Vydání: 2008/1 Katolický týdeník v proměnách času, 2.1.2008

Příloha: Perspektivy

Posíláme-li někomu dopis, přejeme si dát mu v první řadě najevo, že na něj myslíme, že jsme s ním ve společenství, většinou mu také chceme něco sdělit a očekáváme odezvu. To pochopitelně platí i o prozatím druhé encyklice Benedikta XVI. Spe salvi, v níž nás římský biskup vybízí k hlubšímu zamyšlení nad darem naděje.

Zajímavá souvislost
Leckoho možná překvapí konstatování, že dávno předtím, než se encyklika objevila, měli jsme v naší mateřštině něco jako její koncept: Joseph Ratzinger, O naději. Její spirituální základ z hlediska františkánské teologie (Communio 2, 1/1998, s. 23–35). Příspěvek byl přednesen v roce 1984 na půdě Antoniana, kde se tehdy slavilo padesáté výročí vzniku nynější papežské univerzity. V článku se dozvídáme, že naděje je „samou definicí křesťanské existence“ (srov. s. 23; SpS, č. 2). V obou textech se setkáváme se jmény Marx, Bloch, Adorno. Zajímavé souvislosti se objevují v případě úvah nad výrazem „věčný život“ (srov. s. 25; SpS, č. 12).
Dozvídáme se, že naděje není jen soukromou záležitostí, neboť člověk může doufat jen jako součást Božího lidu (srov. s. 32–34; SpS, č. 13–15). Analogie existují i v pasážích o poměru mezi vírou a nadějí (srov. s. 27–29; SpS, č. 2–3). Větu článku: „Nejsme všichni v nebezpečí, že ztratíme kvůli našim denním starostem milost naděje?“
(s. 31) lze vnímat jako určité motto celé encykliky, a to zejména v souvislosti s takzvanými „malými nadějemi“, které hrozí zastínit onu „velkou naději“ (srov. SpS, č. 16–23). Podobnosti existují také v případě poměru mezi nadějí a modlitbou (srov. s. 34–35; SpS, č. 32–34). V obou případech je výslovně zmiňován svatý František z Assisi (srov. s. 29–30; SpS, č. 8).
Existují však také rozdíly: v článku je zmiňován i svatý Bonaventura a o jednom jeho sermónu se tvrdí, že je „klenotnicí teologie a spirituality naděje“ (srov. s. 31). Tato „klenotnice“ se ale v encyklice neotevírá. V textu z roku 1984 se dozvídáme o spojitosti mezi modlitbou Otče náš a nadějí (srov. s. 34), na což však v encyklice nezbylo místo. Naproti tomu výrazně eschatologická (srov. SpS, č. 41–48) a mariologická (srov. SpS, č. 49–50) témata obsažená v textu z roku 2007 bychom jen marně hledali ve třiadvacet let starém příspěvku.

„Malé naděje“ a jediná „velká naděje“
Komentátoři první hodiny si povšimli kritiky Marxe a Blocha, která je ostrá i korektní zároveň. Dlužno však podtrhnout, že ve skutečnosti se jedná o mnohem širší kritiku „malých nadějí“, jež samy o sobě nejsou zlé, pokud se ovšem jako ideologie-idoly nepostaví na místo jediné „velké naděje“. Pojetí naděje totiž velmi úzce souvisí s tím, jakého Boha či boha člověk uctívá. Úsilí o sociálně spravedlivější svět, důvěra v pokrok vědy a technologie, úsilí o ochranu životního prostředí, to všechno je legitimní. Jaký smysl by pak měla třeba sociální nauka církve? Jakmile se však na místo jediného Boha postaví národ, určitá společenská třída, životní prostředí, je zle. Tyto malé naděje slibují zářné zítřky, ve skutečnosti však pouze konstruují šedivě sklíčenou přítomnost, připravují nás o svobodu a nakonec uvrhují do beznaděje. Situace současného světa není příznivá. Krach velkolepých příslibů, ve skutečnosti „malých nadějí“, vyvolává tíseň. Stojíme před paradoxním jevem. Ideologie pokrokářství totiž vedla k pohrdání minulostí a vyvrcholila v socialistické nenávisti vůči ní. Jenomže soumrak molochů ideologie zapříčinil nenávist vůči budoucnosti. Přibývající čas znamená stárnutí, což je dnes jeden z největších prohřešků. Zítřek znamená snižování životní úrovně. Nevíme, čím budeme za pár let topit a co budeme lít do nádrží našich automobilů. Vize budoucnosti, které nabízí film a literatura, byly zhruba do roku 1970 veskrze optimistické, pak se objevil katastrofický žánr. Všude se rojí ohlašovatelé hrůz, převlečení za proroky. Ono nakonec k nějaké té katastrofě vždycky dojde. Vypadáme jako lidé bez naděje a bez budoucnosti. V daném kontextu je vhodné připomenout, že nad branou pekla Dante četl následující slova: „Zanech vší naděje, kdo mnou procházíš.“
Pravý prorok v takové situaci musí volat: „Těšte můj lid!“ Snaží se vyvádět zajatce do prostoru vnitřní svobody, která ví, že Bůh neopouští svůj lid v jeho zkouškách. Krize naděje a zhroucení ideologických bůžků nepředstavuje jenom cosi negativního a skličujícího, nýbrž také kairos, tedy čas příhodný pozvednout oči a chopit se té jediné pravé naděje kladené v Pána dějin. Právě křesťané jsou povoláni k tomu, aby se stali znamením této naděje a nefalšované svobody, která je jasným znamením spásy, osvobozením od předpeklí beznaděje, jež se nevítaně rozhosťuje v našem čase. Vážně by mne zajímalo, jak by se dnes spisovatel Vančura stavěl ke svému výroku o „chlapech v kapotech, kteří se bojí přibývajícího času“?
V současném duchovním vakuu existuje vážné nebezpečí návratu ke starým modlám a zbožšťování „malých nadějí“. Na obzoru už se objevují noví političtí „bozi“ a oprašuje se náboženství impéria. Noví pohané zneužívají ekologické krize k obnově kultu starých model. Holohlavci procházejí městy a křičí „národ nade vše“. Ctitelé „mamonu“ a „zábavy“ se těší na sportovní velepodnik a plivají přitom do tváře lidským právům, svobodě a demokracii. Povstávají militantní nepřátelé živého Boha a všech, kdo ho chtějí uctívat. Velká naděje plodící svobodu a otevírající bránu lidsky důstojné budoucnosti je dar, jehož velkolepost musíme měřit každodenním úsilím. Dar naděje a svobody totiž není dán jednou provždy. Vyvolený národ byl přece mnohokrát osvobozen, ale pak zase stále znovu upadal do područí idolatrie. Tajemství pravé velké naděje má tedy rozhodně nejen sociální, nýbrž také výslovně politický rozměr. I nám byla darována svoboda, jak s ní ale nakládáme a kam vlastně směřujeme?

Doufáme ve věčný život
Naše velká naděje pochopitelně úzce souvisí s eschatologií. Problém spočívá v tom, že o tajemstvích za hranicemi našeho pozemského života můžeme nyní vypovídat pouze symbolicky. Velmi zajímavá je z tohoto hlediska ta pasáž encykliky (SpS, č. 10–12), kde Benedikt XVI. s nesmlouvavou upřímností rozebírá výraz „věčný život“. Slovo „věčnost“ nás děsí, protože si ho podvědomě spojujeme s nepřetržitým trváním času. „Život“, jak jej známe, není jen potěcha, nýbrž také strádání, a proto jej sice chceme, zároveň o tom ale nejsme tak úplně přesvědčeni. Připomíná se svatý Ambrož, který nastiňuje situaci věčného života na této zemi jako něco zcela neúnosného. V dané souvislosti si dovolím připomenout vynikající Čapkovu hru Věc Makropulos, v níž autor dospívá ke stejnému závěru jako svatý Ambrož. Jak si tedy představit zásadní předmět naší naděje, čili „nebe“?
Naděje, která dokáže proměňovat naši přítomnost a obdařuje nás svobodou, a to i vzhledem k naší pozemské existenci, pochopitelně výrazně závisí na přitažlivosti toho, k čemu svou naději upínáme. Benedikt XVI. pod tíží argumentů dospívá k názoru, že definitivní plnost spásy se bude vyznačovat bezčasovostí, v níž nebude předtím a potom. To však není tak úplně bez problémů: Dalo by se pak ještě uvažovat o určitém procesu dozrávání v očistci? Lze hovořit o vzkříšeném těle a zároveň neuvažovat o určité formě analogické časovosti? Jak pojímat stav duší před vzkříšením, když by bylo vyloučeno jakékoli předtím a potom? Je však zcela jisté, že spasení nebudou mít stejnou časovost jako my. V tomto smyslu jednoznačně platí, že nelze hovořit o počítání dnů v kalendáři. Dlužno připomenout, že J. Ratzinger ve svých dřívějších pracích jasně rozlišoval mezi věčností, která přísluší Bohu, a účastí na ní, která přísluší spasené duši a následně vzkříšenému člověku. Jedno je jisté: V nebi rozhodně nebude nuda, nýbrž život v naprosté plnosti (srov. 1 Kor 2, 9).

Boží soud a naděje
Jedna z teologicky nejhutnějších částí encykliky (srov. SpS, č. 41–48) se týká problému spravedlnosti. Benedikt XVI. výslovně tvrdí: „Ateismus 19. a 20. století je svými kořeny a svým zaměřením určitým moralismem. Je to protest proti nespravedlivosti světa a všeobecných dějin,“ (čl. 42). Potvrzuje se tak teze, podle níž je křesťanství redukované na moralizování předpokojem ateismu. Je však zřejmé, že protest proti Bohu ve jménu lidsky pojímané spravedlnosti je protimluv, neboť svět bez Boha je nevyhnutelně světem bez naděje a v posledním důsledku i bez spravedlnosti. Ateistický totalitarismus to jasně potvrzuje.
Bůh zjednává spravedlnost soudem, jenž je naplněním naděje, nikoli přednostně něčím děsivým (srov. SpS, č. 44). Papež v daném kontextu zmiňuje Dostojevského a odkazuje na východní pojetí posledních věcí, které je výrazně optimističtější než tradiční právní přístup západního křesťanstva. Při četbě těchto pasáží encykliky se mi v hlavě vybavil text kardinála Tomáše Špidlíka o eschatologii. Že by italská verze právě připomenuté knihy posloužila Benediktu XVI. jako inspirace?
Kristus-Bůh je zde představován nejen jako Soudce, ale také jako očistný oheň. Nejedná se však o novinku. Už svatý Augustin v De Trinitate hovoří o oku a o světle. Pro zdravé oko je světlo potěchou, zatímco nemocné čivě působí bolest, ba trýzeň. Bůh je láska, záleží jen na nás, jestli pro nás bude blažeností nebo něčím jiným.
Očistec je vykreslen velmi pozitivně jako forma spásy. „Je to však blažená bolest, při níž námi proniká posvátná moc jeho lásky jako plamen, který nám nakonec dovoluje, abychom opravdu byli sami sebou, a proto také naprosto náleželi Bohu,“ (SpS, č. 47). Vítězství naděje nad zmarem se projevuje také v tom, že láska překonává propast smrti, a proto my můžeme pomáhat zemřelým v jejich zrání a oni zase nám v našem pozemském putování. Doufat nemáme jen privátně ve svou spásu, ale také usilovat o spásu druhých a o to, aby i jim zazářila hvězda naděje.
Ctirad V. Pospíšil OFM