Při sledování stávající uprchlické a migrační krize, která je pro současné obyvatele Evropy bezprecedentní svou intenzitou, se často analyzují a komentují především její průběh a případné následky. Příčiny se řeší mnohem méně.

 

Nedostatek vody a válečné konflikty. To jsou dva z faktorů, které způsobují migrační vlnu na sever.Snímek Nathan Holland / Shutterstock

 

Objevují se obavy, jak se budou utečenci integrovat do hostitelských společností, v jiných kruzích je poukazováno na sílící xenofobii v evropských společnostech, jež jsou málo ochotné pomáhat lidem v nouzi. Celá debata nese prvky hysterie, nálepkování, stereotypizace a demagogických zkratek, a to na obou stranách. A mnohá média tuto vřavu pouze zesilují a zveličují.

 

Nicméně i v těch společenských kruzích, kde se odehrává diskuse v konstruktivnější atmosféře, se málo artikuluje skutečnost, že ač je současná erupce migrace svou měrou opravdu nečekaná, její hlubší příčiny byly naopak vcelku předvídatelné. Varovných signálů přicházela celá řada a ozývali se vnímaví pozorovatelé, kteří upozorňovali, že na „jihu“ a „východě“ kvasí velmi nebezpečný koktejl, jehož exploze může nastartovat masovou migraci zbídačených a deprivovaných skupin obyvatelstva směrem na bohatý „sever“ a „západ“. Většina politiků z tohoto geoprostoru ovšem nenaslouchala a zaběhaná ve čtyřletých volebních cyklech nebyla ani mentálně nastavená na pozornost k problému, který svou povahou tento cyklus přesahuje.

 

Už od počátku 90. let můžeme pozorovat rapidní nárůst ozbrojených konfliktů, které z mnoha milionů lidských bytostí dělají skutečné uprchlíky před válečným násilím a smrtí. Celá řada konfliktů, které byly zahájeny v souvislosti s geopolitickými změnami po konci studené války, není dodnes ukončena řádnou mírovou smlouvou a nemálo z nich má stále násilný průběh. Od počátku 21. století se počet konfliktů ještě zvýšil a jsou stále nepřehlednější. Mnozí z aktérů ani nemají za cíl v konfliktu zvítězit, ale pouze v něm pokračovat a profitovat z válečného chaosu. Tyto střety produkují dlouhodobé uprchlíky bez perspektivy návratu do svých domovů. Situace v Demokratické republice Kongo, Sierra Leone, Angole, ale i Afghánistánu, Somálsku či Mali je typickým příkladem podobných konfliktů.

 

Konflikty většinou doprovází rozpad či selhávání státních struktur. Takové oblasti se většinou dostávají do pasti ozbrojených střetů, státních převratů, politické nestability, a tudíž i neschopnosti státu poskytovat své populaci bezpečí, elementární sociální funkce a ekonomický rozvoj. Takový stav mnohdy přetrvává i poté, co je samotný ozbrojený konflikt ukončen.

 

Pak tu jsou ještě další závažné societální a environmentální procesy, které zásadně, byť plíživě, přispívají ke vzniku konfliktů a dostávají státní struktury pod tlak, který nejsou schopny vydržet. Nepomáhá ani fakt, že se mnohdy jedná o útvary, které neodpovídají místním historickým a kulturním tradicím. Mezinárodně uznávané hranice takových států nerespektují ty přirozené meziskupinové, což značně ztěžuje schopnost udržet územní integritu.

 

V problematických oblastech je již několik desetiletí obrovský demografický boom, což dramaticky kontrastuje s vyčerpáváním vodních zdrojů, desertifikací či kontaminací zemědělské půdy a znečištěním životního prostředí, což ničí tradiční způsob obživy. A jako alternativa se jeví cesta na sever. Nebudeme-li mít tohle na paměti, žádné kvóty nic nevyřeší.

 

TOMÁŠ ŠMÍD, politolog a bezpečnostní analytik