Návrat povídkáře v Šustotu smrti
Vydání: 2008/20 Mateřská dovolená - odpočinek, nebo zátěž?, 13.5.2008
Prozaik a básník Věroslav Mertl vydal svůj knižní debut Stín blaženosti v roce 1969 s podtitulem „kniha povídek“. Poté vydal ještě další povídkové soubory – poslední Podzimní svit roku 1984. Pak následovaly jen romány a řada svazků esejistických a deníkových. Jen sporadicky publikoval kratší prózy v novinách a časopisech.Po značném časovém odstupu se konečně tento brilantní povídkář odhodlal vydat průřez svou starší i novou povídkovou tvorbou s názvem Šustot smrti – a použil opět podtitulu „kniha povídek“, jako by chtěl naznačit nesamozřejmou kontinuitu tvorby. Vedle próz dosud knižně nevydaných zahrnul do knihy i některé povídky ze svých starších knih, dnes už prakticky nedostupných – zejména nejrozsáhlejší titulní příběh z konce války. Vznikla tak řada patnácti znamenitých próz, představujících to nejlepší z padesátileté autorovy povídkové tvorby (nejstarší text pochází z roku 1958).
Přes tuto časovou rozlehlost čteme soubor podivuhodně jednolitý. Mertl se neuchyluje od počáteční základní melodie své prózy – zůstává věrný zákonu svého uměleckého vidění skrze živé křesťanství a soustavně prohlubuje svůj veskrze soucitný vztah k člověku. Jeho povídky vytvářejí přesvědčující básnickou realitu, jsou budovány působivým jazykem mimořádně bohatým, prostým zbytečné zdobnosti a krasořečnění. Klenou prostor plný vnitřního napětí a dramatičnosti na první pohled všedních situací.
Záblesk naděje pod banalitou dní
Mertlovy příběhy nemohou být všednější. Jsou však představovány tak, že s úžasem objevujeme palčivou přítomnost nejpodstatnějších otázek současnosti (demontáž hodnot a lidských vztahů), zasutou často banalitou každodenní existence a bezduchým spěchem. Mertl si ovšem všímá pozorně okamžiků, v nichž přece jen vyhřezne touha po přesahu a zableskne prvek naděje. Patnáct povídek ukazuje vesměs znepokojivé stránky, zatěžující naši minulost i přítomnost. Od selhání charakterů v závěrečných etapách války a při osvobození, deformací života za totality (Zápis z vlastního pohřbu) až k bolestem současnosti, k nimž patří zejména rozpad manželství a rodiny, samota stáří, tabuizování posledních věcí člověka, problémy s dětmi a mládeží, trvající a ignorované stíny minulých desetiletí (Abiturientský večírek). Klíčovými, nejdůvěrněji známými a nejpřesvědčivěji propracovanými jsou u Mertla osudy starých lidí (Dlouhý pohled do ulice) a devastace venkova (Zpětné zrcátko aj). Mertl samozřejmě neprezentuje problémy, ale konkrétní lidské osudy; a nevyhýbá se ani „divnému“ humoru (Divná doba). Nikdy nevystupuje v roli moralisty nebo karatele nepravostí. Citlivě vnímá složitost vztahů a bloudění lidské slabosti. Znamenitě pracuje s rovnováhou nezbytné distance, dostatečného odstupu od své látky a účastného zaujetí, osobní záruky věrohodnosti. To mu umožňuje nalézt pevné těžiště, o něž se opírá básnická realita jeho příběhů.
V povídce Muka povídkáře s mírně ironickým nadhledem reflektuje tvůrčí práci prozaika a uzavírá ji mimo jiné poznáním, že je „lepší, když selže vymyšlená povídka než opravdový život“. Povídky Věroslava Mertla rozhodně neselhaly; snad také proto, že nejsou vymyšlené.
Věroslav Mertl: Šustot smrti. Kniha povídek (vydalo nakl. Růže České Budějovice 2007)
Mojmír Trávníček Sdílet článek na:
Sekce: Zpravodajství, Kultura, Články
