Vydání: 2020/7 Nedělní účast 375 tisíc lidí, 11.2.2020

Příloha: Perspektivy 07

KOMENTÁŘ Ondřeje Ditrycha
Etnopolitické konflikty, tedy spory o vládu nad lidem a územím, patří mezi nejsložitější problémy mezinárodní politiky. Kdo bude vládnout, zde totiž není zdaleka jen otázkou technickou. Kdo vytváří z lidí lid, kdo vytyčuje jeho materiální a duchovní hranice a vymezí ho proti tomu, co leží za nimi, kdo ho propojuje se statky včetně území (ve smyslu nejen místa, ale i teritorializované národní paměti, která politickému společenství dává velkou dějinnou souvislost), tedy kdo tento lid a statky reprezentuje, je otázka výsostně politická a symbolická. V  době, kdy lidstvo stojí na kraji nové velké objevitelské epochy spojené s  pronikáním člověka do blízkého vesmíru a zároveň čelí hrozbě klimatické katastrofy, se takový konflikt o „olivovníky“ může jevit malicherný. Politické násilí, fyzické i symbolické, a s  ním spojené útrapy, strach a beznaděj ve Svaté zemi, která je nyní pro část svých obyvatel krajem bez možností, jsou však velmi skutečné.
Skutečná je (podobně jako v  jiných obdobných případech, třeba na jižním Kavkaze) i snaha vnějších aktérů využívat konflikt pro své zájmy. Toho nejsou prosty arabské státy, které se v  politické hře na konfliktním poli, který daleko přesahuje samotné hranice Palestiny, snaží zastupovat palestinské zájmy. Naposledy takto odmítly Trumpovu mírovou vizi jako „nenaplňující minimální práva a aspirace palestinského lidu“. V téměř  komické poloze tuto instrumentalizaci představuje i samotný Trumpův plán.
Nelze vyloučit, že za ním stojí autentická snaha vyřešit konflikt, snaha podmíněná Trumpovým transakčním chápáním mezinárodní politiky jako realitního businessu – vzpomeňme na nedávný nápad odkoupit Grónsko (byť třeba jedním dechem dodat, že USA uznaly dánskou suverenitu nad ostrovem před o trochu déle než stoletím výměnou za možnost koupit dánské Panenské ostrovy). Toto Trumpovo chápání ovšem přehlíží symbolický rozměr sporu. Tím, že zároveň pomíjí řešení konfliktu jako politický proces, jehož by se měly účastnit obě strany a kde by se měly rozhodnout složité otázky (hranice, osady, hlavní město, návrat uprchlíků), jednu stranu marginalizuje, zatímco druhou (současnou izraelskou vládu) neskrývaně podporuje – mj. uznáním suverenity nad Golanami nemůže si nárokovat a priori nárokovat nestrannost.
Plán, je-li vůbec míněn vážně (v  tom případě ale snad jen jako pokus vystavět si politický pomník), je tak od samého počátku bez naděje na úspěch. Trumpova imperiální stylizace, snaha o velmocenskou geopolitiku potom vystoupení, které se na mezinárodní scéně setkalo až na výjimky (Velká Británie, Rakousko) s  diplomaticky zdvořilým uvítáním této iniciativy, ale zároveň s odkazem na mezinárodně přijaté principy řešení vtělené do rezolucí Rady bezpečnosti OSN (s  nimiž se plán neslučuje), dodává bizarní rozměr. Zcela jistě však právě díky tomu vyvolává spektákl přitahující pozornost a vytvářející kapitál na americké domácí scéně ve volebním roce (a zároveň v  době projednávání Trumpova impeachmentu).
Dohoda, či kapitulace?

Za těchto okolností a s ohledem na to, že Trumpova vize je výrazně nakloněna jedné straně – jak poznamenal jeden izraelský komentátor, z  pohledu Palestinců se jedná o podmínky kapitulace – není obsáhlá diskuse kolem Trumpova plánu příliš předmětná.
Za zmínku ovšem stojí, že byť plán zdánlivě ctí dvoustátní řešení, ve skutečnosti nabízí Palestincům suverenitu, která je odložená a podvázaná. Zatímco Spojené státy okamžitě uznají suverenitu Izraele nad částí sporného území Západního břehu (pozici ohledně nesouladu osad s  mezinárodním právem opustily již v  loňském roce), dostávají Palestinci pouze několik let, aby mohli plán prostudovat, jednat s  Izraelem a dosáhnout „podmínek státnosti“.
Z  obyčejových podmínek státnosti by budoucí Palestina mohla podle Trumpova plánu splnit pouze dvě: vlastní území a obyvatelstvo. Území by přitom bylo mimořádně roztříštěné. Čisté linie politických map nezřídka zakrývají mnohem méně lineární skutečnost. Palestinský stát by však zůstal z  podstatné části prošpikovaný izraelskými osadami, s  hlavním městem jen na dohled od vysněného východního Jeruzaléma. Palestinská suverenita ve funkčním smyslu (v  absolutním je vždy mytická, protože výkon moci na dálku nutně naráží na řadu překážek a omezení) by byla dále podvázána tím, že by nově vzniklý stát neměl armádu a jeho vlastní vláda by nemohla zajišťovat vnější bezpečnost. Tato vláda, třetí obyčejová podmínka státnosti, by tak byla závislá na vládě izraelské, která by měla rovněž právo monitorovat pohyb na hranicích mezi palestinským státem a jeho sousedy. Poslední podmínka, schopnost vstupovat do vztahů s  dalšími státy, by potom nutně mohla vyplývat jen ze splněné třetí podmínky.
Role Evropy

Josep Borrell, vysoký představitel pro zahraniční politiku EU, v  reakci na Trumpův plán podobně jako představitelé řady členských i dalších států poukázal na to, že se odchyluje od mezinárodně přijatých principů mírového řešení, a varoval před anexí údolí Jordánu a dalších částí Západního břehu. Zároveň však stvrdil závazek EU podporovat bezpečnost státu Izrael.
Samotná kritika plánu je ovšem laciná. EU je totiž v  jedinečné pozici spoluvytvářet materiální i politické podmínky k hledání řešení tohoto konfliktu. Napomoci odstranit jednu tektonickou desku – drobnou, trpělivou prací – na otřásajícím se Blízkém východě je ostatně i v  jejím zájmu. Pokud se chce, Borellovými slovy, stát skutečnou geopolitickou mocností, a obstát tak ve světě geostrategického soutěžení, nemůže ve svém sousedství jen našlapovat okolo.