Na venkov, nahlédnout do vlastního nitra
Vydání: 2019/12 Biskupové se modlili na poušti, 19.3.2019, Autor: Alena Scheinostová
Příloha: Perspektivy 12
„Jdi na venkov!“ vybídl roku 1948 obrozenec Ludvík Rittersberg své spisovatelské kolegy, když pátrali po zdrojích pro národní tvorbu. Stejnojmenná výstava v Západočeské galerii ukazuje, jak tuto výzvu proměňují umělci až do dnešní doby.
Joža Uprka: Boží tělo ve Velké (1912). Snímek Západočeská galerie v Plzni
Pro nadšeného sběratele a národopisce Rittersberga byl folklór odrazem toho, co tehdy tolik obdivovaný J. G. Herder označoval za „duši národa“. Od snahy objevit v lidové tvořivosti spontánní slovanský živel pokročily další generace k naturalistické optice a časem i k instrumentalizaci obrazu venkova jako hnací síly vlastenectví a bojovného nacionalismu. Spojuje je však zaujetí tvarovou a barevnou mnohotvárností venkova s jeho zvyklostmi a také fascinace jeho tvrdošíjně přežívající vazbou na starobylé tradice – křesťanské, ale i ty mnohem starší a málo srozumitelné. Právě ty pak provokují k novým interpretacím a stávají se důležitým inspiračním zdrojem pro současné tvůrce.
Do expozice vstupujeme koridorem věnovaným emblému lidové kultury u nás – folklórnímu festivalu ve Strážnici. Budovatelská estetika plakátů z 50. let předjímá alegorické vozy na dobových snímcích, celek výmluvně svědčí o dobře odvedené práci komunistických propagandistů, kteří si právě „rolníky“ vzali spolu s dělníky za rukojmí své ideologie. Na protější zdi ve smyčce běží snímek „Zem spieva“ (1933), ve kterém režisér Karol Plicka zachytil venkovský život jako zurčící toky, vlnící se louky, tančící děvčata, zvonící kosy i usměvavého pátera žehnající posvícenské koláče. Ano, takový je náš domov a za takový se budeme bít, napadá diváka bezděčně, i když už je dnes dějinami trpce poučen. Výjevy senosečí, poutních procesí a dalších venkovských slavností zdobily, jak ukazuje expozice, zámecké interiéry už v 18. století. Vstup venkovské tematiky do měšťanského prostředí reprezentují díla Quida Mánesa nebo jeho bratra Josefa – autora Kalendária na Pražském orloji.
Počátek 20. století je zastoupen tvorbou Joži Uprky či skupiny kolem Miloše Jiránka, pro niž byl venkov pramenem temných, naturalistických dramat. Z pozdějšího období nechybějí díla Tittelbachova, Rykrova nebo Čapkova, výstavu uzavírá výběr z „Písní“ Emila Filly. Dobový videozáznam dokumentuje, jak tvrdě se v roce 1951 členové uměleckého svazu Mánes vypořádali s touto jeho reflexí lidové tvořivosti. Citát za všechny: „Odpusťte, soudruhu Fillo, ty obrazy jsou šeredné!“
Autoři výstavy proložili starší díla současnou tvorbou na shodná témata. Je patrný záměr obohatit, relativizovat či jemně ironizovat, ten však místy zůstává v půli cesty. Nejnosnější je oddíl věnovaný masopustu, kde spolu přes hráz desetiletí komunikují obrazy tradičních maskovaných průvodů, tísnivé surrealistické vize či „Velikonoční bojovník“ Anny Hulačové (2011) – plastika démona sestavená z pomlázek a kraslic. Děs ze smrti, kterou se snažily zahnat předkřesťanské jarní rituály a kterou svým velikonočním martyriem porazil křesťanský Bůh, se zde podařilo vyvolat v celé jeho obludnosti. Má-li venkov dodnes sílu takto nás vracet k našim základním hnutím, plzeňská výstava to sděluje zcela srozumitelně.
Jdi na venkov! Výtvarné umění a lidová kultura v českých zemích 1800–1960. Západočeská galerie v Plzni, Masné krámy, 1. 3. – 12. 5. 2019
Alena Scheinostová
Sdílet článek na:
Sekce: Zpravodajství, Kultura, Články
