Vydání: 2008/1 Katolický týdeník v proměnách času, 2.1.2008

Příloha: Perspektivy

Současný papež se velice zajímá o téma „stvoření a evoluce“. Proč?
Církev se neustále zajímá o vědecký pokrok. Jeho součástí jsou i působivé poznatky o evoluci. Po zániku velkých ideologií se stala evoluční teorie pro mnoho lidí všeobjímajícím vysvětlením skutečnosti. Například sociobiologové se pokoušejí vysvětlit všechno, včetně náboženství.

Jak to odůvodňují?
V náboženství rozlišují oblast rituálu, mýtu, etiky a mystiky a přisuzují každé z nich v rámci evoluce selektivní výhodu. Sdílená závaznost etiky má ve skupině posilovat vzájemnou důvěru, a tím ji zvýhodňovat oproti jiným skupinám. Náboženství má posilovat chování nakloněné potomstvu, tedy populační dynamiku. Pravdivé je potud, pokud slouží evoluci.

Ale anglický biolog Richard Dawkins ve své knize God Delusion v něm vidí chybný vývoj, jemuž je třeba se bránit...
Pak by měl vysvětlit, proč Homo sapiens se už sto tisíc let chová tímto „škodlivým“ způsobem. Je to nepromyšlené. Spíše než vědě to slouží autorově sebeprezentaci.

V čem vidíte nebezpečí absolutizace evoluční teorie?
Je to přírodovědecká teorie, její výpovědi tedy platí v určitém empirickém rámci. Nafoukne-li se do jakési nové metafyziky, ztratí důstojnost přírodní vědy.

V jakém smyslu?
Už na rovině poznání se zaplete do neřešitelných rozporů. Prohlásit náhodu za veličinu, která v tomto divadle světa rozhoduje o všem, to není přírodní věda, ale filozoficky nepromyšlené vyznání víry. Je-li všechno, včetně vědy a náboženství, fintou evoluce, která má maximalizovat biologickou „fitness“, je i přírodovědecké poznání fintou a kruh je uzavřen. Je to pokus o všezahrnující megateorii.

Má výlučně biologický pohled na člověka nějaké společenské důsledky?
Člověk se stane pouhým biologickým objektem, s nímž lze disponovat podle toho či onoho zájmu. Platí to o počátku života (výzkum embryí) i o jeho konci (eutanazie). S tvorem, který má svou nedotknutelnou důstojnost, zacházím jinak než s nějakým bioproduktem evoluce. Například domnělé tvrzení biologie, že je v přirozenosti muže mít více žen, legitimuje odpovídající chování, což vede k chybnému naturalistickému závěru. Domněle empirické tvrzení, že něco nějak je, je povýšeno na mravní normu, že něco nějak být smí či dokonce má. Pak nejsem za své chování odpovědný, neboť mě determinuje biologicky předem daný pud. Je to vlastně znesvéprávnění, ponížení člověka, který sám sobě upírá svobodu. Etika založená nikoli na lásce a rozumu, ale na náhodě a selekci, není etikou, ale obludností.

Tváří v tvář této perspektivě se stále více lidí, zejména v USA, utíká ke kreacionismu. Kreacionisté sázejí na doslovný výklad Bible, podle něhož Bůh stvořil svět před šesti tisíci lety...
Je zřejmé, že ve vysoce komplexním světě lidé hledají pevnou duchovní půdu. Nesmí se tak ale dít na úkor rozumu. Obojí dějiny stvoření jsou vyprávěním, které sděluje hlubší nadčasové pravdy. Nejde o žádné primitivní přírodopisné pojednání o tom, jak člověk vznikl, ale o hluboký a jasnozřivý doklad toho, jak se to s člověkem má. Kdo v tom hledá přírodovědnou reportáž, narazí na rozpory už na prvních stránkách, neboť jde o dvojí odlišné dějiny stvoření. A kdo vidí v příbězích starých půltřetího tisíciletí alternativu přírodovědy, neporozuměl jednomu ani druhému.

Bible i církev přesto říká, že jednotlivý člověk i galaxie vzdálená miliardy světelných let vděčí jednomu Stvořiteli. Žije snad věřící ve dvou paralelních světech? Jako milovaný tvor Boží na jedné straně a jako nahodilý produkt evoluce na druhé? Jsou víra a přírodověda slučitelné?
Jako biolog a teolog jsem o tom hluboce přesvědčen. Pokud si přírodověda hledí svého, nevidím rozpor. Víra netěží z nevědomosti. Není tomu tak, že by ti, kdo více vědí, museli méně věřit, a ti, kdo hodně věří, směli málo vědět. Každý v něco věří, i ateista. Často lze zjistit, že teolog ví, že věří, a přírodovědec věří, že ví.

Jaký tedy postoj zaujímá církev k přírodovědě?
Není náhoda, že se přírodovědný výzkum i jeho technické využití rozvinuly na půdě židovsko-křesťanské tradice. Předpokladem všeho zkoumání je základní důvěra v poznatelnost světa. Svatý Tomáš řekl: „Omne ens qua ens est intelligibile – vše, co je, pokud je, je poznatelné.“ Všichni přírodovědci, i ti, kteří v Boha nevěří, vycházejí nutně z této základní hypotézy. Věřím-li v Tvůrce, v Logos, který svým stvořením skýtá i jeho poznatelnost a nevystavuje nás zjevnému chaosu, je to nejlepší předpoklad zkoumání. Víra je tedy jakási pozitivní základní hypotéza, s níž přistupuji ke skutečnosti? Je ještě víc. Je povzbuzením a zmocněním ke zkoumání. První vatikánský koncil říká, že Boha, původ a cíl všech věcí, lze s jistotou poznat ze stvořených věcí ve světle přirozeného rozumu. Příroda je místem, kde mohu cosi zjistit o Bohu. Víra míří k poznání.

Moderní přírodovědec tedy poznává Boha ve věcech?
Bůh není předmětem přírodovědy, ale přírodovědec ho může nějak poznávat jako existenciální důsledek, který je sám v sobě rozumný. Přírodovědecké poznání často skoncuje s dětskou vírou, ale je počátkem víry dospělé. Poznání Boha začíná údivem.

Přirozené poznání Boha vychází z krásy stvoření čili kosmu jakožto uspořádaného celku. Jak se tato představa srovnává s náhodou a selekcí evoluční teorie? Že by Einstein neměl pravdu? Hází Bůh kostky?
Mám-li před očima ptačí tělo, mohu z jeho stavby usuzovat na zákony aerodynamiky. Pták o tom nemá tušení. Ty zákonitosti extrahoval na své evoluční pouti nevědomky z prostředí a pojal do skladby svého těla. Podobně ryba zračí zákony hydrodynamiky. Oba odkazují na inteligibilní strukturu prostředí. Vyplývá-li to z obou veličin, z měnlivé náhody a výběrové nutnosti, mám o čem přemýšlet. Není to v rozporu s tím, čteme-li přírodu jako knihu stvoření. Možná, že si Stvořitel, který chce zůstat inkognito, navlékl šedivou halenu náhody.

Tím se dostáváme k „Intelligent Design“ (k rozumnému plánu, dále jen ID – pozn. red.). K poukazování přírodovědných poznatků na rozumného designéra (plánovače). Neodarwinisté předhazují stoupencům této myšlenky, že jsou zakuklenými kreacionisty.
Jde o jakýsi věroučný spor mezi fundamentalisty. Vidím v konceptu ID „evoluční formu“ překonaného kreacionismu. Ale i samotný neodarwinismus je tzv. syntetickou teorií překonán. William Demski, matematik, vypočítal, že informační obsah komplexních biologických struktur je příliš vysoký na to, aby mohly v časovém rozsahu dějin Země vznikat pouhou náhodou.

Aby tím bylo možno dokázat designéra?
Ne, stoupenci ID chtějí dokázat v organismech vysoce komplexní účelnost a poté vyloučit všechny její známé příčiny a konečně pomocí teorie pravděpodobnosti vyloučit i náhodu. Otázku designéra, kdo to je a jak působí, ponechávají otevřenou.

Z čeho pak pocházejí vaše pochybnosti?
Jako přírodovědec se domnívám, že stoupenci ID přehlížejí jisté dílčí kroky, které se v jiných evolučních procesech osvědčily. Evoluce není skokem z přízemí do sedmého patra. Kdybychom si to tak představovali, měli by stoupenci ID pravdu. Například při vytváření oka shodou náhod by bylo nutno, aby při házení kostkou padla šestka asi milionkrát.

Jak tedy hází příroda kostkou?
Tak, že pokud padne šestka, ponechá si ji, ale hází dál. Takto využíváme náhody coby inovačního prvku třeba při brainstormingu. Vytváříme tím jakýsi pool, zásobu možných řešení problémů, a zkoušíme je. Podobně si počíná genom. Jednou částí té zásoby řeší staré domácí úkoly, s tou druhou se pouští do genetické experimentace. V té má náhoda svůj smysl. Takže: existuje-li v biologii náhoda, nemůže jít o závazný plán. My sami jsme jen účastníky procesu, jako ti ptáci nebo ryby, co netuší, co se s nimi děje.

Mohl byste to přiblížit nějakým srozumitelným příkladem?
Kdybych si šel prohlédnout novou vitráž v kolínském dómu a potkal tam deset známých, kteří tam přišli bez předchozí dohody z téhož důvodu, řekl bych si: „To je náhoda!“ Přitom každý má k návštěvě svůj důvod. Jeden studuje kunsthistorii, druhý je germanista a má rád Goetha a jeho učení o barvách, třetí se přišel pomodlit atd. U každého jde o jasnou kauzalitu. Kde je tedy náhoda? Jen v subjektu pozorovatele, v jeho prognostické inkompetenci, nikoli v nějaké absolutní bezcílnosti dění. Taková je i biologická náhoda, jak se můžeme dočíst u Ernsta Mayra, pokládaného za „papeže evoluční teorie“.

Tedy žádná absolutní náhoda?
Ne, žádná absolutní náhoda jako v kvantové fyzice, nýbrž subjektivní náhoda, přírodovědná kategorie. Nepřisuzujme jí metafyzický náboj, chceme-li zůstat na půdě přírodovědy. Tu ovšem můžeme dále interpretovat.

Je tedy „Intelligent Design“ zcestnou ideou?
Snad souvisí se singularitou tzv. velkého třesku. Tehdy vznikly čtyři základní síly: silné a slabé vzájemné působení, elektromagnetické pole a gravitace. Kdyby byly jejich hodnoty jen o trochu jiné, nebyla by vůbec možná uhlíková chemie, na níž evoluce života závisí. Že je život možný pouze uvnitř tohoto uzounkého koridoru, to je tajemství, které ukazuje mimo přírodovědeckou realitu.

Byl by pak onen designér slučitelný s představou Boha Stvořitele?
Zatímco pro kreacionisty je Bůh výrobcem jednotlivých produktů, je pro stoupence ID konstruktérem, který uvede v chod soustrojí světa, ale sám si určí vyčkávací úlohu, aby stále znovu zasahoval: při přechodu od živého k živému, od opic k člověku, od vajíčka a spermie k zygotě. „Pánbůh“ pak funguje jako výhybkář, oprávce, vyplňovač mezer, vlastně jako biologická veličina. Což je pod jeho důstojnost.

Ale ve smyslu ustavičného tvoření? Creatio continua?
Jen když vycházíme z toho, že stvoření z ničeho, creatio ex nihilo, a creatio continua je jedno a totéž. Stvoření jsoucna a zachovávání jeho existence jsou z Boží perspektivy táž iniciativa. Bůh nestvořil konečný produkt, ale tvoří svět, který se tvoří.

Jak mohu potom poznat Boha?
Nikoli vážením, měřením, detektorem. Prvním krokem je, jak bylo řečeno, údiv. Žiji ve světě, který se sám nestvořil, jako ten, který za své bytí vděčí někomu jinému. Už v mé existenci samotné je odkaz na dárce tohoto daru. Kdykoli o Bohu mluvím, přesahuje mé kategorie a definice. Mluvím-li o něm, mohu jen poukazovat, nikoli dokazovat. Bůh, tajemství světa, neustále přesahuje naše poznání i naši pojmotvorbu. Deus semper maior. A bědní přírodovědci i teologové jen dodatečně přetřásají to, co On ve svém předzvědění učinil svým dílem.
S profesorem Ulrikem Lükem rozmlouval Christoph Stolz
Text s původním titulem Staunen ist der Anfang převzat z Die Tagespost ze dne 20. 10. 2007. Přeložil pp.