Náš život je víc, než vidíme

Vydání: 2022/35 Papež svolává všechny kardinály, 23.8.2022, Autor: Alena Ouředníková

Žil v Brazílii, Německu, USA a Itálii, byl námořníkem i příslušníkem americké armády. Dva roky strávil v buddhistickém klášteře, poté konvertoval ke katolické církvi. Studoval na výtvarné akademii v Düsseldorfu a dva roky pobýval i v papežské koleji Nepomucenum v Římě. To vše stihl malíř JAN KNAP, který nyní žije v Plané u Mariánských Lázní. Tématem jeho obrazů je zejména Svatá rodina a jsou plné andělů a dětí.


Malíř Jan Knap ve svém ateliéru. Snímek autorka

Malujete téměř výhradně obrazy s křesťanskou tematikou. Kudy vedla vaše cesta ke křesťanství?

Jsem malíř a katolík, což se nevylučuje. Konvertoval jsem před čtyřiceti lety v New Yorku. Předtím jsem dlouho hledal. Po dvou letech strávených v buddhistickém klášteře v americké přírodní rezervaci jsem si uvědomil, že se cosi zastavilo a že už tam nemám co dělat. Zajímal jsem se o mnoho náboženských směrů, otevíral pomyslně jedny dveře za druhými, podíval se a utekl. Křesťanství byly ty poslední dveře, které jsem otevřel. A zůstal.

Jak se to stalo?

Četl jsem tehdy knihu baskického spisovatele Miguela de Unamuno Tragický pocit života a zároveň Chaloupku strýčka Toma od Harriet Beecher-Stoweové. A zrodilo se ve mně rozhodnutí nechat se pokřtít. Osmělil jsem se a vyhledal na Manhattanu nejstarší kostel v New Yorku. Je to velký dřevěný kostel, který postavili v 18. století moravští bratři. Zašel jsem tam a uviděl, jak tam černí kluci hrají ping-pong. Na tom není nic špatného, ale hledal jsem něco jiného. Vzpomněl jsem si, že na 75. ulici, kde byla dříve česká čtvrť, si krajané postavili kostel sv. Jana Nepomuckého. Narazil jsem tam na skvělého kněze, patera Javora. Byl Slovák, jezuita. Začal mě připravovat na křest, ale mně se to zdálo moc dlouhé, měl jsem strach.

Strach z čeho?

Myl jsem tehdy okna na mrakodrapech. Co kdybych spadl a zahynul jako nepokřtěný? P. Javor mi tehdy řekl: „Jsou tři druhy křtu. Vodou, krví a touhou. Zemřel bys jako pokřtěný.“ Bibli jsem měl tehdy už dopodrobna nastudovanou, abych pochopil obrazy starých mistrů. Za kmotra mi pak šel Salvator Manzi, vrátný z hotelu, kde jsem předtím pracoval.

Spojené státy nebyly jedinou zemí, kde jste po emigraci žil.

Dětství a mládí jsem strávil v Mariánských Lázních, tehdy městě veksláků a divného podsvětí. K odchodu za hranice jsem se nerozhodl proto, abych si polepšil ekonomicky, ale šel jsem za uměním, za obrazy. Táta, který byl v padesátých letech vězněn kvůli kritice Gottwalda, už byl s maminkou v Německu, já jsem odešel přes Maďarsko v roce 1969 poté, když se upálil Jan Palach. Z Německa jsem se vydal lodí do Brazílie s poslední stovkou marek v kapse. Po roce jsem opět nasedl na loď jako námořník a vystoupil v Rotterdamu, odkud jsem se vydal za rodiči, kteří žili u Kolína nad Rýnem. Nějaký čas jsem také pracoval na pile s Portugalci, kteří byli nadšení, že umím jejich řeč. Pak jsem šel studovat na uměleckou akademii v Düsseldorfu. Vydržel jsem tam rok – jeden semestr u profesora Sackenheima, druhý u profesora Gerharda Richtera. Rozhodl jsem se, že chci žít v Americe.

Nejprve to vypadalo beznadějně, ale pak jsem odletěl za pomoci Charity, která mi tam obstarala i povolení k pobytu a práci. Jsem přesvědčený, že jsem tam měl být. Tam jsem našel víru a nadechl se. Původně jsem nechtěl ani malovat, chtěl jsem jen pracovat, ale nedalo mi to. Zkusil jsem nabízet ilustrace k dětským knihám, nebylo lehké prorazit. Pak přišla zajímavá zkušenost v americké armádě.

Jak jste se do armády vůbec dostal?

Přijel jsem do San Franciska, neměl žádné peníze a přemýšlel, co budu dělat. Oslovil mě seržant v uniformě, nabídl šestiletou službu v armádě a já to podepsal. Vojenským letadlem nás transportovali do San Diega, všechno zdvořilé. Pak ale nastal binec. Řvaní a buzerace, jejímž účelem bylo zjistit, kdo má na to, být vojákem a nezhroutit se v boji. Mně bylo už třiadvacet, měl jsem trochu nadhled, ale mnozí mladší kluci nevydrželi a vrátili se domů. Po roce jsem byl propuštěn, protože jsem dostal chronický zánět středního ucha, což u výsadkářů, kde jsem sloužil, vadilo. Následoval už zmíněný buddhistický klášter, pak konverze...

A vrátil jste se k malování.

Jezdil jsem za rodiči do Evropy a přivážel obrazy, které jsme pak vystavovali. S Čechem Milanem Kuncem a Peterem Angermannem, pocházejícím z německého pohraničí pár kilometrů od Aše, s nimiž jsem se poznal na düsseldorfské akademii, jsme společně malovali obrazy a založili skupinu Normal. Protože jsem od přírody perfekcionista, bez nich bych asi tvořil jeden obraz celá desetiletí. Díky našemu společnému malování se to nestalo a byli jsme přizváni k několika výstavám. Další pak organizoval Milan Kunc, jehož zásluhou se naše trojice zapsala do povědomí veřejnosti i galeristů.

Jak se přihodilo, že jste strávil dva roky coby seminarista v římském Nepomucenu?

Původně jsem si tam jel koupit knihy z Křesťanské akademie, když jsem jel na návštěvu za rodiči. Povídal jsem si s rektorem Nepomucena Mons. Karlem Vránou, který mi řekl: „Jsi sám, křesťan, co když máš povolání?“ Naučil jsem se tedy přes prázdniny italsky a v září 1982 jsem nastoupil. Po dvou letech mně ale spirituál kardinál Špidlík upozornil: „Ty nejsi spokojený.“ Uvědomil jsem si, že má pravdu. V tentýž den mi přišlo pozvání od Kaspara Königa, organizátora velkých výstav, k jeho projektu Von hier aus. Namísto knězem jsem se tedy stal malířem. A řekl jsem si, že to budu dělat naplno: I kdybys neměl co jíst, budeš malovat.

Kdy vás zaujalo téma Svaté rodiny?

První současný obraz Svaté rodiny, který mě oslovil, byl od Petera Angermanna – Svatá rodina ve vaně. Nebyl to zlý ani ironický obraz. Když jsem se ve třiceti stal křesťanem, měl jsem potřebu tyto věci trochu rozmáznout. Aby se vědělo. Proč to pořád skrývat? Téma Svaté rodiny byla bomba. Někdo mě odsoudil jako hlupáka a reakcionáře, někdo pochopil. Maloval jsem poctivé svatozáře, což nebylo běžné. Paul Maenz, majitel nejlepší galerie současného umění v Kolíně nad Rýnem, vystavil jeden můj obraz na veletrhu umění. Televizní štáby ho natáčely ze všech exponátů přednostně. Nabídky na výstavy začaly chodit jedna za druhou a Paul Maenz vše organizoval. Posléze ale galerii zavřel, otrávil ho byznys, který se kolem umění točil. Tehdy jsem měl už rodinu, odešli jsme do Itálie a bydleli v Modeně.

Prý jste se s vaší budoucí manželkou seznámil právě díky jednomu vašemu obrazu?

Namaloval jsem obraz, kde Panna Maria žehlí a Ježíšek si hraje pod žehlicím prknem. Koupil ho jeden gynekolog a pověsil v čekárně. Moje budoucí žena obraz viděla a zatoužila se se mnou seznámit. „Nikdy jsem nežehlila, ale tenkrát jsem šla a koupila si žehlicí prkno,“ prozradila mi později.

O návratu do Československa po listopadovém převratu jste měl jasno?

Když mi v té přelomové době volali z vídeňského rozhlasu, abych dění v Československu okomentoval, řekl jsem jasně, že pokud se poměry změní, okamžitě se vrátím. Své německé ženě jsem vysvětloval, že jeden z nás by měl bydlet doma. Koupili jsme dům na Hané, který jsme rekonstruovali, aby děti mohly vyrůstat v klidu a v přírodě. Máme čtyři děti, dvě se narodily v Německu, jedno v Itálii a jedno po návratu ve Vyškově. Do Československa jsme se přestěhovali v roce 1992.

Jak jste se z Hané dostal do Plané?

Maminka po návratu z emigrace žila na Tachovsku, jezdili jsme za ní. Na starobylý dům, jehož část směrem do náměstí je gotická ze 14. století, mě upozornila paní Mrovcová, která měla v Plané malou galerii. Dům jsem koupil jako ruinu, ale podařilo se ho rekonstruovat za použití původních technologií a obnovit jeho renesanční fasádu. Ve dvoře jsem si postavil ateliér a od roku 2004 tu žiju trvale.

Přemýšlel jste někdy, jaké by to bylo, kdybyste se tehdy stal knězem?

Velmi obdivuju papeže Františka, čtu od něj, co mi přijde do ruky. Jeho Evangelii gaudium je úžasný a srozumitelný návod na evangelizaci v praxi. Je to duchovní četba, kterou dokáže vnímat každý. Papež František je pastýř, kterému není fuk, že některé ovce jsou chromé. Také si vzpomínám, jak jsem byl kmotrem při biřmování, které v Plané udílel tehdejší biskup František Radkovský. S každým si povídal, lidé se mu svěřovali, někdy i plakali. Udělal si na ně čas, byl lidský, stejně jako papež František. Tak takovým bych chtěl být, kdybych byl knězem. Základem je chodit za lidmi, ne jen shánět peníze.

Ale i ty peníze jsou také potřeba. Třeba na opravy a provoz kostelů, nakonec i evangelizace má své náklady.

Vždyť i mezi místními věřícími mohou být zámožnější lidé, kteří by přispěli, kdyby fungovala komunikace a kontakty. Jenomže mnohdy se shánějí peníze jinde a samotné společenství pokulhává. Místo aby se otevřelo a přivítalo nové lidi, zůstává uzavřené. Chybí hloubka. Není to tak určitě všude, ale někde to vnímám.

V těchto dnech, konkrétně 26. srpna, bude v Muzeu církevního umění v Plzni zahájena výstava vašich obrazů s názvem Cesta Svaté rodiny. Co návštěvníkům nabídne?

Budou tam obrazy, které jsem vytvořil zhruba v posledních dvou letech. Žádné starší nemám, vždycky šly do galerií a odtud se prodaly. Výstava potrvá do 30. října a pak se přesune do bavorského Tirschenreuthu. Tam byla plánovaná už dříve, ale kvůli pandemii musela počkat.

Visí váš obraz v nějakém kostele či jiném církevním objektu?

To se bohužel zatím nepodařilo. Dnes mívají nové církevní prostory spíše strohou výzdobu, málo obrazů.

Mýlím se, když se mi vaše obrazy zdají být inspirované gotikou?

Dá se říct, že jsou inspirované gotikou. Podstatné je, jak gotiku vnímáme. Je to celkový styl myšlení. Nedá se tvrdit, že gotika je přežitek. Každý si něco z minulého neseme v sobě.

Kde stále hledáte náměty pro svou tvorbu?

Není to tak, že ráno vstanu a říkám si, co bych asi tak dnes namaloval. Maluju, jak to ze mě vychází. Každý den čtu Písmo a vidím tam svůj život, své problémy. Na obrazu je také důležitá reflexe. Člověk se zná a dosazuje se do četby Písma i do obrazu. Divák si má před obrazem uvědomit, že náš život je něco víc, než vidíme. Náplní mého obrazu je služba. Radost někomu posloužit.


JAN KNAP (nar. 8. července 1949 v Chrudimi) vyrůstal v Mariánských Lázních. V letech 1968–1969 studoval architekturu na ČVUT v Praze. V roce 1969 odešel do emigrace. Žil v Brazílii, Spolkové republice Německo, USA a Itálii. V roce 1971 studoval na Akademii výtvarných umění v Düsseldorfu a v letech 1982–1984 na Papežské koleji v Římě. Roku 1979 založil s Milanem Kuncem a Peterem Angermannem výtvarnou skupinu Normal. V roce 1992 se vrátil s rodinou do Československa, od roku 2004 žije v Plané u Mariánských Lázní. Výstava jeho obrazů Cesta Svaté rodiny je instalována v Muzeu církevního umění v Plzni od 26. 8. do 30. 10. 2022.

ALENA OUŘEDNÍKOVÁ

 

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články



Aktuální číslo 39 20. – 26. září 2022

Posvátno se nesmí opírat o moc

„Nastala hodina, kdy je třeba se probudit z fanatismu, který znesvěcuje a porušuje každé náboženské vyznání,“ zdůraznil papež před účastníky mezináboženského…

celý článek


První bazilika sv. Ludmily

V pořadí šestnáctou basilikou minor v Česku (v Praze pátou) se v pátek 16. září stal chrám sv. Ludmily v Praze na Vinohradech. Mši svatou spojenou se slavnostním vyhlášením…

celý článek


Papežský almužník na frontové linii

„Upevnit ve víře, dát naději, být nablízku“ – to vedlo papeže Františka, aby už počtvrté vyslal na trpící Ukrajinu svého almužníka kardinála Konrada Krajewského.

celý článek


Jak je důležitý sociální smír

Nadcházející zima patrně bude testem soudržnosti naší společnosti a také toho, jak dokáže řešit konflikty. Uvědomujeme si vůbec, jak je sociální smír důležitý?

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2022

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay