Nebeská znamení pohledem vědy
Vydání: 2011/50 Nebeská znamení, 8.12.2011, Autor: Pavel Gábor
Už to pomalu budou tři roky, co mnou hluboce otřáslo vyprávění jednoho mladého jihoafrického astronoma. Když vyrůstal ve velmi nuzných poměrech, matka i babička mu zakazovaly dívat se na hvězdy, aby neoslepl. Jedná se o rozšířené tabu. Hvězdy si totiž prý vyžadují posvátnou úctu a lidem (zvláště nevědomým dětem) hrozí nebeský trest, nebudou-li se na ně dívat náležitým způsobem.
Kdosi se jednou zeptal: „Jsme lidmi, protože se díváme na hvězdy, nebo se na ně díváme, protože jsme lidé?“ Pohled na hvězdné nebe je obcováním s tajemstvím – je to jeden z výsostných okamžiků, kdy nepatrný lidský tvor, vědomý svých omezení, do morku kostí cítí své závratné povolání k důvěrnému vztahu s čímsi (nebo Kýmsi), co ho nepředstavitelně přesahuje.
Pohled na nebe jako posvátný úkon
Snad i ono africké tabu naznačuje, že pohled na hvězdné nebe byl posvátný úkon a patřil k duchovnímu životu jednotlivců i obce. Australští domorodci během dlouhé série iniciačních obřadů, jimiž se z dítěte stává dospělý člen rodu, procházejí „sněním“ (dreaming), které pak zaznamenávají jako malbu. Její součástí jsou často astronomické motivy. V nedozírné australské poušti se totiž dá nejlépe orientovat právě podle hvězd a kaž- dý dospělý člen kmene si musí skrze iniciaci symbolicky i prakticky osvojit kmenové území a naučit se v něm pohybovat. Australští lovci a sběrači nás mohou poučit i o dalším prehistorickém úkolu astronomie – a tím je určování času. Jednotlivé rody právě podle hvězd určují dobu, kdy se mají vypravit na cestu, aby se sešli se svými soukmenovci na posvátném shromaždišti. Můžeme tedy zobecnit, že pro naše předky byl pohled na hvězdy posvátným úkonem, jemuž se směli věnovat jen iniciovaní, a souvisel s navigací a kalendářem (jakož i s představami o posmrtném životě, s kultem předků atd.). Nebe se jim jevilo jako obraz stálosti a neměnnosti, jako příbytek nesmrtelných. Tato stálost měla ovšem cyklickou podobu věčného návratu. Svátky vyjadřovaly souvztažnost se všehomírem, harmonii s přírodou a jejími životními rytmy.
Astrologie jako čirá spekulace
Pro antiku byla důležitá jednota mikrokosmu (jedinec) a makrokosmu (svět). Tento princip kultivovaně vyjadřuje lidskou potřebu harmonie, souvztažnosti a řádu světa, na níž se zakládají takové hodnoty, jako je spravedlnost a právo, úděl a identita, vyrovnanost a úcta k autoritě, hrdinství a čest. V této linii řecká astrologie rozvíjela svůj babylonský základ a pomocí geometrických poznatků prováděla přesnější kalkulace poloh planet. Astrologie naopak interpretuje výlučně pravidelné a dobře předpovídatelné pohyby planet. Jakékoli mimořádné nebeské jevy (meteory, komety, novy atd.) jsou mimo její zájem. Astrologie se zkrátka nezajímá o fyzickou povahu nebeských těles. Právě proto, že se astrologie nikdy nezajímala o fyzické mechanismy, byla její tvrzení vždy založena jen a jen na spekulacích, které se občas odvolávaly na nekvalifikovanou statistiku. Doktor medicíny se ještě začátkem 18. století pacienta neptal: „Co vám schází?“, nýbrž: „Kdy a kde přesně jste se narodili?“ Zdravotní stav pak určoval podle momentálního postavení planet a z horoskopu pacienta. Báby kořenářky měly lepší výsledky. Už Cicero dokazuje nepodloženost astrologie poukazem na různý zdravotní stav dvojčat. Tento argument pak rozvádí i sv. Augustin, kterého od astrologie odradil jeho bohatý přítel Firmius, který se narodil ve stejný okamžik a na stejném místě jako jeden jeho otrok. Přes mnohonásobné vyvrácení svých principů i praxe je astrologie stále populární. Mnozí lidé od antiky až po současnost věří, že astrologie dovede předpovídat budoucnost nebo alespoň jim pomůže ovlivňovat události správnou volbou příznivých, či nepříznivých okamžiků. Někteří mocipáni se vydávali za hvězdami předurčené vládce.
Čím astrologie tolik přitahuje?
Astrologie nemá žádné empirické jádro. Je to holý nesmysl. Je však užitečné pátrat po tom, čím lidi tolik přitahuje. Na jakou lidskou potřebu či touhu astrologie odpovídá? Jde tu o jistý rozvod rozumu a srdce. Ten vede na jedné straně k úzkosti a pocitu odcizení a na straně druhé k tvrdošíjnému setrvávání u nepodložených pověr. Pravé poznání materiálního světa se lidem zdá stále méně pochopitelné, a tak se raději nechají zdánlivě uspokojit poznáním falešným, které ale lépe odpovídá potřebě dívat se na svět, na sebe i na společnost jako na posvátný celek předurčený k harmonické souvztažnosti. Už staletí se zmítáme mezi dvěma bludy: bludem osvícenským či racionalistickým, podle něhož člověka určuje jeho rozum, a bludem romantickým či postmoderním, který zdůrazňuje city, holistiku, subjektivitu, „svobodnou“ tvorbu. Tyto proudy se prolínají také v církevním životě, kde vedly i k necitlivému (a poněkud bláhovému) odstraňování tzv. pověrečných projevů lidové zbožnosti.
Skutečný význam znamení
V duchovním životě toužíme po viditelných znameních, natolik jednoznačných a nepopíratelných, že by se všichni obrátili. Taková znamení ale neexistují, protože máme svobodu popřít i nos mezi očima. To je základní paradox Božího sebezjevení, které je nenásilné a předpokládá vnímavé srdce. V životě jedince mají významné místo znamení jako forma komunikace s Bohem. Když Ježíš říká Natanaelovi: „Viděl jsem tě pod fíkovníkem, než tě Filip zavolal,“ je z Natanaelovy reakce zřejmé, že celou situaci vnímá jako znamení. Znamení je souhrou často zcela banálních událostí či jevů, které jsou pro drtivou většinu lidí zcela bezvýznamné, ale pro někoho nabývají klíčového významu. Vyznačují se neočekávaností, překvapivostí. V tomto smyslu jsou zcela mimo působnost astrologie, která se nečekanými úkazy z principu nezabývá. Pro mě osobně je astronomie sama nebeským znamením. Bůh nám dává nejen knihu Písma, ale i knihu přírody, která je překvapivě a nečekaně čitelná pomocí matematiky. Chce se sdělit a zve nás na cestu ke stále hlubšímu vnímání Tajemství, kterým je on sám.
