|
Vydání: 16, 17.4.2014, Autor: Romuald Štěpán Rob
150. Ježíš byl popuzen domnělými učiteli, kteří byli nároční vůči těm, které učili Božímu Slovu, ale sami se jím nenechávali osvítit: „Svazují těžká a neúnosná břemena a vkládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem“ (Mt 23,4). Apoštol Jakub vybízel: „Moji bratři, nechtějte být všichni učiteli. Víte přece, že my budeme souzeni přísněji“ (Jak 3,1). Kdokoli chce kázat, musí být nejprve ochoten nechat se pohnout Slovem a vtělit je do svého konkrétního života. Takto se kázání stane onou plodnou a intenzivní činností, v níž je druhým „předáváno to, co bylo rozjímáno“. Proto před konkrétní přípravou obsahu kázání musí se kazatel jako první nechat ranit oním Slovem, které zraní druhé, protože Slovo je živé a účinné jako meč, který „proniká až k rozdělení duše a ducha, kloubů a morku, a pronáší soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími“ (Žid 4,12). To má pastorační význam. I v této době lidé raději naslouchají svědkům: „hledají pravdu a upřímnost... volají po hlasatelích evangelia, kteří by mluvili o ...
celý článek
|
Vydání: 15, 10.4.2014, Autor: Romuald Štěpán Rob
139. Řekli jsme, že Boží lid, ve kterém stále působí Duch Svatý, nepřetržitě evangelizuje sebe sama. Co z tohoto přesvědčení plyne pro kazatele? Připomíná nám, že církev je matkou a káže lidu jako matka, která mluví ke svému dítěti a ví, že dítě důvěřuje tomu, že vše, čemu je matka učí, bude k jeho dobru, protože ví, že je milováno. Dobrá matka dále umí rozpoznat vše, co Bůh jejímu dítěti dal, naslouchá jeho starostem a učí se od něho. Duch lásky, který vládne v rodině, vede jak matku, tak dítě v jejich dialogu, ve kterém dochází k učení i osvojování, korigují se a oceňují dobré věci; tak je tomu také v homilii. Duch, který inspiroval evangelia a který působí v Božím lidu, inspiruje také v tom, jak třeba naslouchat víře lidu a jak se při eucharistii má kázat. Křesťanské kázání proto nachází v kultuře lidu pramen živé vody toho, co má říkat, i vhodného způsobu, jak to říkat. Stejně jako se nám všem líbí, když slyšíme svůj mateřský jazyk, také ve víře nás těší, když slyšíme řeč „mateřské kultury“ v mateřském jazyce (srv. 2 Mak 7,21.27), a srdce ...
celý článek
|
Vydání: 14, 3.4.2014, Autor: Romuald Štěpán Rob
135. Uvažujme nyní o kázání v rámci liturgie, což si od pastýřů žádá seriózní posouzení. Pozastavím se obzvláště, a dokonce poněkud puntičkářsky u homilie a její přípravy, protože se vyskytují mnohé reklamace na tuto důležitou službu, před nimiž si nemůžeme zacpávat uši. Homilie je prubířským kamenem schopnosti a kvality setkávání pastýře a jeho lidu. Víme, že jí věřící skutečně přikládají velkou důležitost a často se trápí podobně jako svěcení služebníci. Jedni nasloucháním a druzí kázáním. Je smutné, že tomu tak je. Homilie může být skutečně intenzivní a potěšující zkušeností Ducha, útěšným setkáním se Slovem a stálým pramenem obnovy a růstu.
celý článek
|
Vydání: 13, 26.3.2014, Autor: Romuald Štěpán Rob
104. Dožadování se legitimních práv žen, počínaje pevným přesvědčením, že muži a ženy mají tutéž důstojnost, klade církvi hluboké otázky, které ji provokují a nelze je obejít. Kněžství rezervované mužům jako znamení Krista-Ženicha, který se odevzdává v eucharistii, je otázka, o které se nediskutuje, ale může se stát důvodem určitého konfliktu, pokud je svátostná autorita příliš identifikována s mocí. Netřeba zapomínat, že mluvíme-li o kněžské moci, „nacházíme se zde v rovině funkce, a ne v rovině důstojnosti a svatosti“. Služebné kněžství je jedním z prostředků, které Ježíš užívá ke službě svému lidu, ale zásadní důstojnost plyne ze křtu, který je dostupný všem. Připodobnění kněze ke Kristu jako Hlavě, totiž k počátečnímu zdroji milosti, nezahrnuje povýšení, které by jej stavělo na vrchol ve všem ostatním. Funkce v církvi „nezpůsobují nadřazenost jedněch nad druhými“. Ostatně jedna žena Maria je důležitější než biskupové. A třebaže se funkce služebného kněžství pokládá za „hierarchickou“, je třeba mít na paměti, že „je naprosto ...
celý článek
|
Vydání: 12, 21.3.2014, Autor: Romuald Štěpán Rob
85. „Jedno z nejvážnějších pokušení, které dusí horlivost a odvahu, je poraženectví, které nás přetváří na nespokojené a znechucené pesimisty se zamračenou tváří. Nikdo nemůže podstoupit bitvu, pokud předem plně nedůvěřuje ve vítězství. Kdo začíná bez důvěry, prohrál předem polovinu bitvy a zakopává svoje hřivny. I s bolestnou zkušeností vlastní křehkosti je třeba jít vpřed, nepovažovat se za poražené a připomínat si, co řekl Pán svatému Pavlovi: ‚Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti‘ (2 Kor 12,9). Křesťanským triumfem je vždycky kříž, který je však současně standartou vítězství, jež je nesena s bojovnou něhou vstříc útokům zla. Zlý duch poraženectví je bratrem pokušení oddělovat předčasně pšenici od koukolu, je produktem úzkostné a egoistické nedůvěry.“
celý článek
Vydání: 12, 19.3.2014, Autor: Martin T. Zikmund
V obou zemích, Ukrajině a Rusku, lze údajně asi ve dvanácti klášterech vypozorovat zvláštní jev: plačící ikony. Zpravuje nás o tom s odvoláním na další zdroje německý webový portál kathnet. V pravoslavné tradici prý platí tento úkaz jako znamení shůry vyzývající k pokání a varující před těžkými časy.
celý článek
|
Vydání: 11, 11.3.2014, Autor: Romuald Štěpán Rob
75. Nemůžeme ignorovat, že ve městech se snadno rozrůstá obchod s drogami a lidmi, zneužívání a vykořisťování nezletilých, izolace starých a nemocných lidí, různé formy korupce a kriminality. Zároveň se to, co by mohlo být cenným prostorem pro setkání a solidaritu, často mění na místo útěku a vzájemné nedůvěry. Domy a čtvrti se stavějí, spíše aby izolovaly a ochraňovaly, než spojovaly a integrovaly. Hlásání evangelia bude základem opětovné stabilizace důstojnosti lidského života v těchto situacích, protože Ježíš chce ve městech rozdávat život v hojnosti (srv. Jan 10,10). Jednotný a úplný smysl lidského života, který nabízí evangelium, je nejlepším lékem na nešvary města, třebaže je nutné vzít v úvahu, že jednotvárný a rigidní program a styl evangelizace není pro tyto situace vhodný. Avšak žít až do dna to, co je lidské, a zapojit se do jádra těchto výzev jako kvas svědectví v jakékoli kultuře a v jakémkoli městě činí křesťana lepším a město plodným.
celý článek
|
Vydání: 10, 5.3.2014, Autor: Romuald Štěpán Rob
53. „Tak jako přikázání ‚nezabiješ‘ klade jasné meze, aby zajistilo hodnotu lidského života, musíme dnes říci ‚ne ekonomii vyřazování a nerovnosti‘. Tato ekonomie zabíjí. Není možné, aby nevzbuzoval zájem fakt, že stařec nucený žít na ulici zemřel podchlazením, zatímco pokles kurzu na burze ano. Toto je vyřazování. Už nelze tolerovat fakt, že se vyhazuje jídlo, když existují lidé, kteří hladovějí. To je nerovnost. Dnes je všechno vydáno napospas konkurenci a zákonu silnějšího, kde mocný pohlcuje slabšího. V důsledku této situace jsou obrovské masy populace vyřazovány a marginalizovány: jsou bez práce, bez perspektiv, bez východisek. Sama lidská bytost je považována za konzumní zboží, které lze použít a potom zahodit.“
celý článek
|
Vydání: 9, 26.2.2014, Autor: Romuald Štěpán Rob
49. Vyjděme, vyjděme nabídnout všem život Ježíše Krista. Preferuji církev havarovanou, raněnou a špinavou, protože vyšla do ulic, spíše než církev, která ochořela uzavřeností a pohodlností a drží se vlastních jistot. Nechci církev, která se stará o to, aby byla středem, a která se nakonec uzavírá do spleti obsesí a procesů. Pokud nás má něco posvátně zneklidňovat a dělat našemu svědomí starosti, pak to, že mnoho našich bratří žije bez síly, světla a útěchy přátelství s Ježíšem Kristem, bez společenství víry, které je přijímá, bez horizontů smyslu a života. Více než strach z pochybení námi doufám pohne strach z uzavřenosti do struktur, které nám dávají falešnou ochranu, do norem, které nás přetvářejí v nelítostné soudce, do zvyků, v nichž se cítíme klidně, zatímco venku je množství hladovějících a Ježíš nám bez ustání opakuje: „Vy jim dejte jíst“ (Mk 6,37).
celý článek
|
Vydání: 8, 18.2.2014, Autor: Romuald Štěpán Rob
45. „Misionářské srdce je si vědomé omezení a stává se u slabých slabým… pro všechny vším“ (1 Kor 9,22). Nikdy se neuzavírá, nikdy se nestahuje do vlastního bezpečí, nikdy nevolí sebeobrannou rigiditu. Ví, že samo musí růst v chápání evangelia a rozlišování cest Ducha, a proto se nezříká možného dobra, nýbrž riskuje, že se zašpiní blátem z cesty.
46. Vycházející církev má otevřené dveře. Vycházet ven k druhým a dosahovat lidských periferií neznamená běžet za světem bezhlavě a beze smyslu. Častokrát je lepší zpomalit krok, odložit úzkost před pohledem do očí a naslouchat anebo odmítnout naléhání a doprovázet toho, kdo zůstal na kraji cesty. Někdy je jako otec čekající na marnotratného syna u otevřených dveří, aby až se vrátí, mohl vstoupit bez obtíží.“
celý článek
|
Vydání: 7, 11.2.2014, Autor: Romuald Štěpán Rob
44. Aniž by se snižovala hodnota evangelního ideálu, je zapotřebí doprovázet milosrdenstvím a trpělivostí různé etapy růstu jednotlivých lidí vytvářející se den po dni. Kněžím připomínám, že zpovědnice nemá být mučírna, nýbrž místo Pánova milosrdenství, které podněcuje ke konání možného dobra. Malý krůček uprostřed velkých lidských omezení může být Bohu milejší než zvnějšku korektní život toho, který tráví své dny, aniž by čelil vážným těžkostem. Ke všem musí dosahovat útěcha a podnět spasitelské lásky Boží, která působí tajemně v každém člověku, překračujíc jeho defekty a jeho pády.
celý článek
|
Vydání: 6, 5.2.2014, Autor: Romuald Štěpán Rob
43. „Církev ve svém neustálém rozlišování může také rozeznat, že její vlastní zvyklosti, které nesouvisejí přímo s jádrem evangelia, ale jsou velmi zakořeněny v dějinách, dnes už nejsou interpretovány stejně a jejich poselství zpravidla není vnímáno odpovídajícím způsobem. Mohou být krásné, ale při předávání evangelia neposkytují nyní stejnou službu. Nemějme strach je zrevidovat. Zároveň existují církevní normy či předpisy, které mohly být velmi účinné v jiných dobách, ale jakožto nositelé života už nemají stejnou výchovnou sílu. Svatý Tomáš Akvinský zdůrazňoval, že předpisů, které dal Kristus a apoštolové Božímu lidu, „je velmi málo“. S užitím citace svatého Augustina poznamenal, že předpisy, které církev přidala později, je třeba vyžadovat s umírněností, „aby život věřících nebyl obtížen“ a naše náboženství se nestalo otroctvím, neboť „Boží milosrdenství chce, aby bylo svobodné“. Toto upozornění vyslovené před několika stoletími je děsivě aktuální. Mělo by být jedním z kritérií při přemýšlení o reformě církve a jejího hlásání, ...
celý článek
