Náboženské symboly u soudu

Vydání: 2022/7 Řeholníci oslavili svůj den, 8.2.2022

Příloha: Perspektivy 7

Poměrně bez povšimnutí médií proběhla v závěru minulého roku zpráva o tom, že Nejvyšší soud zamítl dovolání zdravotnické školy v tzv. šátkové kauze. Výsledek by však měl zajímat i křesťany a další věřící.

 
© Jan Hrubý


KOMENTÁŘ Marie Kolářové

Spor o nošení muslimského šátku (hidžábu) při teoretické výuce ve zdravotnické škole skončil v dubnu roku 2020, kdy Nejvyšší soud zrušil předchozí rozsudky a konstatoval, že zákaz nošení šátku nebyl odůvodněn legitimním cílem. Muslimská dívka toto rozhodnutí považovala za dostatečnou satisfakci. Vzala proto žalobu zpět a přestala se dožadovat omluvy ze strany školy a peněžitého zadostiučinění. Oproti tomu se ale pokračování sporu domáhala zdravotnická škola s tím, že považuje předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu za právně i věcně nesprávné. Po zamítnutí dovolání právní zástupce školy prohlásil, že zvažuje podání stížnosti k Ústavnímu soudu.

Spor trvající šest let začal negativní reakcí ředitelky školy ohledně nošení muslimského šátku, i když dívka slíbila, že jej při praktické výuce nebude nosit. Dívka pak raději do školy nenastoupila a podala žalobu. Rozhodnutí soudu prvního stupně odůvodněné formálními argumenty vyznělo ve prospěch školy. Potvrzující rozsudek odvolacího soudu vyvolal řadu pozitivních reakcí, převážně ze strany těch, kdo považují islám za cizorodé náboženství, které si nezaslouží, aby byly respektovány jeho vnější projevy. Domnívám se, že odůvodnění odvolacího rozsudku si přečetl málokdo, protože – alespoň na straně křesťanů – žádný důvod k jásotu vzbudit nemohlo.

Odvolací soud se inspiroval pojetím náboženské neutrality, jak je chápána ve Francii, tedy omezením náboženských symbolů ve veřejném sektoru. Uvedl, že „viditelné náboženské znaky jsou přijímány jako protiklad k roli škol, jejichž prostředí má zůstat neutrální“. Podle názoru soudu náboženské symboly narušují principy rovnosti mužů a žen. K tomu, že by byly náboženské symboly v České republice tolerovány, by podle mínění soudu bylo zapotřebí speciálního zákona stanovujícího tuto povinnost. Soud zdůraznil právo být bez vyznání, náboženské symboly nemít, nebýt vystaven jejich působení a nemuset se zabývat jejich významem. Výslovně uvedl, že „právo projevovat své náboženství kdykoli a kdekoli neexistuje“.

Z pečlivého čtení vyplývá, že soud upřednostnil právo být bez vyznání oproti právu na svobodu vyznání. Rozhodnutí se však netýká jen muslimů. Rozsudek poměřuje náboženství versus neutralita a zdůrazňuje, že role školy je neutrální. Ačkoli z ústavního principu náboženské svobody vyplývá, že každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru nebo být bez náboženského vyznání, rozsudek preferuje omezení těchto projevů. Z práva být bez vyznání totiž automaticky neplyne nárok na omezení náboženských projevů jiných, ale jen to, že nikdo nesmí být nucen k náboženské příslušnosti.

Samotné slovo „neutralita“ klame, protože si pod ním v běžném jazyce obvykle představíme neutrální výsledek (padesát na padesát). Zde se ale nepohybujeme na skutečně neutrálním území, ale v prostoru omezení, či dokonce úplného zákazu náboženských symbolů. Svoboda vyznání znamená vyváženost, tedy že se ani jedna strana nebude dožadovat zákazů projevů druhé strany, které ji nemohou omezit. Jednoduše řečeno, nikoho nemůže vyvést z míry ani šátek na hlavě, ani jarmulka, ani křížek.

K dovolání dívky pak Nejvyšší soud zaujal opačné stanovisko obhajující náboženskou svobodu. Náboženská tolerance totiž vychází z ústavního práva na svobodu vyznání a projevuje se v nezasahování do svobod jiných. Není proto zapotřebí zákona, který by toleranci umožňoval, ale úlohou státu je chránit svobodu druhých, tedy stát vystupuje jako strážce tolerance. Nejvyšší soud výslovně uvedl, že „osoby bez náboženského vyznání či jiného náboženského přesvědčení by měly respektovat vnější projevy náboženského přesvědčení druhých“. Konstatoval dále, že „nelze dovodit, že by právo být bez náboženského vyznání mělo mít větší sílu než právo vyznávat náboženství a projevovat je navenek“.

Není to poprvé, kdy tažení proti něčemu ne běžně zažitému v naší kultuře vyvolá nezamýšlené účinky. Jako věřící bychom měli být lépe disponováni k rozlišení mezi vyznáváním víry a zneužívání náboženství k politickým cílům, a tudíž nemít obavy před lidmi, pro které je prezentace symbolů důležitou součástí jejich duchovního života. Jinak se může stát, že důsledné trvání na zákazu nošení muslimského šátku ve škole bude mít dopad i na zákaz jiných náboženských symbolů (jako je např. řeholní oděv vyučujících). Stačí se podívat, jaký silný důraz klade rozsudek odvolacího soudu na náboženskou neutralitu ve škole.

Ztraceno v překladu

Spor má mnohem širší přesah, než by nás mohlo na první pohled napadnout. Nedávno vyvolal rozhořčení nápad maltské eurokomisařky pro rovné příležitosti Heleny Dalliové, aby se v interní komunikaci nepoužíval pojem Vánoce, ale byl nahrazen neutrálnějším pojmem, jako třeba sváteční čas. Celá aféra se v česky mluvícím prostředí ztratila v překladu. Maltské komisařce vadilo slovo Christmas (Vánoce), které na první dobrou indikuje, že se jedná o křesťanské (christian) svátky. Eurokomisařka poukazovala na to, že ne všichni kolegové jsou křesťané, a mohli se proto cítit dotčeni. Možná se inspirovala i samotnou domácí Maltou, kde se v maltštině používá též přání „Il-Festi t-Tajba“. Ostatně české slovo Vánoce je z tohoto pohledu také dostatečně inkluzivní, o něj se jistě bát nemusíme.

Pointa je však v něčem jiném. Přehnaný důraz na neutralitu nevede k plnému respektu v osobních projevech, ale naopak k sešněrování do uniformního rámce. Nad bohatstvím projevů založených na náboženství, kultuře či etniku vítězí omezení a zákazy. Pozornost by měla být zaměřena na eliminaci projevů nenávisti, diskriminace a urážek kvůli náboženství, původu, orientaci a stavu. Měly by být identifikovány a odmítnuty projevy, které představují útok do sféry druhého. Aneb pro běžnou komunikaci je srozumitelné, že nebudu muslimovi nebo židovi přát „Merry Christmas“. A když se mi to nějak ze zvyku přesto podaří, svět se nezboří. Obvykle se dobře pozná, jak to bylo myšleno. Citliví buďme na vylučování a nenávist.

Autorka je církevní právnička a kancléřka arcibiskupství pražského.




 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Názory



Aktuální číslo 21 17. – 23. května 2022

Papež vybral pražského arcibiskupa

Dlouho očekávané oznámení jména 37. pražského arcibiskupa učinil na svátek Panny Marie Fatimské Mons. Giuseppe Silvestrini, pověřený vedením nunciatury. Stalo se tak…

celý článek


Milník na nekončící cestě

Už za pár týdnů, v neděli 5. června, vstoupí v účinnost reforma Římské kurie, správního aparátu Svatého stolce. Dlouho očekávaná Apoštolská konstituce (ústava)…

celý článek


Meda Mládková a největší Umělec

„Já už chci umřít,“ řekla ta dáma na nemocniční posteli. „A co budete dělat po smrti?“ zeptala se jí MARTA MARIE MAGDALENA ŠMÍDOVÁ, která tam byla na návštěvě…

celý článek


Nepadnout do pocitu marnosti

Když se začne mluvit o emocích v partnerské komunikaci, mnozí hned vidí lítat talíře, křik a slzy, výčitky, případně zlověstné ticho. Emoce ale mohou být i dobrým…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2022

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay