Parolin: Mír vzniká dialogem
Vydání: 2016/37 Patronka nezištné lásky, 6.9.2016
Příloha: Perspektivy 37
Kardinál PIETRO PAROLIN, vatikánský státní sekretář, jehož úřad odpovídá roli premiéra, na konci srpna poskytl rozhovor italskému katolickému deníku Avvenire. Poukázal v něm na hodnoty, kterých se drží Svatý stolec v aktuálních mezinárodních tématech. Připomíná, že papež František není politický vůdce, ale pastýř, který má pomáhat ostatním milovat Krista. Přinášíme podstatnou část rozhovoru.
© Jan Hrubý
Papež František jasně řekl, že „rozkouskovaná třetí světová válka“, které jsme svědky, není náboženskou válkou. Ale byli i tací, kteří kritizovali muslimy, kteří se zúčastnili mší svatých po umučení otce Hamela. Co soudíte o této kritice?
Terorismus, který je projevem této „rozkouskované války“, způsobil mnohé oběti, ničení, zármutek a bolest také v Evropě. Papež František jasně odmítl tezi, podle které jsme svědky náboženské války. Není zde válka mezi křesťanstvím a islámem. Důkazem toho je, že islámský terorismus postihuje z pohledu čísel více muslimů než křesťanů. Jistě, nelze popřít, že bojovníci z IS zneužívají islám na ospravedlnění svých násilných činů. A jejich vyhlášení v tomto smyslu jsou právě pokusem vyvolat takzvanou „náboženskou válku“. Nesmíme padnout do jejich pasti.
Rovněž mnohé islámské autority odsoudily terorismus spáchaný ve jménu islámu. Tak se po vraždě otce Hamela zrodila účast muslimů na mších svatých na znamení bratrství, solidarity a odmítnutí násilí. Samozřejmě je rozdíl, když někdo vstupuje do kostela jako katolík a když do něj vchází jako nekatolík. Kompetentní církevní autority v této věci vydaly směrnice, ale nedostatečné respektování těchto směrnic někdy dává příležitost k nepochopení a kritice.
Je možné kritizovat dialog s islámem vytyčený II. vatikánským koncilem jako naivní idealismus?
V exhortaci Evangelii gaudium papež František potvrdil, že mezináboženský dialog je nutnou podmínkou pro mír ve světě, a jeho praktikování je tak povinností pro křesťany, jakož i pro příslušníky jiných náboženských komunit. Je jedno slovo – jak zdůraznil papež František ve svém poselství účastníkům Meetingu v Rimini – které se nikdy nesmíme unavit opakovat a především dosvědčovat: dialog. Příklad, jako vždy, přichází od Ježíše – je to on, kdo nás učí, že křesťan vždy pěstuje otevřené myšlení vůči jinému, ať je to kdokoliv. Kritizovat nebo odmítat dialog mezi náboženstvími jako naivní idealismus se mi zdá znakem přehnaného a také nebezpečného pesimismu. Podle mého mínění není alternativa k dialogu, i když není vždy snadný. Na to, abychom překonali kulturní, politické, sociální a náboženské nedorozumění, která trvají po staletí a která jsou živena i současnými fenomény, je třeba hodně trpělivosti a hluboké pozornosti vůči všem. Musí se vycházet z přesvědčení, že každá osoba má stejnou lidskou důstojnost.
Svatý stolec hledí s velkou starostlivostí na utrpení křesťanů na Blízkém východě. Jak jim jako křesťané můžeme být nablízku a pomoci bez toho, aby se jejich utrpení zneužívalo ideologickým způsobem?
Svatý stolec je znepokojený utrpením křesťanů na Blízkém východě, těžkostmi, které podstupují, nespravedlnostmi a nejednou pronásledováními, které zakoušejí a již je nutí opustit jejich zemi. Co by bylo z tohoto regionu, který je kolébkou křesťanství, bez jejich přítomnosti? Křesťanský způsob, jak jim pomoci, je hlavně mít je na paměti. Musíme hledat všechny možné způsoby, abychom jim ukázali, že jsme skutečně nablízku, především modlitbou a konkrétní solidaritou.
Na Západě některé země ospravedlňují své uzavírání se vůči vlnám migrantů jako opatření na obranu vlastní kulturní identity spjaté s křesťanstvím. Je legitimní odkazovat na evangelium, abychom zavřeli brány imigrantům?
Absolutně ne. Nemůžeme bagatelizovat univerzální otevřenost evangelia nebo se tvářit, že neexistuje. Církev musí nadále neúnavně opakovat, vhod i nevhod, Pánova slova: „Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás“ a „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec“. Duch přijetí je základní částí křesťanské identity a konkrétním uskutečněním skutků milosrdenství, které naznačil Ježíš v evangeliu. Samozřejmě je legitimní, že stát přijme zákonná a právní opatření, aby chránil vlastní kulturní identitu spojenou s křesťanstvím. Ale i v takových opatřeních se musí promítat duch lásky a milosrdenství vůči každé osobě, počínaje těmi, kdo jsou ve větší nouzi, bez činění nějakých rozdílů.
Z čeho podle vás pramení ten zájem a zvědavost, kterou vyvolávají papežovy projevy a činy u mocných světa?
Je tu věc, která se často podhodnocuje: papež František není politickým lídrem ani šéfem mocné nadnárodní organizace, expertem na politické, komerční nebo finanční strategie. Je Petrovým nástupcem, pastýřem univerzální církve, vyvolený Bohem k této náročné úloze. Je povolaný především milovat Ježíše Krista a pomáhat nám všem v církvi k témuž. Nikdy nezapomínejme na epizodu u Tiberiadského jezera, kdy se Ježíš ptá Petra: „Petře, miluješ mě? Miluješ mě více než tito?“
Jeho jedinou starostí je hlásat evangelium, které zachraňuje, aby se lidé mohli smířit s Bohem a bratry, a tak opět našli naději a pokoj. Zdá se mi, že tady se rodí a kolem toho se točí jeho pozornost k tématům, jako jsou konflikty, migrace, ochrana stvoření, ekonomický rozvoj, ochrana slabých. Když hovoří o těchto problémech, „mocní světa“ ho poslouchají se zájmem a sympatií, dávají najevo, že si ho váží, protože jde o palčivé otázky současnosti. Papež František se totiž nebojí vést dialog s lidstvem, s jeho potřebami a očekáváními. Myslím tedy, že je to právě jednoduchost a odvaha, s jakou předkládá prvenství dialogu a setkávání, co u mnohých náboženských a politických lídrů vzbuzuje touhu vstoupit s ním do kontaktu a lépe poznat činnost Svatého stolce a katolické církve ve světě.
Z italštiny přeložila slovenská redakce Vatikánského rozhlasu
Sdílet článek na:
Sekce: Názory, Přílohy, Perspektivy, Články
