Nebát se říkat Bohu pravdu
Vydání: 2012/43 Ze života katedrály, 23.10.2012, Autor: Kateřina Šťastná
Možná si někdy kladete otázku: Jak se lépe modlit? Co udělat, aby má modlitba byla lepší? Přitom je podle P. VOJTĚCHA ELIÁŠE rada poměrně jednoduchá. Nezaměřovat se na „pocit z modlitby“ a být v modlitbě upřímný.
Jak se lépe modlit? Klade si tu otázku hodně z nás křesťanů?
To ano, ale myslím, že spousta lidí k ní přichází právě proto, že mají jakýsi pocit, že se modlí špatně. Pokud tou otázkou reagují jen na svůj pocit, není to dobré.
Protože špatný pocit nemusí znamenat, že modlitba je špatná…
Přesně tak. Špatný pocit je zvlášť u dospělého člověka nebezpečný a mělo by se s ním pracovat. Tento pocit má pro modlitbu samotnou naprosto nulový význam.
Existuje stručná rada, jak s tím pocitem pracovat?
Důležité je uvědomit si, že kvalita modlitby se neměří podle pocitu, ale podle toho, kolik víry a lásky jsme do modlitby vložili. Nebo můžeme uvést i další měřítko: jak je moje modlitba vyjádřením svobodného rozhodnutí pro Boha, jak vypovídá o tom, že si umím modlitbu z lásky k Bohu přikázat, i když se mi nechce. Pokud se člověk modlí jen tehdy, kdy je mu to příjemné, nemusí být ani věřící. V Bibli se v podobné souvislosti píše: Copak to nedělají také pohani? Modlitba je vyjádření mého živého vztahu k Bohu a vyjadřuje můj duchovní život právě i tehdy, kdy se modlím a nemám na to vůbec náladu či mám z modlitby divný pocit nebo jsem třeba tak utahaný, že ani nevím, jestli se vůbec modlím. To jsou modlitby, které vypovídají o mém živém vztahu k Pánu Bohu.
Takže paradoxně když máme pocit, že to vázne, může to být nejlepší modlitba…
Ano může, protože lze říct, že v ní bylo mnoho mé lásky k Pánu. Zajímavé ale je, že neplatí opak: když mám z modlitby dobrý pocit, neznamená to, že byla špatná. Mohu mít dobrý pocit z krásné modlitby, ale pozor na ten špatný – ten nevypovídá téměř nic.
Řada kněží je prý doslova alergická, když se lidé zpovídají, že se modlí bezmyšlenkovitě, že se nesoustředí na modlitbu. Je to vůbec hřích? Co byste na to řekl?
Nerad kategorizuji, co je a co není hřích, protože musíme vždy vzít v potaz svědomí dotyčného. Ale kdybychom to vzali podle katechismu, máme povinnost modlit se pouze v jedné situaci, a to v pokušení. A k tomu, aby bylo jednání hříchem, se musí člověk svobodně rozhodnout pro zlo.
Ale zpět k modlitbě: V Bibli se píše, že „nejsme vyslyšeni pro množství slov“, a přesto víme, že Starý zákon i církev nás vedou k tomu, že se máme věnovat modlitbě – například slavit den Páně. Z toho bychom mohli odvodit, že kdo se modlil roztržitě nebo nepozorně na nedělní mši svaté, neoslavil den Páně… Ale pozor, nejsme stroj! Pán Ježíš nás nazývá přáteli – a je veliký rozdíl, když je přítel unavený a když se mu nechce.
Jestliže jde někdo na nedělní mši svatou s myšlenkou, že ji nějak přežije, je skutečně otázkou, zda splnil to, co si církev přeje. To se může týkat i večerní modlitby, když ji někdo jen tak odříká a vůbec ji nebere vážně. Modlil se vůbec? Na druhé straně všichni víme, že člověk těžce vyčerpaný fyzickou prací, hluboce zasažený bolestí nebo těžce nemocný je rád, že zvládne třeba jen naučené modlitby nebo „přežije“ mši svatou, protože víc není schopen. Pak se určitě jedná o modlitbu!
V takových situacích jsou účinné střelné modlitby. Měl byste jednoduchý „návod na použití“ pro lidi, kteří je neznají?
Střelné modlitby jsou od raně křesťanské doby vychvalovány právě proto, že pro jejich krátkost v nich není místo pro mnoho nešvarů. Jsou hodně krátké, mohou být i hodně upřímné. V některých situacích je lepší se rovnou pomodlit o pomoc a odpuštění, než nad hříchem sáhodlouze uvažovat a řešit, proč se to stalo. Vzbuzení lítosti a zpytování svědomí je také modlitba, což je dobré vědět.
Nakolik záleží na délce modlitby?
Ta se nedá kvantifikovat – záleží na životních situacích a také na tělesných možnostech. Například u rozjímavé modlitby je potřebný čas, aby se do ní člověk vnořil. Ale obecně můžeme říci: každý se máme modlit tak, jak to odpovídá našemu životnímu i duchovnímu stavu, modlitba je součástí našeho povolání. Někdy nám povinnosti života zúží prostor modlitby na minimum, jindy zas určité povinnosti odpadnou a čas na modlitbu přijímáme jako dar. To je realita života. Kdybychom lpěli jen na svých představách, zavírali bychom oči před skutečností, do níž nás Bůh postavil. Ale vedle toho víme, že jsou v církvi osoby, pro něž je modlitba součástí jejich zasvěcení – a ty by se zase měly modlit, ať se kolem děje cokoliv.
Někdy je člověk při modlitbě jakoby v křeči, když Boha moc prosí, ať se to či ono stane či nestane, když na tom hodně lpí. Jindy se zase umí uvolnit a vše Bohu svěřit, důvěřovat mu. Dokázal byste poradit, jak se zbavit úzkosti a snáze něco odevzdat?
Ve vztahu k modlitbě je vždycky užitečné, aby si člověk uvědomil, proč se vlastně modlí – protože má Boha rád, věří mu. Pokud je modlitba výrazem osobní víry a lásky, je logické, že v sobě odráží situaci, v jaké se člověk zrovna nachází – takže vámi uvedená křeč může být dána třeba i stresem nebo vyčerpaností.
Dále je dobré, abychom se nebáli říkat Bohu pravdu. Když jsem na dně, zkrátka řeknu: „Pane Bože, jsem na dně…“ Je přece přirozenou součástí duchovního života, že jsem pravdivý vůči sobě i vůči Bohu. Tato pravdivost pak dovoluje, aby byla každá modlitba kvalitní. Protože kvalita modlitby se neřídí naším pocitem, ale vírou a láskou, která je nesena svobodou, s níž jsem se pro tu modlitbu rozhodl.
Sdílet článek na:
