Na Větrné hůrce jsem objevil New York
Vydání: 2005/41 Život rodiny po odchodu dětí z domova, 4.10.2005, Autor: Jan Mazanec
Čím jste chtěl v mládí být?
Nejdřív mě ukrutně
bavila chemie, dokonce jsem měl doma svoji laboratoř. Pak mě ale učení na
průmyslovce nějak přestalo bavit a jelikož jsem tehdy už hrál na kytaru v jedné
beatové kapele, která hrávala na Prostějovsku, a k tomu se ještě ze zájmu naučil
na violoncello, přihlásil jsem se na konzervatoř. Na cello to nevyšlo, ale na
jazzovou kytaru u našeho velkého jazzmana Karla Velebného ano.
Uvažoval jste tehdy nad tím, kolik byste jednou chtěl mít dětí?
Ne, byl jsem na 100 % rozhodnutý, že až dokončím konzervatoř,
pojedu do New Yorku a budu se živit hraním v jazzových klubech. Že zkrátka musím
jít do světa, tady přece zůstat nemůžu... Jenže Bůh, v kterého jsem tehdy ještě
nevěřil, se vyznačuje takovou zvláštní pozorností: když člověk má pocit, že dělá
věc, pro kterou se rozhodl, Bůh do toho vstoupí tak elegantně, že nemaří jeho
svobodu, ale něco mu k ní jakoby přidá.
Co bylo tím „Božím přídavkem“ ve vašem
případě?
Setkání s profesorem Vilémem Mataušem, skvělým
kytaristou, pedagogem a výjimečným člověkem. Učil na konzervatoři jazzovou
kytaru, byl věřící a měl zásadu, že víra dává umění ten podstatný rozměr.
Hovořil o tom s námi srozumitelně, mluvil o podstatných věcech jako
spravedlnost, pravda, krása, dobrota. Ze studentů, které znám, snad téměř
všechny přivedl nějakým způsobem k Bohu. Probudil v nich zájem i o jiné věci než
hudbu a nadchl je pro Boha. Minimálně jeden z těch kluků se pak stal i
knězem.
Vy i vaše manželka máte umělecké nadání. Existuje pro vás nějaká
spojitost umění a rodiny?
Určitě. Rodina je stejně jako umění
určitá výpověď o kráse, společenství lidí, v němž má každý své místo a nachází
tam štěstí a radost. V rodině se rodí člověk nejen biologicky a fyzicky, ale
„rodí“ se tam i dobro, radost a krása, což mimo jiné vychází i z lidské ochoty
rozdělit se, sdílet se. Muž a žena mohou předávat dar života – to se u nás
podařilo vrchovatě. My jsme příliš neplánovali, brali jsme těhotenství jako něco
skoro běžného, protože to u nás bylo „jakoby samozřejmé“ skoro pořád. Ale to, že
mít 11 zdravých a krásných dětí není samozřejmost, mi vlastně došlo až tehdy,
když se naší nejstarší dceři narodila holčička a brzy po krátké nemoci
zemřela.
Co na počet vašich dětí říká okolí,
příbuzní?
Pocházíme z nevěřících rodin – já i moje žena jsme
konvertité – a naši příbuzní se s tím dost obtížně vyrovnávali, například každé
těhotenství naši rodiče prožívali poměrně hůř než my. Když jsme měli asi čtvrté
nebo páté dítě, moje maminka se mnou měla vážný rozhovor na téma zodpovědnost.
Ale po šestém dítěti už podobné hovory na toto téma utichly, už to jako by
přestalo být záležitostí rozumu a byli jsme zařazeni do kategorie bláznů – a
hovory o bláznech, jak víte, se zužují na téma, zda někomu ublíží, nebo ne; a
když neublíží, tak se stanou většinou součástí vesnického koloritu. Manželčina
maminka si dlouho myslela, že si její dcera zkazila život, protože nemá tak
krásný dům a věci, které mají jiní. Až když viděla, že její dcera má krásné,
zdravé a chytré děti, hezké bydlení a nakonec i svoje vlastní auto, tak se s tím
smířila.
Kolik myslíte, že byste měli dětí, kdybyste nebyli
věřící?
Nemůžu to tvrdit jistě, ale asi jedno nebo dvě. Když
jsem si myslel, že budu hrát jazz za vodou, tak bych tenkrát asi byl schopen jít
za svou představou tvrdě i přes překážky. Jenže když se člověk otevře Bohu,
začně být ochotný si nechat dobrovolně měnit svůj život, začne počítat s Božím
zásahem. Takže i my jsme do svého života zabudovali prvek nepředvídatelnosti,
která pramení z toho, že počítáte s Boží přítomností – když o sobě děti daly
vědět, prostě jsme je přijali. Naše stará dobrá kmotra nám říkávala: „Když dá
Pán Bůh kravičku, dá i travičku.“ Máme dům, prostor, zdraví – a máme důvěru, že
vše neleží jen na nás, že nejsme nezastupitelní a že když uděláme chybu, tak to
není konec, ale jde se dál. A jak vám děti „vylétají“ z domu, dochází vám, že
život jde dál a nekončí ani smrtí. Víra tomu všemu dává další rozměr a klid,
nemáte pocit, že vám život „utíká mezi prsty“, hledíte jakoby přes horizont toho
všeho. Když vidím své dítě, jak vyrostlo v dospělého člověka a jak obrazně
řečeno z malého „zrníčka“ - z toho mála, co jsme do něj „investovali“ - vyrostl
zralý klas s 50 zrnky, mám radost, jak už ono samo pak dál rozmnožuje radost a
štěstí mezi další lidi.
Určitě ale zažíváte i spoustu potíží.
Když
nepočítám, že drobné krize jsou v průměru každý týden, tak ani ne. Jsou
samozřejmě i úsměvné „krize“ - jeli jsme například s dětmi na Slovensko a
jednoho syna jsem neměl napsaného v pasu. Naštěstí jsem měl v zásobě osvědčenou
metodu: při užaslém pohledu celníka se okamžitě a bez přerušení rozpovídat na
jeho otázku: „A to jsou všechno vaše děti?“. Zabralo to, a synka jsem zdárně
utajil před proclením.
Až budu mít čas, mohl bych literárně zpracovat příběh
o tom, jak naše děti dokázaly rozbít dokonalý počítačový systém evidence
sociálních dávek. Geniální programátoři, kteří program sestavovali, pamatovali
na miliony různých detailů, ale nenapadlo je, že kolonka „počet nezaopatřených
dětí“ by mohla mít dvouciferné číslo. Úředníci, kteří to nevěděli, zadali
jedenáctku, a celý počítačový systém výplat sociálních dávek na okrese
zkolaboval.
Co je pro vás jako tatínka nejtěžší?
Asi abych
rozlišil, co je pro rodinu podstatné a důležité, a to jí umožnil, a co je naopak
nepodstatné, nedostupné nebo v dané chvíli zbytečné, a to uměl odmítnout.
Zkrátka neustále si všímat, co je třeba, a dokázat pro to vytvořit prostředí,
umět dobře dělat „management“ rodiny, nést zodpovědnost za celek a jeho
harmonii. Naštěstí jsem taková povaha, že když jsou dvě věci, jedna špatná a
jedna dobrá, tak si vždycky tak nějak přirozeně, neprogramově všimnu spíš té
hezčí.
A co je podle vás nejtěžší pro vaši
manželku?
Asi skloubit tři náročné role - manželky, matky a
učitelky - a to, aby neměla pocit, že šidí rodinu. V ženě, zvláště pak matce
tolika dětí, je zabudován pocit zodpovědnosti za rodinu téměř nad těch 100 %, co
ze sebe vydává. Takže když se věnuje něčemu mimo rodinu, má trochu výčitky, že
rodině dává méně, než by měla. A snaží se to nějak „dohnat“, a to zas může vést
k únavě a vyčerpání...
Nenaznačily vám někdy děti něco jako „kdyby nás bylo
míň...“?
Náznaky jsou pořád: starší holky křičí na menší děti,
že se nemůžou učit a že je dům malý (máme 5+1, teď chystáme další 3+1). Děti si
musely zvyknout, že naše rodina má jiné limity než ostatní rodiny. Ale na druhou
stranu si myslím, že jsou lépe schopny se pohybovat v kolektivu, hájit si své
teritorium a zároveň vědět, že nemohou ohrozit zájmy ostatních. Naučí se tak
umění vyjednávání a získávání si přátel. Navíc si vystačíme: dokážeme sestavit
fotbalová a volejbalová družstva (máme obě hřiště), hrajeme na zahradě pingpong,
kuželky a máme solidní počítač (do něj jsem investoval, aby kluci „neklesli“ u
svých spolužáků).
Zažil jste naopak okamžiky, kdy vám děti daly najevo své
uznání?
Takových bylo víc, ale jeden z těch nejkrásnějších asi
byl, když jsme měli v únoru výročí svatby. Děti nás oblékly do kožichů a vyvedly
ven, kde byl v závěji sněhu nachystaný stůl, křesla, občerstvení a šampaňské.
Usadili nás a postupně přicházelo jedno dítě po druhém a každé mělo nějaké
překvapení. Holčičky byly v podomácku vyrobených družičkovských šatech a náš
tehdy asi šesti- nebo sedmiletý synek vystoupil jako kralevic dánský s kloboukem
s pavími pery a recitoval Hamleta. Všechny děti nám tím krásně vyjádřily svou
vděčnost - žádnými velkými slovy, velkým děkováním, penězi, ale tím, že nám
věnovaly svůj čas.
Může si dneska někdo dovolit mít 11 dětí?
Myslím
si, že to přece jen jde, ale zřejmě je to čím dál obtížnější. Máme 10 školáků
(každý, kdo má jednoho školáka, ví, co to znamená) a manželka je zaměstnaná na
částečný úvazek, takže 12 lidí žije z jednoho a půl platu. Ale když tomu
přizpůsobíte životní styl, lze to zvládnout. Nelze to ale zobecnit, je to jen
naše svědectví o tom, že nám se to s Boží pomocí podařilo.
Jak byste odpověděl člověku, který by tvrdil, že děti překážejí
seberealizaci?
Doporučil bych mu zamyslet se nad tím, co to
vlastně je seberealizace, v čem spočívá, co je v životě podstatné a jestli má
cenu pro kariéru, která jednou skončí, obětovat nový lidský život. Řekl bych mu
o své zkušenosti, že nám se nejen nezbořil svět, když jsme se nerealizovali
podle svých představ, ale že je teď pro nás svět nádherný, plný krásných věcí a
nových cest a možností, které bychom při budování kariéry „jen podle svého“ asi
nepoznali.
Mojí ženě po 21 letech mateřské dovolené na úřadě práce řekli:
„Prosím vás, paní, kdo si myslíte, že vás jako matku jedenácti dětí zaměstná!?“
Málem se z toho sesypala, protože jí nabídli jen práci uklízečky. Za nějakou
dobu, kdy už si trochu osahala realitu světa – jinou než tu, co znala doma, kde
byla vlastně chráněná, nepostradatelná, všemi milovaná – a kdy musela přijmout
skutečnost, že ji tenhle svět dává najevo, že ji nepotřebuje, přišla nabídka na
vyučování výtvarky na gymnáziu. Takže teď – jakoby odměnou za svou trpělivost a
za to, že svůj život obětovala dětem – dělá práci, které rozumí, baví ji a má ji
ráda.
Měli jste někdy možnost si od dětí
odpočinout?
Jedno dítě někomu můžete na čas svěřit, ale 11 ne.
Povedlo se nám to jen jednou, a to opět zcela neplánovaně – předloni jsme
dostali nabídku zájezdu do Svaté země a v letadle chyběli „dva lidé do počtu“.
Asi aby bylo potvrzené, že to není ani náhoda ani náš plán, tak jsme měli v Káně
galilejské mši s obnovou svatebního slibu na 25. výročí naší svatby. Byl to
takový Boží dárek pro mě a mou ženu.
Myslíte si, že náš stát něco dělá pro podporu rodin?
Je mi trochu záhadou, že stát, pro který je rozhodující to, co
se mu vyplácí, který dobře ví, že nemá na důchody, na zdravotnictví, na
školství, sociální sféru, kulturu a další, který ví, že mu ubývá mladých lidí,
kteří finanční zdroje vytvářejí, a přibývá nevýdělečně činných, se chová tak
diletantsky v oblasti vytváření a podpory lidských zdrojů a rodiny nepodporuje
minimálně tak, jak by si to zasloužily z hlediska své nezastupitelnosti. Ani
stárnutí populace a rostoucí zadlužení jej nevede k podpoře rodin. Je tu
samozřejmě církev, která si rodin cení a podporuje je, zprostředkovává různé
aktivity a setkání a dělá další akce. Snaží se, jak může, ale nemá prostředky na
to, aby suplovala funkci nějakého sociálního odboru. To celé samozřejmě není jen
otázka peněz. Naše západní civilizace je velmi bohatá, a přesto se bojíme mít
děti, se zdůvodněním, že „na to nebudeme mít“. V tom je určitá bezvýchodnost a
hrozba konce civilizace, která nemá děti, nemá co a komu předávat. Samozřejmě tu
jde také o to, že společnost nedává ženě dostatečně najevo, jak si váží
mateřství. Jako by hodnota ženy byla jen v tom, co vytvoří v komerční oblasti.
Vrátím se na začátek rozhovoru. Nemáte chuť se přece jen - až
děti odrostou - vypravit do New Yorku?
Už mě to ani tak neláká.
Hodnoty se mi trošku změnily. To, o čem jsem snil jako o naplnění svého života,
čeho jsem chtěl dosáhnout na 25. avenue, jsem objevil na idylickém a romantickém
místě uprostřed Moravy, v malém stavení na samotě, kterému se říká Na Větrné
hůrce.
Takže co je větší improvizace: sólo od Armstronga, nebo hlídat 11
dětí?
Hlídat 11 dětí a přitom poslouchat sólo od
Armstronga.
LUBOMÍR NÁGL (* 1953), absolvent SPŠ chemické v Olomouci, Lidové konzervatoře v Praze. V roce 1987 účastník semináře Spějeme k lepšímu manželsví ve Finsku, po roce 1989 organizátor Manželských setkání, od roku 1992 vedoucí Centra pro rodinu při olomouckém arcibiskupství. S manželkou (absloventkou UMPRUMu) a dětmi žije v Ohrozimi u Prostějova.
Sdílet článek na: