26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Nebát se psát vlastní příběh

16. 8. 2022

|
Tisk
|

Ti starší z nás pamatují mnohé. Příběhy radostné i ty jiné, zkušenosti draze zaplacené, momenty, o kterých se jen těžko mluví. Jak se ale o nich dozvědět, když babička či děda o sobě vyprávět nechtějí? I o tom si povídáme s psychoterapeutem JAKUBEM HUČÍNEM.

Vydání: 2022/34 Festival plný radosti z víry, 16.8.2022, Autor: Karolína Peroutková

Příloha: Doma 34

 
Kolik toho máme společného a kolik nás od sebe dělí? Snímek Blanka Marosi
Téma rodu je vždycky velmi úzce spjaté s tématem vlastní identity. Obsahuje otázku: „Odkud pocházím?“ stejně jako „Kdo jsem?“. Můžeme to vidět u adoptovaných dětí. V průběhu jejich dospívání by s nimi měli jejich adoptivní rodiče mluvit o tom, kdo jsou jejich biologičtí rodiče. Děti se pak s nimi velmi často chtějí setkat, i když oni byli často závislí na alkoholu, drogách, nebo je dokonce odložili do kojeneckého ústavu.
Ano, ono vědomí toho, co si se sebou nesu svým životem, může být opravdu posilující. Můžeme to vidět v celospolečenském měřítku, ve vztahu k historii a k archeologii... Je módní zjistit, jako moc je v naší kultuře keltských, slovanských, germánských kořenů. Řada lidí si také nechává dělat své rodové genealogie.
Přesně tak. Více než holá informace, že praděda býval dělostřelcem v pluku CK, je to pro nás nosný příběh. Vstřebáváme moudrost života právě skrze něco, co je dramatizované, co má dynamiku, co oslovuje naše emoce.
Povídání příběhů je základní způsob, kterým minulost předků uchopujeme, a snáz se nám daří je nějakým způsobem začlenit do našich životních zkušeností.
Nehraje roli, zda jsou všechny ty příběhy pozitivní. Určitě je ale dobré, když ten příběh známe, byť je pro nás těžký.
Vytváření rodinných tabu není šťastný krok. Když se třeba ti mladší na pradědu ptají, mohou cítit, že při zmínce o něm je v rodině zvláštní napětí, všichni klopí oči... Něco není v pořádku. A když se neustále všichni tváří, že se nic neděje, může v potomcích vzrůstat dojem, že jejich pocity asi nejsou relevantní – a oni se pak odcizují, což je škoda.
Daleko lépe by se v rodině uneslo, kdyby se řeklo: ano, dědeček byl alkoholik, měl třeba ještě dalších šest nemanželských dětí. Vzbudilo by to pak další zájem: kde jsou ty děti, jak vypadají? Protože i ony patří do příběhu rodiny.
Je hrozně důležité vědět, že každý z nás žije svůj příběh. Nějak ho utváří. A rodová historie tvoří součást právě toho mého příběhu, proto jí potřebuju rozumět. Vědět, kam směřuje, kdo do ní patří.
Určitě, máme vzor, který se snažíme následovat. Na druhou stranu snaha přikrývat slabost našich blízkých je přirozená a pochopitelná, také ti, kteří prošli traumaty, o tom nebudou chtít mluvit na potkání. Protože když je nutíme vracet se k tomu příběhu, vracíme je i k té bolesti. A té se přirozeně chce vyhnout každý z nás.
Neexistuje univerzální řešení. Můžeme uvést příklad holocaustu – často se v rodině těch, kteří se odtud vrátili, řekne: „Naše babička o tom, co se dělo, nikdy nemluvila.“ Protože když prožijeme trauma a měli bychom o něm promluvit, hrozí retraumatizace.
Je to otázka vnímavosti, citlivosti, ohledu k tomu druhému. Jak daleko můžu jít, jak otevřeně se ptát.
Ale často funguje ptát se těch, kteří nejsou tou bolestí přímo zatížení. Tety, sourozenci, ti také leccos vědí, ale protože nebyli zraňováni přímo, je možné se od nich dozvědět víc.
Nemyslím si, že puberťáka by to nezajímalo. Celé dospívání, puberta a hlavně pak adolescence je přece o utváření vlastní identity. Spíš mám pocit, že puberťák má plné ruce práce sám se sebou a úplně neví, jak by se měl zeptat. Je více nejistý.
Ale ano, otázka rodinných kořenů více přichází s adolescencí, kdy je mladý člověk základně konstituovaný, hodně ho zajímá, kdo byli předci. Pak je to také otázka zralosti a základní zakotvenosti v sobě.
Že se dotyčný dívá na sebe a zároveň na část svého příběhu. Může tam být třeba záběr z místa, kde asi prožil něco krásného, s přáteli. Což může posloužit jako dobrá opora tehdy, když se mu nedaří dobře. Ví, že byl hezký čas a třeba zase bude. Viděl bych to tak, že cokoliv, co člověk vnímá, že je pro něj důležité, tak prostě je důležité. Jeho duše si o něco říká a je dobré tomu porozumět, uchopit to, ztvárnit.
Přesně tak. Každý člověk by měl naslouchat tomu, co potřebuje. Nebát se utvářet svůj prostor, vnímat, co je pro něj důležité, co chce následovat. Pověsit si na zeď třeba portrét nějakého rodinného předka a třeba i něco úplně jiného...

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou