Slovo rituály v nás může evokovat cosi tajemného, až nebezpečného. Mnohdy nás ani nenapadne zabývat se tím, zda má naše rodina nějaké rituály. Koneckonců na to ani „není čas“…

Rituály mají důležitý stmelující rozměr. Ilustrační snímek Jozef Sedmák

…Než si uvědomíme, že i ranní šálek kávy, modlitba před jídlem, večerní koupání dětí, modlitba před spaním nebo čtení pohádky na dobrou noc jsou vlastně rituály.

Psychoterapeutka Eva Labusová říká, že pokud připustíme existenci rituálů a dokážeme je společně prožívat, dodávají našemu životu strukturu a kvalitu, vnášejí do naší duše klid: „V pravidelných rytmech žije celá příroda. I my jsme její součástí. Právě rituály nám pomáhají si to uvědomit. Pomáhají nám vnímat plynutí času, překonávat krize i najít tolik potřebnou denní dávku klidného spočinutí. Přispívají jak k naší osobní stabilitě, tak k organizaci rodinného soužití.“ A právě děti mají podle psychoterapeutky mimořádnou potřebu rituálů.

Oproti dřívějším dobám, kdy se velmi silně dodržovaly rodinné tradice a různé svátky, na ně však dnes v chvatu všedních dnů často zapomínáme. Také švýcarská psychoterapeutka Gertrud Kaufmannová-Huberová ve své knize Děti potřebují rituály (Portál 1998) uvádí, že rituály dříve řídily celý lidský život. Lidé se v minulých dobách pomocí nich osvobozovali od existenčního strachu, který je ochromoval. Dnes však, jak k tomu dodává Eva Labusová, lidé mnohdy ani nemají čas uzavřít sňatek nebo pohřbít své blízké…

Ztrácí se schopnost zastavení

„Dnešní moderní člověk se holedbá, že rituály nepotřebuje, protože je štvancem svého přeplněného diáře a svých přehnaných tužeb a přání,“ zmiňuje psychoterapeutka. A s tím, jak se ztrácí pokora před dávnými pravidly postavenými na meznících v životě jednotlivce (od křtu po pohřeb) či společnosti (významné dny a svátky v rytmu ročních období), ztrácí se podle Evy Labusové i schopnost zastavení a prožívání: „V rodinném životě to vidíme především na ubývající schopnosti sejít se pravidelně u stolu nad vlastnoručně připraveným pokrmem. Neuvěřitelné množství rodin už ani tohle nezvládá…“

Dá se s tím ale ještě něco dělat? Můžeme ještě vrátit rituály do našich životů? Eva Labusová uvádí, že dnešní lidé mnohem víc než kdy jindy čelí depresím, úzkostem a strachům. „Je pozoruhodné, že jakmile tyto stavy chceme začít hojit, třeba i v rámci psychoterapie, k rituálům se spontánně vracíme. Jakmile se pokusíme zpomalit nebo zastavit, začneme přemýšlet o podstatném a ztišíme se, rituály si nás obvykle brzy zase samy najdou,“ uzavírá psychoterapeutka.