Kdysi dal národ plnou podporu (dokonce zvoněním klíčů) lidem, kteří bojovali proti komunistické autoritě. Zklamání přišlo poměrně brzy, když národ zjistil, že tito lidé vlastně bojovali proti jakékoli autoritě. Takže máme dnes bezbřehou svobodu a stále žijeme vlastně v totalitě. Tam, kde má svobodu dobro, nemůže mít současně svobodu zlo. Církev je součástí společnosti a proto je nemyslitelné, že by se jí tato skutečnost nedotkla.

Největší přikázání (Mt 22,34-40) je „milovat Boha celou svojí bytostí“ a člověka „bližního jako sebe sama“. A jak často je za Boha dosazován člověk, tedy „sebe sama“.
Dokážeme rozeznávat rozdíl mezi Bohem a pozemským vládcem tak jak vysvětlil Kristus? (Mt 22, 15-22) Odpor vůči Bohu znamená ztrátu věčného života, zatímco odpor pozemskému vládci znamená časný problém, pokud vás chytí. A vzdor císaři nemusí znamenat vzdor Bohu.
Kristus nedělal rozdíl mezi židem a pohanem, bylo-li potřeba, každému pomohl. Ale vždy od něj požadoval víru (víra tvá tě uzdravila). Bez víry nemohl udělat sebemenší zázrak. Jsme povinni pomáhat a při tom nesmíme položit podmínku víry, protože by to bylo porušením lidské svobody?
Kolik katolických manželství se rozvádí. Je svátost manželství udělována odpovědně? (Mt 19, 5-8)
Dokážeme mít úctu k člověku, dokážeme mít úctu k homosexuálovi,který s Kristovou trpělivostí nese svůj kříž? (Mt 19, 11-12)
Nakolik jsme propadli reklamnímu způsobu života „užívejte svobody a když to nejde, obraťte se na nás, my to zařídíme, hlavně se neznepokojujte a nepřemýšlejte“.
Je opravdu moc dobře, že se autoři článku rozhodli předložit Exhortaci Svatého otce Františka obyčejným prostým věřícím k přemýšlení.