovi – to jsem já! Není divu, že podobně jako ostatní jeho románová díla přitahují divadelní tvůrce.
 
Pražský Činoherní klub si letos v únoru připomněl padesát let svého působení nastudováním dramatizace Bratrů Karamazových od Evalda Schorma, kterou tento režisér inscenoval v Divadle Na zábradlí už před nějakými třiceti lety. I tento scénický převod se jako většina soustřeďuje na „mezilidské vztahy“. Chybí v něm například Legenda o Velkém inkvizitorovi, ale i pokus starého Karamazova o zpověď při návštěvě u starce Zosimy. Režisér Martin Čičvák s předlohou naložil volně v tom smyslu, že ony mezilidské vztahy ještě více zredukoval směrem od pasu dolů. I tak toho pro divadlo zůstává poměrně hodně.
 
V představení jsme svědky svérázné one man show v podání známého slovenského herce Juraje Kukury hrajícího právě starého Karamazova. Začíná jeho smrtí, kterou on sám přichází zpětně „rozklíčovat“. Rozmlouvá a hádá se se syny, s ironií glosuje dění nebo se jen tak vypovídává. S prostředním synem Míťou se porve o přízeň milenky Grušenky. Scéna je nevlídná a prázdná, na jedné straně tyč, kolem níž se občas ovíjí právě Grušenka, pojatá prvoplánově jako girl z erotického salonu – Nátália Puklušová nedokáže v této roli nabídnout nic víc než své nesporné tělesné půvaby. Chromá Líza Chochlakovová (Ivana Uhlířová) se zase po většinu času komplikovaně kroutí na hrazdě, z níž rozpráví s Aljošou o smyslu života, utrpení a jejich lásce.
 
Na opačné straně scény vidíme klasický nesplachovací záchod – když z něj zdecimovaný starý Karamazov odchází, nese si kolem krku desku jako věnec pro vítěze. Z bratrů je nakonec nejvýraznější nevlastní Smerďakov: v podání Matěje Dadáka nepostrádá zlověstnost ani přímočarost, s níž si z Ivanovy devizy – „Boha není, vše je dovoleno“ – nakonec odvodí svou vražednou „ideologii“. Ivan ovšem není jen studený analytik, jakého v představení odstál Jan Hájek, na druhé straně se ani Martinu Fingerovi (Dimitrij) nepodaří odvázat ke zvláštní lehkomyslnosti a furiantství charakterizující tuto postavu. A Aljoša (Michal Čapka) má Krista více s ikonou na triku než v hrudi. „Otázka Boha“ jako kdyby byla v této inscenaci jen ruský folklor – součást opileckých keců při vodce s okurkami. Hudba je ovšem ze zcela jiné doby i místa (mimo jiné Sinatrova My Way) – jako by měla navodit určitý přesun těžiště k novému výkladu: nač si právě dnes zanášet hlavu zbytečnými problémy. Bůh sem, Bůh tam.
 
Nevím, má-li se jednat o charakteristiku dnešní zploštělé doby, nebo režisérovu polemiku s Dostojevským, ale řekl bych, že to první. Starý Karamazov ztělesňující ďábla z Ivanových přízračných vizí nás nakonec vítá v pekle, kontaktuje diváky a porůznu tlachá jako konferenciér. V závěru všechny postavy nezávazně poskakují a natřásají se v rytmu hudby. Chtějí se ujistit: je nás víc, nebudeme se bát nicoty nic? Jako kdyby její nepříjemný mrazivý dech šlo přebít nezávaznou prázdnotou barového parketu.
 
Činoherní klub, Praha – F. M. Dostojevskij: Bratři Karamazovi. Volně podle dramatizace Evalda Schorma (v překladu Prokopa Voskovce) upravili Zuzana Šajgalíková a Martin Čičvák. Scéna Hand Hoffer. Hudba Ivan Acher. Psáno z reprízy 30. března 2015.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Kultura



Aktuální číslo 49 1. – 7. prosince 2020

Svatá země vstoupila do adventu

Rozžehnutím první adventní svíce od plamene v jeskyni Narození Páně zahájili františkáni ve Svaté zemi letošní advent. Komunita, která nad biblickými místy bdí právě…

celý článek


Kde budeme bydlet?

Téměř třetina lidí má obavy, kde budou bydlet ve stáří. Více než polovina dotázaných je přesvědčena, že problém sehnat bydlení budou mít jejich děti – vyplývá…

celý článek


Skutečná moc spočívá ve službě

Papež František není ekonom. Nevyjadřuje se k národohospodářským otázkám ani k hospodaření církve. Nekomentuje ekonomické aspekty událostí, krizí, aktivit. Je ale hospodářem…

celý článek


Nový KT ke stažení zdarma vždy od soboty

Vážení čtenáři Katolického týdeníku, po dobu mimořádných vládních opatření, která mají opět omezit šíření nákazy koronavirem, jsme se rozhodli Vám naše/vaše…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay