Pravoslavný útěk od Moskvy

Vydání: 2022/25 Papežská audience pro premiéra Fialu, 14.6.2022

Příloha: Perspektivy 25

V posledních desetiletích se zdá, že pravoslavní věřící po celém světě (tedy asi spíš jejich hierarchie) nemají nic důležitějšího na práci než řešit spory o jurisdikce, vliv nebo geopolitiku. Další kolo těchto sporů se dnes rozehrává, jak jinak, právě na Ukrajině.

 
© Jan Hrubý

KOMENTÁŘ Michala Řoutila

Kromě několika menších pravoslavných občin dnes na Ukrajině působí dvě početné církve, konkrétně Pravoslavná církev Ukrajiny (PCU) a Ukrajinská pravoslavná církev (UPC). První, původně Ukrajinská pravoslavná církev Kyjevského patriarchátu, se od roku 2018 podřizuje Konstantinopoli, druhá získala svou autonomii z rukou moskevského patriarchy Alexije II. v říjnu 1990 (nadále však podléhala Moskevskému patriarchátu – pozn. red.). Dále budeme hovořit o církvi druhé, kterou vede patriarcha Onufrij.

Fundamentální krok ke kompletní odluce od Moskvy učinila UPC na synodě 27. května, kdy ohlásila změny a dodatky ve správních dokumentech, v nichž hovoří o úplném osamostatnění. Tyto kroky pak vysvětlovala s poukazem na odmítání současné ruské agrese na Ukrajině, „která je porušením Božího přikázání ‚nezabiješ‘“, ale také zvýšeným nátlakem ze strany ukrajinského státu. Na represích věřících a konfiskaci církevního majetku se totiž podle metropolity Onufrije podílí také ukrajinský stát, armáda či agresivně naladění spoluobčané.

Je přirozené, že tento krok odsoudila a odluku si nepřejí biskupství na Ruskem okupovaných územích včetně Krymu. Několik dní po ohlášeném odchodu většiny církve požádali biskupové Moskvu o přesunutí jurisdikce z UPC přímo pod „mateřský“ Moskevský patriarchát. Na Krymu pak promptně vznikla nová metropolie.

Co na to „mateřská“ církev?

Mírná reakce Moskevského patriarchátu na tato prohlášení mohla leckoho překvapit. V podstatě se dá shrnout do parafráze „jděte si, nikdo vás nedrží, vždyť i dřív jste měli širokou autonomii“. Znalci kontextu si v různých médiích lámou hlavu nad tím, jak je možné, že Moskva, tento „pravoslavný Mordor“ s arciďáblem patriarchou Kirillem v čele, nechá jednu ze svých nejdůležitějších a nejbohatších součástí odejít „jen tak“.

Odpověď je ve skutečnosti prostá: Moskva neměla moc možností, jak situaci ovlivnit. V roce 1990 udělená autonomie ukrajinské církvi nebyla jen formálním gestem, zbytečným cárem papíru, jak se nejednou prohlašovalo, nýbrž žitou realitou. V případě UPC modlitební obecenství (zmiňování prvobiskupů během bohoslužby, které indikuje jejich vztah) ještě neznamenalo bezvýhradné vazalství. Také rozsáhlé majetky této církve patří formálně spíše ukrajinskému státu než církvi samotné a věřící se v drtivé většině hlásí k ukrajinské národnosti. A pokud by Moskevský patriarchát příliš prosazoval svou, pořád zde existuje zcela reálné riziko, že se do hry vloží neméně ambiciózní Konstantinopolský patriarchát, který této situace využije ve svůj prospěch. Pravděpodobně právě proto apelovali účastníci zasedání svatého synodu Moskevského patriarchátu 7. června na dodržování „kanonicky správných“ procedur, pokud by mělo dojít k jakýmkoliv změnám v uspořádání církve.

Neúspěšná politika Moskevského patriarchátu na Ukrajině však má zřejmě první oběť, a to ne ledajakou: o své místo v čele Oddělení vnějších církevních vztahů Moskevského patriarchátu přišel před pár dny po třinácti letech ve funkci metropolita Ilarion Alfejev, v řadě ohledů významná osobnost, o němž se dlouhodobě spekuluje jako o budoucím horkém kandidátovi na stolec moskevského patriarchy.

Blíží se sjednocení?

Další logický krok by pak představovalo sloučení dvou hlavních ukrajinských pravoslavných církví (PCU a UPC) do jednoho celku. Teprve tento akt by ovšem znamenal další skutečnou krizi v „celopravoslavném“ kontextu. Stály by totiž proti sobě nejen dvě dříve zcela antagonistické ukrajinské hierarchie, ale také dvě pravoslavné velmoci – Konstantinopol a Moskva. Kořist by byla vydatná a „církevní rukavičky“ by musely ustoupit tvrdému boji. Je zjevné, komu probíhající válečný konflikt hraje více do karet. Status UPC se tak jako tak bude muset nově projednávat – případnou autokefalitu, tedy úplnou samostatnost, si sama udělit nemůže.

Ať již dojde k osamostatnění UPC, či dokonce k jejímu spojení s PCU, představuje tento vývoj další přehmat současné ruské geopolitiky, další nedomyšlený důsledek rozpoutání nesmyslné bratrovražedné války, kterou od konce února dnes a denně sledujeme takřka online.

Autor je slavista a rusista, šéfredaktor ročenky Parrésia


 

 


 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Názory



Aktuální číslo 27-28 28. června – 11. července 2022

Z Ukrajiny až na Velehrad

Manželé Lili a Oleksij Ostapčukovi jsou absolventi Kyjevské národní univerzity kultury a umění. Oba vystudovali hru na damburu, což je typický ukrajinský hudební nástroj.

celý článek


Brněnské Výstaviště opět ožije konferencí

Po dvouleté pauze způsobené pandemií se na brněnské výstaviště vrací Katolická charismatická konference.

celý článek


Chci nabourat mýtus rudé Karviné

Dny teď tráví v archivech a s pamětníky. KARIN LEDNICKÁ se při přípravě závěrečné části svého knižního díla Šikmý kostel noří do dějin Karvinska v 50. letech.…

celý článek


Překonali jste krizi v manželství? Napište nám o tom

Sesbírat příběhy manželských zkušeností se vztahovým karambolem, které se podařilo překonat, by chtěl dlouholetý průvodce snoubenců a autor příprav na manželství,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2022

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay