Vydání: 2008/40 Jak se žije nejchudším, 30.9.2008, Autor: Zita Chalupová

Hrad nebo Michalský vršek. Tak se v Olomouci říká místům, kde dnes stojí kostel sv. Michala. Moje kroky vedou právě tam – a zdálky slyším tóny akordeonu. Na schodcích u sochy sv. Floriánka vedle chrámu sedí muž v hnědých kalhotách, pestrobarevné košili, s kšiltovkou na hlavě a hraje. Jmenuje se Jiří Bodlák, je mu třiapadesát let a už rok „bydlí“ v parku. Strávili jsme spolu povídáním v ryzí hanáčtině v odpoledním slunci skoro dvě hodiny. Jeho důvěra i jeho příběh mě tak dojaly, že jsem mu po příchodu domů upekla štrůdl a šišku sekané, které jsem mu ještě teplé přinesla ke sv. Floriánkovi. I on byl dojatý.

Jak se člověku stane, že najednou nemá domov, kam by se mohl vrátit?
Pocházím ze Skrbeně (vesnice nedaleko Olomouce – pozn. aut.). Vyučil jsem se dělníkem v oboru mechanických elektronických zařízení v Tesle Litovel, kde se dělaly gramofony. Umím spravit jakýkoli gramofon. Co spravit – umím ho postavit! Pak jsem si ještě udělal školu automatizační a měřicí techniky v Mohelnici. Byl to experimentální obor s maturitou, tehdy první v republice. Maturitu jsem měl 1–1–2–3. Pak jsem pětadvacet let pracoval jako strojvedoucí v Lokomotivním depu Olomouc. Řídil jsem páru, elektriku i diesel. To už jsem byl ženatý.

Máte nějaké děti?
Nemám děti, mám tři kluky. Osmadvacetiletého Jiřího, šestadvacetiletého Miroslava a čtrnáctiletého Martina. Ten měl být Martinka. Tehdy jsem šel se ženou na ultrazvuk, čekal jsem v čekárně. A paní primářka vyšla a řekla: Tatínku, zvoneček to nemá. Tak jsme nakoupili všechno růžové. A bác – byl to Martin jak buk.

Nestýská se vám po nich?
Stýská. Moc.

Proč už s rodinou nežijete?
Protože jsem nedokázal odpustit nevěru. Proto jsem jezdil s mašinou a byl věčně pryč. Proto jsme se rozvedli. Ze začátku mi to bylo hrozně líto, ale už je to sedm let… Jak se říká, každý svého štěstí strůjcem. Měl jsem ženě odpustit, neměl jsem ji odsuzovat. Mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa.
Teď si přeju, abych našel někoho, o koho bych se mohl bez problémů opřít.

Jak dlouho už nemáte domov?
Po dráze jsem pracoval v Horce ve stáji. Staral jsem se o osm koní. Mám koně hrozně rád. A můj nejoblíbenější, jak tma černý kanadský polokrevník, hřebec Lancelot mi zlomil krček v kyčli. Byli jsme na projížďce, on na něco šlápl a už jsme oba letěli jak holubička. Zůstala mi pod ním pravá noha. Ležel jsem jak lazar v nemocnici a jakýsi právník mi nabídl, že mě bude zastupovat v majetkových věcech. Napsal jsem mu plnou moc. Byt v Litovli, kde jsem žil s rodinou, byl prodaný, měl jsem peníze na knížce. A ten právník měl kumpána. Postarali se o moje finanční záležitosti tak dobře, že jsem přišel o všecko. O 127 tisíc, o auto, o kolo. Zůstal mi jen svetr. Skončil jsem na ulici. Případ má kriminálka i policie, ví se, kdo to byl, ale nic se neděje. Prý je to v šetření.

To všechno se stalo před rokem. Jak nyní žijete?
Žiju pod mostem, pod keřem v parku. Všechno mám tady v batohu. Spacák mám schovaný nedaleko v kontejneru – popeláři to vědí, takže mi to nevyvezou. Na jídlo si vydělám hraním. Koupu se v Moravě, vždycky v jedenáct večer, to je můj čas. Opláchnu se, trochu si zaplavu a zalezu do spacáku. V zimě to bylo horší. I když nebyla tuhá, mám omrzliny na nohách. Musím to ale ještě nějakou chvíli vydržet. Velebný pán z Litovle mi vyřídil, že mě přijmou v Dřevokombinátu v Července do práce, abych dělal palety. Jakmile se jim uvolní nějaké místo. A má to být i s ubytováním.

Z té latiny jsem pochopila, že jste asi věřící?
Ano, víra mi moc pomáhá, strašně moc. Víte, já jsem od pěti let ministroval a je to pro mě důležité. Otec Basler od sv. Michala mi dovolil tady hrát, on totiž chodil s mým bráchou na průmyslovku. A tady kolem sv. Michala je pěkná atmosféra, klid. Utíká mi to tady, protože pozoruju lidi, co chodí kolem. Někdy mají hrozné oblečení i chování, někdy jsou dobří. Zdravím se s lidmi, co tu bydlí, s profesory z fakulty. Je to tady jak na dědině.

Jak jste přišel k harmonice – kde jste se na ni naučil hrát?
Stařeček hrál na harmoniku a maminčin bratr taky. Je to taková rodinná tradice. Já jsem chodil čtyři roky na soukromé hodiny, ale učitel vždycky spal a já jsem hrál dokola jeden řádek. Etudy, to mě nebavilo.

Co je to za harmoniku?
Je to italský akordeon Mariano. Dřív jsem měl německou harmoniku, ta hrála mnohem líp, ale před půl rokem mi ji ukradli. Tahle je dar od kamaráda.

A co hrajete nejraději?
Co mě napadne. Lidovky, populární písničky. Třeba Děti z Pirea. Před chvílí tady vedle mě seděli milenci. Ptám se: Co vám mám zahrát? Něco o lásce. Tak jsem jim zahrál Věrné milování. Teď mám svoji novou písničku, kterou jsem složil pro Lidu Helešicovou a Marii Najdkrovou. To jsou tetinky ze Skrbeně, které převzaly po mojí mamince úklid v kostele. Sympaťačky jak hrom. Už mám melodii i název – Vzpomínka na Skrbeň a dvě tety. Jen text ne. Musí tam být Skrbeň, kostel, dvě tetinky. Snad mě to napadne.
Tak, a teď zabalím harmoniku do spacáku, schovám ji v kontejneru a půjdu na mši k Michalovi.