Vydání: 2023/16 Ukrajinské oslavy Paschy v Česku, 18.4.2023, Autor: Alena Scheinostová

Bezpochyby je chaotičtější, vyhrocenější i násilnější, než jsme byli zvyklí. Jen za první tři měsíce letošního roku bylo už v Izraeli a na okupovaných palestinských územích podle údajů OSN zabito při různých atentátech, útocích či bezpečnostních akcích více než sto osob. Většinou to byli Palestinci (91), Izraelců bylo 14. Mezi oběťmi na obou stranách jsou i děti mladší 18 let.
Většina těchto útoků se odehrála na okupovaných palestinských územích či v Jeruzalémě, některé však také v samotném státě Izrael. Na Velký Pátek byl v Tel Avivu při atentátu osobním vozem na pobřežní promenádě zavražděn italský turista a několik dalších bylo zraněno.
Jednak kvůli dlouhodobě neřešeným otázkám palestinské samostatnosti, ale i vzhledem k bezprostřednímu politickému vývoji v Izraeli a Palestinské autonomii. Izraelská společnost je značně názorově rozdělená. Na konci minulého roku tu vznikla nejpravicovější vláda v dějinách této země. Ze 120 poslanců parlamentu jí vyslovilo podporu jen 63. Vláda vzešla z listopadových voleb, které byly již páté (!) za poslední téměř čtyři roky, a tvoří ji Likud premiéra Benjamina Netanjahua, tříčlenná koalice kolem strany Náboženský sionismus reprezentující zejména izraelské osadníky a dvě ultraortodoxní seskupení – Šas a Jednotný judaismus.
Tato pravicově-národně-náboženská vláda si jako jeden ze svých prvních úkolů vytyčila soudní reformu. Její návrh však narazil na velký odpor a týden co týden se ulice ve městech, ale i na venkově plní protestujícími obyvateli, kteří se obávají o osud demokracie v zemi. Demonstrací se pravidelně účastní více než pět procent obyvatel – to je, jako kdyby v ČR do ulic vycházelo opakovaně půl milionu lidí.
Premiér Netanjahu mezitím prosazování soudní reformy pozastavil, nicméně roztříštěnost politických zájmů v jeho vládě mu nenechává příliš prostoru k manévrování. Strana Náboženský sionismus usiluje o konečné uznání osadnického projektu na Západním břehu, které by bylo spojené s anexí tohoto území, a to by znamenalo definitivní opuštění myšlenky vzniku palestinského státu. Což palestinská část společnosti nemůže chápat jinak než jako přilévání oleje do již tak silně hořícího ohně. Ultraortodoxní strany se zase dostávají pod tlak svých voličů vlivem rozhodnutí Nejvyššího soudu o povinnosti sloužit v izraelské armádě, omezení rabínských soudů apod. Moderní svět zde naráží na ultraortodoxní postoje.
A v neposlední řadě by se premiér rád vyhnul vězení, které mu reálně hrozí pro obvinění z korupce. Všechno by šlo vyřešit, pokud by byl Nejvyšší soud zbaven pravomocí – a o to se Netanjahuovi jedná. Zdá se však, že významná část izraelské společnosti to odmítá akceptovat, z toho pak plyne politická nejistota a nelze vyloučit ani ústavní krizi, což ke klidu ve společnosti příliš nepřispívá.
Bezesporu se podílí na vypjatosti situace. Už to, že se člověk během měsíce ramadánu postí tak, že od východu do západu slunce nic nejí ani nepije, má jistě – a ne vždy kladný – vliv na jeho smýšlení a jednání. Kdo zná blízkovýchodní mentalitu slavení, také ví, že blízkovýchodní člověk slaví intenzivně, bez přílišného ohledu na své okolí – to platí jak pro židovské, tak arabské křesťanské obyvatelstvo. Ostatně toho si byli vědomi už osmanští panovníci Jeruzaléma, a tak zavedli v polovině 19. století náboženský muslimský svátek stanovený ve vztahu k řeckému ortodoxnímu kalendáři. Tento týdenní svátek – festival proroka Mojžíše – se slavil v Judské poušti nedaleko od Mrtvého moře před Velikonocemi tak, aby v této době muslimové dočasně opustili Jeruzalém a nedocházelo tam ke zbytečným „komplikacím“ s jejich křesťanskými sousedy.
Jsem toho názoru, že postavení křesťanů v Izraeli ani v Palestinské autonomii se oproti minulosti zásadním způsobem nezhoršuje. Útoky na křesťany ve Svaté zemi byly vždy – ať už na kláštery, různé křesťanské instituce nebo i na domovy křesťanů. V Palestinské autonomii čelí křesťané mnoha protivenstvím. Neradi však o nich hovoří, poněvadž se to dotýká jejich dvojí identity – arabské a křesťanské.
V Izraeli byly církevní objekty také už dříve cílem různých žhářských útoků – třeba v roce 2015 benediktinský klášter Tabgha na břehu Galilejského jezera anebo v roce 2012 trapistický klášter Latrun na úpatí Judských hor.
Podle mě není v tuto chvíli pro ně nebezpečnější než do jiných zemí na naší planetě. To platí za předpokladu, že se přidrží pravidel pro cesty do Izraele a Palestinské autonomie a informací svých průvodců. A zároveň budou samozřejmě používat zdravý rozum. Běžný poutník z Čech, Moravy či Slezska se totiž zpravidla pohybuje na místech, kterých se aktuální problémy nedotýkají a jsou od nich značně vzdálené.