26. 2. 2014
|49. Vyjděme, vyjděme nabídnout všem život Ježíše Krista. Preferuji církev havarovanou, raněnou a špinavou, protože vyšla do ulic, spíše než církev, která ochořela uzavřeností a pohodlností a drží se vlastních jistot. Nechci církev, která se stará o to, aby byla středem, a která se nakonec uzavírá do spleti obsesí a procesů. Pokud nás má něco posvátně zneklidňovat a dělat našemu svědomí starosti, pak to, že mnoho našich bratří žije bez síly, světla a útěchy přátelství s Ježíšem Kristem, bez společenství víry, které je přijímá, bez horizontů smyslu a života. Více než strach z pochybení námi doufám pohne strach z uzavřenosti do struktur, které nám dávají falešnou ochranu, do norem, které nás přetvářejí v nelítostné soudce, do zvyků, v nichž se cítíme klidně, zatímco venku je množství hladovějících a Ježíš nám bez ustání opakuje: „Vy jim dejte jíst“ (Mk 6,37).
Vydání: 2014/9 Ukrajina: násilí vystřídala pieta, 26.2.2014, Autor: Romuald Štěpán Rob
Přiznejme si, že tento styl, o kterém píše papež František, je nám cizí, ale zároveň nás láká, protože v něm tušíme budoucí život, a už nepochybujeme, protože to slyšíme od nástupce sv. Petra. Se zahanbením také musíme přiznat, že známe mnoho kněží, seminaristů, aktivních laiků, řeholníků a řeholnic, kteří doplatili na to, že žili tento styl víry a lásky. Doplatili na to především u „vlastních“, u představených. Jim se zdál tento způsob riskantní, netradiční a snad i drze sebevědomý. Protagonisté tohoto života pak kromě stálého podezření zůstávají zranění a osamocení. Nakonec nezřídka padnou nebo odpadnou. Je třeba se stále zpytovat ve vyšších patrech církve, zda nepřipravujeme svým bratřím a sestrám zkoušky getsemanských zahrad a křížových cest. Je-li tomu tak, je to znamení, že jsme zapomněli na své poslání, které nám svěřil Ježíš, a místo využití všeho a všech pro dobro hlásání evangelia se vzájemně požíráme.
Romuald Štěpán Rob
Petra Bláhová