Vydání: 2004/38 Dnešní mladá rodina, 16.9.2004, Autor: Iva Tereza Grosskopfová

Příloha: Doma

Mário Bihári je muzikant a textař. Hraje v kapele se Zuzanou Navarovou a pro ni také píše písničky. Miluje soul, jazz a etno. Nemá příliš rád zbytečnosti a dokáže ho naštvat nedbalost. To, za čím jde, je Bůh. Opřít se může také o svoji rodinu. Má s ní dobré zkušenosti. Když přišel v osmi letech o zrak, byli to jeho nejbližší, co ho nenechali na holičkách. Mezi ně patří dnes určitě i usměvavá přítelkyně Alenka.

Narodil jsem se v Malackách, odkud jsme se přestěhovali do Bratislavy. Mám čtyři sestry, které tam stále žijí s rodiči. Odmala jsem byl velmi bujné dítě, i když se dá říci, že až na pár výstřelek jsem se choval ve škole velmi dobře. To, že jsem se narodil se zeleným zákalem na obou očích, mi až tak v dětských radovánkách nepřekáželo.

Na Slovensku jsem žil do svých 14 let. Dnes bydlím v Praze a tak mohu trochu porovnat Slováky a Čechy. A co mi z toho vychází, aniž bych soudil? Řekl bych, že Slováci jsou více otevřenější a srdečnější. Češi zase více rozumoví, více přemýšlí. Samozřejmě je to individuální. Ale vrátím se ještě chvíli nazpět.

V osmi letech jsem úplně oslepl. Bylo to po úraze. Předtím jsem už ale měl na pravém oku protézu (podstoupil jsem několik operací). Úraz, který způsobil, že jsem úplně oslepl, se stal v nemocnici. Skákal jsem ze stolu, chtěl jsem totiž udělat salto. To se sice podařilo, jenže jsem spadl na roh postele a koleno si vrazil prudce do oka. Oslepl jsem a tím pro mne začal život plný změn. Ta první byla, že jsem musel změnit školu. Začal jsem chodit do školy pro nevidomé v Levoči.

V mé nové situaci mi hlavně pomohli rodiče, drželi mě psychicky. Ocitl jsem se prvně v životě sám a ještě slepý. Domů z Levoče jsem se dostal vždy jen na prázdniny a to odloučení od rodiny bylo zpočátku velmi těžké. Postrádal jsem také své bývalé kamarády. Přestal jsem je vídat. Nemohl jsem s nimi hrát fotbal, ani hokej, nevěděli, jak se mají ke mně chovat. Nezvonili na nás, aby mně třeba vzali ven. Byla to opravdu radikální změna.

V Levoči jsem ale začal opět sportovat. Běhal jsem - v lehké atletice jsem se stal dokonce v letech 1991 a 1992 mistrem Evropy v žákovské kategorii. Také jsme hráli golball (slepecká kolektivní hra). Znovu jsem začal i hrát na piano.

Po Levoči jsem nastoupil na konzervatoř do Prahy - na hru na akordeon. Druhým nástrojem byl klarinet, piano se považovalo za samozřejmost. Hudba mě ostatně bavila vždy. A záhy jsem skládal i písně. V patnácti jsem napsal třeba jednu, která byla ovlivněna neopětovanou láskou. Jmenovala se „Bežím za tebou“. Pamatuji si jen něco málo slov: „Prebíjam sa v dave za tebou, počkávam, na srdci len zopár slov, prečo si ma vôbec nevšímaš, moje kroky nevnímaš...“

Vždy jsem chtěl hrát s kapelou, neměl jsem zájem pracovat jako učitel hudby. Ze Zuzanou Navarovou jsem začal hrát v roce 1998. Ale do té doby jsem měl několik kapel - na ZŠ jsme hráli maďarské lidovky, na konzervatoři jsme měli kapelu s názvem Říhovanka, pak jsem hrál s Černým vorlem - to bylo podle hospody, kam jsme chodili. Také jsme měli kapelu Tacet.

Co chci v životě dokázat? Nikdy bych tady nechtěl být zbytečně. Jsem věřící. Boha chápu jako vyšší pravdu, kterou hledám. Najít Boha, to je pro mě důležité.

Jednu věc si od té doby, co jsem oslepl, nedokážu vysvětlit Když poslouchám nějakou hudbu, vidím ji barevně. Každý nástroj má svoji barvu. Ale svoji barvu má i každé písmeno. Takže když se mluví, vnímám i to barevně. Někdy je to tak, že v určitém slově je více písmen jedné barvy, ale jako celek se mi to slovo jeví barevné úplně jinak. Když bych třeba měl říci, jakou barvu má mé křestní jméno - je to hnědá. A barva slova Bůh? Bůh je jako nebe - Slováci tomu říkají belasá, ale v češtině k tomu není přesný překlad - je to barva nebe, které není zatažené.

Co se týče mého hraní - nikdy nehraji stejně, pokaždé improvizuji. Mé hraní je o mně, ale jsem součástí kapely, s kterou během koncertu komunikuji, jsme naprosto provázáni. Dostaneme se do určitého rozpoložení a dáváme ze sebe to, čím momentálně jsme. A když nám publikum rozumí, je to nádherný ping-pong!

Zuzanu Navarovou mám velmi rád. Hodně mě naučila nejen v muzice. Naučila mne třeba i to, že míň je víc.

MÁRIO BIHÁRI