Na Větrné hůrce jsem objevil New York

Vydání: 2005/41 Život rodiny po odchodu dětí z domova, 4.10.2005, Autor: Jan Mazanec

Čím jste chtěl v mládí být?
Nejdřív mě ukrutně bavila chemie, dokonce jsem měl doma svoji laboratoř. Pak mě ale učení na průmyslovce nějak přestalo bavit a jelikož jsem tehdy už hrál na kytaru v jedné beatové kapele, která hrávala na Prostějovsku, a k tomu se ještě ze zájmu naučil na violoncello, přihlásil jsem se na konzervatoř. Na cello to nevyšlo, ale na jazzovou kytaru u našeho velkého jazzmana Karla Velebného ano.

Uvažoval jste tehdy nad tím, kolik byste jednou chtěl mít dětí?
Ne, byl jsem na 100 % rozhodnutý, že až dokončím konzervatoř, pojedu do New Yorku a budu se živit hraním v jazzových klubech. Že zkrátka musím jít do světa, tady přece zůstat nemůžu... Jenže Bůh, v kterého jsem tehdy ještě nevěřil, se vyznačuje takovou zvláštní pozorností: když člověk má pocit, že dělá věc, pro kterou se rozhodl, Bůh do toho vstoupí tak elegantně, že nemaří jeho svobodu, ale něco mu k ní jakoby přidá.

Co bylo tím „Božím přídavkem“ ve vašem případě?
Setkání s profesorem Vilémem Mataušem, skvělým kytaristou, pedagogem a výjimečným člověkem. Učil na konzervatoři jazzovou kytaru, byl věřící a měl zásadu, že víra dává umění ten podstatný rozměr. Hovořil o tom s námi srozumitelně, mluvil o podstatných věcech jako spravedlnost, pravda, krása, dobrota. Ze studentů, které znám, snad téměř všechny přivedl nějakým způsobem k Bohu. Probudil v nich zájem i o jiné věci než hudbu a nadchl je pro Boha. Minimálně jeden z těch kluků se pak stal i knězem.

Vy i vaše manželka máte umělecké nadání. Existuje pro vás nějaká spojitost umění a rodiny?
Určitě. Rodina je stejně jako umění určitá výpověď o kráse, společenství lidí, v němž má každý své místo a nachází tam štěstí a radost. V rodině se rodí člověk nejen biologicky a fyzicky, ale „rodí“ se tam i dobro, radost a krása, což mimo jiné vychází i z lidské ochoty rozdělit se, sdílet se. Muž a žena mohou předávat dar života – to se u nás podařilo vrchovatě. My jsme příliš neplánovali, brali jsme těhotenství jako něco skoro běžného, protože to u nás bylo „jakoby samozřejmé“ skoro pořád. Ale to, že mít 11 zdravých a krásných dětí není samozřejmost, mi vlastně došlo až tehdy, když se naší nejstarší dceři narodila holčička a brzy po krátké nemoci zemřela.

Co na počet vašich dětí říká okolí, příbuzní?
Pocházíme z nevěřících rodin – já i moje žena jsme konvertité – a naši příbuzní se s tím dost obtížně vyrovnávali, například každé těhotenství naši rodiče prožívali poměrně hůř než my. Když jsme měli asi čtvrté nebo páté dítě, moje maminka se mnou měla vážný rozhovor na téma zodpovědnost. Ale po šestém dítěti už podobné hovory na toto téma utichly, už to jako by přestalo být záležitostí rozumu a byli jsme zařazeni do kategorie bláznů – a hovory o bláznech, jak víte, se zužují na téma, zda někomu ublíží, nebo ne; a když neublíží, tak se stanou většinou součástí vesnického koloritu. Manželčina maminka si dlouho myslela, že si její dcera zkazila život, protože nemá tak krásný dům a věci, které mají jiní. Až když viděla, že její dcera má krásné, zdravé a chytré děti, hezké bydlení a nakonec i svoje vlastní auto, tak se s tím smířila.

Kolik myslíte, že byste měli dětí, kdybyste nebyli věřící?
Nemůžu to tvrdit jistě, ale asi jedno nebo dvě. Když jsem si myslel, že budu hrát jazz za vodou, tak bych tenkrát asi byl schopen jít za svou představou tvrdě i přes překážky. Jenže když se člověk otevře Bohu, začně být ochotný si nechat dobrovolně měnit svůj život, začne počítat s Božím zásahem. Takže i my jsme do svého života zabudovali prvek nepředvídatelnosti, která pramení z toho, že počítáte s Boží přítomností – když o sobě děti daly vědět, prostě jsme je přijali. Naše stará dobrá kmotra nám říkávala: „Když dá Pán Bůh kravičku, dá i travičku.“ Máme dům, prostor, zdraví – a máme důvěru, že vše neleží jen na nás, že nejsme nezastupitelní a že když uděláme chybu, tak to není konec, ale jde se dál. A jak vám děti „vylétají“ z domu, dochází vám, že život jde dál a nekončí ani smrtí. Víra tomu všemu dává další rozměr a klid, nemáte pocit, že vám život „utíká mezi prsty“, hledíte jakoby přes horizont toho všeho. Když vidím své dítě, jak vyrostlo v dospělého člověka a jak obrazně řečeno z malého „zrníčka“ - z toho mála, co jsme do něj „investovali“ - vyrostl zralý klas s 50 zrnky, mám radost, jak už ono samo pak dál rozmnožuje radost a štěstí mezi další lidi.

Určitě ale zažíváte i spoustu potíží.
Když nepočítám, že drobné krize jsou v průměru každý týden, tak ani ne. Jsou samozřejmě i úsměvné „krize“ - jeli jsme například s dětmi na Slovensko a jednoho syna jsem neměl napsaného v pasu. Naštěstí jsem měl v zásobě osvědčenou metodu: při užaslém pohledu celníka se okamžitě a bez přerušení rozpovídat na jeho otázku: „A to jsou všechno vaše děti?“. Zabralo to, a synka jsem zdárně utajil před proclením.
Až budu mít čas, mohl bych literárně zpracovat příběh o tom, jak naše děti dokázaly rozbít dokonalý počítačový systém evidence sociálních dávek. Geniální programátoři, kteří program sestavovali, pamatovali na miliony různých detailů, ale nenapadlo je, že kolonka „počet nezaopatřených dětí“ by mohla mít dvouciferné číslo. Úředníci, kteří to nevěděli, zadali jedenáctku, a celý počítačový systém výplat sociálních dávek na okrese zkolaboval.

Co je pro vás jako tatínka nejtěžší?
Asi abych rozlišil, co je pro rodinu podstatné a důležité, a to jí umožnil, a co je naopak nepodstatné, nedostupné nebo v dané chvíli zbytečné, a to uměl odmítnout. Zkrátka neustále si všímat, co je třeba, a dokázat pro to vytvořit prostředí, umět dobře dělat „management“ rodiny, nést zodpovědnost za celek a jeho harmonii. Naštěstí jsem taková povaha, že když jsou dvě věci, jedna špatná a jedna dobrá, tak si vždycky tak nějak přirozeně, neprogramově všimnu spíš té hezčí.

A co je podle vás nejtěžší pro vaši manželku?
Asi skloubit tři náročné role - manželky, matky a učitelky - a to, aby neměla pocit, že šidí rodinu. V ženě, zvláště pak matce tolika dětí, je zabudován pocit zodpovědnosti za rodinu téměř nad těch 100 %, co ze sebe vydává. Takže když se věnuje něčemu mimo rodinu, má trochu výčitky, že rodině dává méně, než by měla. A snaží se to nějak „dohnat“, a to zas může vést k únavě a vyčerpání...

Nenaznačily vám někdy děti něco jako „kdyby nás bylo míň...“?
Náznaky jsou pořád: starší holky křičí na menší děti, že se nemůžou učit a že je dům malý (máme 5+1, teď chystáme další 3+1). Děti si musely zvyknout, že naše rodina má jiné limity než ostatní rodiny. Ale na druhou stranu si myslím, že jsou lépe schopny se pohybovat v kolektivu, hájit si své teritorium a zároveň vědět, že nemohou ohrozit zájmy ostatních. Naučí se tak umění vyjednávání a získávání si přátel. Navíc si vystačíme: dokážeme sestavit fotbalová a volejbalová družstva (máme obě hřiště), hrajeme na zahradě pingpong, kuželky a máme solidní počítač (do něj jsem investoval, aby kluci „neklesli“ u svých spolužáků).

Zažil jste naopak okamžiky, kdy vám děti daly najevo své uznání?
Takových bylo víc, ale jeden z těch nejkrásnějších asi byl, když jsme měli v únoru výročí svatby. Děti nás oblékly do kožichů a vyvedly ven, kde byl v závěji sněhu nachystaný stůl, křesla, občerstvení a šampaňské. Usadili nás a postupně přicházelo jedno dítě po druhém a každé mělo nějaké překvapení. Holčičky byly v podomácku vyrobených družičkovských šatech a náš tehdy asi šesti- nebo sedmiletý synek vystoupil jako kralevic dánský s kloboukem s pavími pery a recitoval Hamleta. Všechny děti nám tím krásně vyjádřily svou vděčnost - žádnými velkými slovy, velkým děkováním, penězi, ale tím, že nám věnovaly svůj čas.

Může si dneska někdo dovolit mít 11 dětí?
Myslím si, že to přece jen jde, ale zřejmě je to čím dál obtížnější. Máme 10 školáků (každý, kdo má jednoho školáka, ví, co to znamená) a manželka je zaměstnaná na částečný úvazek, takže 12 lidí žije z jednoho a půl platu. Ale když tomu přizpůsobíte životní styl, lze to zvládnout. Nelze to ale zobecnit, je to jen naše svědectví o tom, že nám se to s Boží pomocí podařilo.

Jak byste odpověděl člověku, který by tvrdil, že děti překážejí seberealizaci?
Doporučil bych mu zamyslet se nad tím, co to vlastně je seberealizace, v čem spočívá, co je v životě podstatné a jestli má cenu pro kariéru, která jednou skončí, obětovat nový lidský život. Řekl bych mu o své zkušenosti, že nám se nejen nezbořil svět, když jsme se nerealizovali podle svých představ, ale že je teď pro nás svět nádherný, plný krásných věcí a nových cest a možností, které bychom při budování kariéry „jen podle svého“ asi nepoznali.
Mojí ženě po 21 letech mateřské dovolené na úřadě práce řekli: „Prosím vás, paní, kdo si myslíte, že vás jako matku jedenácti dětí zaměstná!?“ Málem se z toho sesypala, protože jí nabídli jen práci uklízečky. Za nějakou dobu, kdy už si trochu osahala realitu světa – jinou než tu, co znala doma, kde byla vlastně chráněná, nepostradatelná, všemi milovaná – a kdy musela přijmout skutečnost, že ji tenhle svět dává najevo, že ji nepotřebuje, přišla nabídka na vyučování výtvarky na gymnáziu. Takže teď – jakoby odměnou za svou trpělivost a za to, že svůj život obětovala dětem – dělá práci, které rozumí, baví ji a má ji ráda.

Měli jste někdy možnost si od dětí odpočinout?
Jedno dítě někomu můžete na čas svěřit, ale 11 ne. Povedlo se nám to jen jednou, a to opět zcela neplánovaně – předloni jsme dostali nabídku zájezdu do Svaté země a v letadle chyběli „dva lidé do počtu“. Asi aby bylo potvrzené, že to není ani náhoda ani náš plán, tak jsme měli v Káně galilejské mši s obnovou svatebního slibu na 25. výročí naší svatby. Byl to takový Boží dárek pro mě a mou ženu.

Myslíte si, že náš stát něco dělá pro podporu rodin?
Je mi trochu záhadou, že stát, pro který je rozhodující to, co se mu vyplácí, který dobře ví, že nemá na důchody, na zdravotnictví, na školství, sociální sféru, kulturu a další, který ví, že mu ubývá mladých lidí, kteří finanční zdroje vytvářejí, a přibývá nevýdělečně činných, se chová tak diletantsky v oblasti vytváření a podpory lidských zdrojů a rodiny nepodporuje minimálně tak, jak by si to zasloužily z hlediska své nezastupitelnosti. Ani stárnutí populace a rostoucí zadlužení jej nevede k podpoře rodin. Je tu samozřejmě církev, která si rodin cení a podporuje je, zprostředkovává různé aktivity a setkání a dělá další akce. Snaží se, jak může, ale nemá prostředky na to, aby suplovala funkci nějakého sociálního odboru. To celé samozřejmě není jen otázka peněz. Naše západní civilizace je velmi bohatá, a přesto se bojíme mít děti, se zdůvodněním, že „na to nebudeme mít“. V tom je určitá bezvýchodnost a hrozba konce civilizace, která nemá děti, nemá co a komu předávat. Samozřejmě tu jde také o to, že společnost nedává ženě dostatečně najevo, jak si váží mateřství. Jako by hodnota ženy byla jen v tom, co vytvoří v komerční oblasti.

Vrátím se na začátek rozhovoru. Nemáte chuť se přece jen - až děti odrostou - vypravit do New Yorku?
Už mě to ani tak neláká. Hodnoty se mi trošku změnily. To, o čem jsem snil jako o naplnění svého života, čeho jsem chtěl dosáhnout na 25. avenue, jsem objevil na idylickém a romantickém místě uprostřed Moravy, v malém stavení na samotě, kterému se říká Na Větrné hůrce.

Takže co je větší improvizace: sólo od Armstronga, nebo hlídat 11 dětí?
Hlídat 11 dětí a přitom poslouchat sólo od Armstronga.

LUBOMÍR NÁGL (* 1953), absolvent SPŠ chemické v Olomouci, Lidové konzervatoře v Praze. V roce 1987 účastník semináře Spějeme k lepšímu manželsví ve Finsku, po roce 1989 organizátor Manželských setkání, od roku 1992 vedoucí Centra pro rodinu při olomouckém arcibiskupství. S manželkou (absloventkou UMPRUMu) a dětmi žije v Ohrozimi u Prostějova.  

Sekce: Rozhovory, Články

Předplatit KT