Jaký je polský katolicismus?
Vydání: 2016/23 Češi putovali za Božím milosrdenstvím, 31.5.2016, Autor: Edward Walczyk
Příloha: Perspektivy 23
V letošním roce si Poláci připomínají 1 050 let od přijetí křesťanství. V čem je polský katolicismus zvláštní, co je pro něj charakteristické?
© Jan Hrubý
Úhel pohledu P. Edwarda Walczyka
Mnoha způsoby je možné hovořit o katolické církvi v Polsku. Jaká ovšem skutečně je, není snadné vyjádřit několika větami. Lze říci, že církev v Evropě je dnes v drtivé většině případů podporována a reprezentována právě kněžími, řeholníky a řeholnicemi z Polska.
Abychom pochopili, jaká jsou specifika polské katolické církve, použijme alespoň nějaké statistické údaje. Letos si Polsko připomíná 1 050 let, kdy se stalo křesťanskou zemí. Přes všechna úskalí a těžkosti, které postihly katolíky v Polsku, zejména v komunistické době, lze říci, že se zde církvi pořád daří dobře. Ke katolické víře se hlásí 33 miliony obyvatel, kterým k praktikování víry slouží přes 10 tisíc farností. V církvi je 26 tisíc diecézních a 6 tisíc řádových kněží. Navíc zde působí 21 tisíc řeholnic a další tisícovka řádových bratrů. Podle údajů z roku 2014 studuje v Polsku přes dva a půl tisíce bohoslovců. Průměrná návštěvnost bohoslužeb osciluje kolem 40 %, ale v diecézích na jihovýchodě Polska se nedělní mše svaté pravidelně účastní až 70 % populace. Každou neděli se odslouží 47 tisíc mší svatých, a to v kostelích, farních a nemocničních kaplích nebo ve vězení, kde se konají bohoslužby na 106 místech. To vše je s jinými evropskými státy těžko srovnatelné.
Úzké propojení církve a politiky
Hledáme-li specifika polského katolicismu, nabízí se na prvním místě velikost a početnost církevní hierarchie. Určitě můžeme říci, že katolická církev v Polsku má velké množství kandidátů na faráře, vikáře, biskupy apod. Jak lze snadno vypozorovat, zdravá konkurence je žádaná a přináší i dobré ovoce. Bohužel se někdy stává, že úřady a moc lákají nepovolané, a to platí i pro církev. Vedle množství velmi dobře vzdělaných a připravených kněží najdeme v Polsku i takové, kteří autoritu církve zneužívají a stavějí se do pozice panovníka.
Jinou charakteristikou katolické církve v Polsku je její úzké spojení s politikou. Je možné říci, že právě takové jsou dějiny Polska: jako jedna z mála zemí zůstala přes staletí jednotná ve víře, jež byla spojena s královskou vládou. I přes to, že jsou v Polsku řeckokatolická a arménská církev (jsou sjednocené s Římem), dále pak pravoslavná a další reformované církve, pořád zůstává římskokatolická církev zdaleka tou největší. Dokonce ani 123 let bez polské státnosti, ba ani komunistická doba nezlomily její moc. Právě naopak – katolická církev se stala místem boje proti režimu a zázemím Solidarity. Spojení církve s politikou má ovšem i své temné stránky. Poměrně často se pak totiž stává terčem útoku různých politiků, zejména v oblastech týkajících se otázek morálky. Tím je poškozována její autorita i její dobré jméno.
Pastorace zde probíhá ve velkém
Specifikem katolické církve v Polsku je jistě i velké množství různých aktivit, počínaje všelijakými pastoračními nabídkami ve farnostech a konče mohutnými poutěmi a národními slavnostmi. Je to církev ve velkém – jak počtem věřících, tak i počtem účastníků různých akcí. Jistě tu najdeme niterně zbožné a praktikující katolíky, ovšem někdy jsou zde i tradicionalisté, pro něž se víra stala politickou povinností nebo společenskou záležitostí. I přesto je katolická církev v Polsku (hlásí se k ní 93%
obyvatel) pořád hluboce věřící a modlící se společenství, pro které představuje Bůh, čest a vlast to nejdůležitější. Možná že právě proto existují v Polsku stále ještě kněžská a řeholní povolání.
Samofinancování přináší svobodu
Jednu z velmi zajímavých oblastí katolické církve v Polsku představují finance. Dá se říci, že platnost rčení „církev je národ a národ je církev“ se ukazuje zejména v otázce samofinancování církve. I v dnešní době je samostatnost katolické církve v Polsku závislá na věřících a jejich příspěvcích. Jen část kněží, kteří pracují ve školách, dostává plat. To církvi dávalo a dává jistou samostatnost v rozhodování. Jako příklad uveďme Katolickou univerzitu v Lublinu, která v době komunismu fungovala jen za peníze věřících a nepřestala svobodně vzdělávat studenty. Má to ovšem i nevýhody. V některých farnostech jsou finanční možnosti daleko větší než jinde a neexistuje systém svépomoci a dostatečné solidarity.
Katolická církev v Polsku je určitě specifická. To, co ji zásadně odlišuje od jiných evropských církví, je její síla – a to jak duchovní, tak i početní. Velké množství věřících a jednolitost ve víře dodává pocit síly a jistoty, že hodnoty uznávané většinou Poláků jsou správné. Možnosti, jak působit v sociální rovině, jsou tak mnohem větší, vliv na kulturní změny je daleko silnější a i nabízení příkladu opravdových věřících, jako byl sv. Jan Pavel II., je mnohem snadnější. To není hodnocení, ale spíše charakterizování společenství věřících, kteří jsou jako každý jiný národ v něčem stejní, v něčem odlišní. Ale jedním si je katolická církev v Polsku jista: víru přijala od Čechů a na to nikdy nezapomene.
Autor je polský kněz působící v ČR
Sekce: Názory, Přílohy, Perspektivy, Články
