Vydání: 2022/12 Uprchlíci a setkání s nadějí, 15.3.2022

Příloha: Perspektivy 12

© Jan Hrubý

KOMENTÁŘ Michala Řoutila
I když se zdá, že hlas křesťanů dnes není příliš slyšet, přesto se jich probíhající události bezprostředně dotýkají. Obecně lze říci, že současná krize překvapila ukrajinské církve, stejně jako většinu světové veřejnosti. Představitelé jednotlivých denominací pak v tomto konfliktu zastávají pozice známé už z dřívějška. Pro celkový obraz musíme vnímat také širší kontext, v tomto případě postoje Vatikánu i Moskevského patriarchátu.
Papež František rezolutně odmítá nazývat útok Ruska na Ukrajinu „speciální operací“ a označuje ho v souladu s euroamerickým postojem za „válku“ – a přirozeně požaduje též ukončení bojů.
Moskevský patriarcha Kirill ve svém prohlášení z 27. února sice také vyzval věřící k modlitbám za mír, nicméně k tomuto přání přidal i podporu snah o „jednotu církve“. V pojetí Moskvy se jedná o „jednotu“ původní „Svaté Rusi“, kterou na Ukrajině může podle něj garantovat pouze autonomní Ukrajinská pravoslavná církev v čele s metropolitou Onufrijem, ale v žádném případě ne od Moskvy v 90. letech odštěpená Pravoslavná církev Ukrajiny, která v prosinci 2018 získala autokefalitu (nezávislost na Moskvě – pozn. red.) od Konstantinopolského patriarchátu.
Snaha o duchovní ospravedlnění invaze
Patriarcha Kirill dále vyjádřil zvláštní péči o „ochranu ruské země“, která v jeho pojetí zahrnuje jak území dnešního Ruska, tak Ukrajiny, Běloruska a „dalších kmenů a národů“. Ačkoliv se tak přihlásil k označení známému z nejstarší staroruské kroniky Pověst dávných let (počátek 12. století), jež má jistě svou historickou relevanci, zároveň tím nepřímo přitakal snahám současného ruského vedení. Kreml se totiž podobným myšlenkovým konceptem (srovnej např. Putinovu řeč před invazí) snaží teoreticky zdůvodnit své územní nároky ve východní Evropě. Oba, Kirill i Putin, tak zjevně ignorují a podceňují význam ukrajinského národního sebeuvědomění, k jehož završení sami přispěli jak těmito výroky, tak válečnými akcemi.
Obdobně se Kirill vyjadřuje i při jiných příležitostech, kdy za důvod propuknutí konfliktu označuje mj. soustavné zanášení hodnot západní liberální kultury do pravoslavného prostředí. Ve své již tradiční protigenderové agendě se mj. zaměřil na průvody homosexuálů, které považuje za jakýsi „test loajality“ k zemi, duchovním základům, víře. Zatímco na Ukrajině tyto akce běžně probíhaly, Donbas je údajně „principiálně odmítl“ a osm let (od roku 2014) se jim bránil, a proto podle Kirilla stál na „správné straně Boha“. V kázání z předminulé neděle (6. března) pak konflikt dokonce označil za „metafyzickou válku“ mezi dobrem a zlem. Tento přístup implikuje morální a duchovní ospravedlnění agrese: Moskva v něm vystupuje jako obhájce hodnot, kterých se prý Západ dávno vzdal. Západní církve se proti takovému přístupu důrazně ohrazují a Moskvě hrozí vyloučením z mezinárodních ekumenických struktur.
Kolaborace se nekoná
Válka dostává do vskutku nelehké situace právě Ukrajinskou pravoslavnou církev Moskevského patriarchátu. Radikální ukrajinské politické i církevní kruhy ji nezřídka považují za „loutku Kremlu“ či „pátou kolonu“, kterou je zapotřebí vystrnadit ze země. Toto společenství však tvoří v drtivé většině věřící, kteří se hlásí k ukrajinské národnosti a její představitelé se – oproti běžně panujícímu názoru – hlásí k ukrajinskému státu i ukrajinské armádě (připomínány jsou rovněž během modliteb).
Proto nepřekvapí, že se od prvních střetů tato církev postavila na ukrajinskou stranu. Kolaborace se nekoná. Ruská armáda ostřeluje jejich kostely a kláštery stejně jako všechny další, církev poskytuje útočiště tisícům uprchlíků, pořádá sbírky, akce podpory atd. Ostatně právě zástupci této církve zorganizovali 7. března velkolepý veřejný pohřeb ukrajinských obránců Záporožské jaderné elektrárny v Energodaru, útok na niž vyděsil celý svět.
Jednoznačný postoj v probíhajícím konfliktu zaujala ukrajinská řeckokatolická církev, třetí nejpočetnější denominace v Ukrajině. Arcibiskup Svjatoslav Ševčuk označuje současný úspěšný ukrajinský odpor vůči ruské armádě za „Zázrak na Dněpru“, čím jej přirovnává k „Zázraku na Visle“, tedy k porážce bolševiků polskou armádou v srpnu 1920.
Ve svém prohlášení z 8. března dále Ševčuk apeloval na světovou veřejnost, ať nenechá Ukrajinu na holičkách: „Udělejte vše pro to, abyste toto šílenství zastavili! Před našima očima je dnes Ukrajina křižována. Není noci, kdy by na hlavy civilistů nepadaly bomby. Pojďme společně zastavit válku! Buďme společně nástroji, nástroji Božího pokoje v naší době!“