Vydání: 2004/12 Duchovní rozlišování, 6.9.2004, Autor: Jaroslav Šebek

KOMENTÁŘ JAROSLAVA ŠEBKA
Po Rijádu, Istanbulu, Moskvě a Bagdádu bolestně zasáhla ve čtvrtek 11. března spirála teroru rovněž španělské hlavní město. Dosud není zřejmé, kdo vlastně stojí za skutkem, z něhož mrazí v zádech. První informace logicky hovořily o akci baskických separatistů z organizace ETA, desítky let bojující proti ústřední vládě. Provedení atentátu však pro ni nebylo typické. V minulosti se totiž ETA zaměřila většinou na útoky proti vojákům nebo představitelům státní správy. Koordinovaný útok s cílem způsobit co největší masakr svědčí spíše o rukopisu islámských radikálů, kteří si tak nejspíš připomněli blížící se výročí loňské invaze do Iráku. Podle posledních informací se k činu přihlásila Al-Káida. Pokud se tato zvěst potvrdí, je to špatná zpráva pro celý západní svět. Napříště si žádná země - ani ta naše - nebude jistá, zda se nestane příštím terčem. Ukazuje se, že tříletá válka s teroristickými buňkami zatím nevedla k jejich efektivnímu oslabení. Cesta k eliminaci rizik terorismu spočívá podle mě v izolaci extremistických skupin v prostředí, kde působí a mohou získávat další stoupence. To znamená vedle potřebných represivních a bezpečnostních opatření začít také řešit složité sociální nebo etnické problémy, které stojí u kořene šíření novodobé epidemie terorismu. Bez větší podpory se teroristické struktury stanou pouze seskupením hrstky fanatiků, které budou sice ještě schopné páchat zlo, ale po čase jejich potenciál vyprchá. Evropským příkladem jsou radikální levicová uskupení (např. italské Rudé brigády nebo západoněmecká RAF), která na konci 80. let prakticky vymizela.
Cílem madridských zločinů bylo zasít strach a vyvolat chaos. Za strohými informacemi o dvou stovkách mrtvých a patnácti stech zraněných se skrývá také smutek a zoufalství v řadě rodin, které v krátké chvíli ztratili své nejdražší. Mohutná shromáždění druhý den po krveprolití, jichž se po celém Španělsku účastnilo 11 milionů lidí, jsou však dokladem, že prožitá hrůza sjednotila lidi dobré vůle bez rozdílu přesvědčení k tomu, aby dali najevo odhodlání nenechat se zastrašit. Atentát hned odsoudili i církevní představitelé v čele s papežem Janem Pavlem II., který ho označil za akt urážející Boha. Právě církev musí v této neklidné době dávat najevo nejen solidaritu s trpícími, ale být současně i znamením naděje. Budeme ji potřebovat všichni.