26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Na Kypr mířil i apoštol Pavel

31. 8. 2004

|
Tisk
|

Vydání: 2004/35 Církev a kněží v politice, 31.8.2004, Autor: Zuzana Burdová

Katedrály přebudované na mešity
Další ze zemí, která se počátkem května stala naším „evropským kolegou“, je řecká část středomořského ostrova Kypru. Pro tuto republiku je dodnes typická velká zbožnost, která má své kořeny v daleké historii.


Návštěva kostela je pro obyvatele Kypru více než pouhá společenská záležitost. Lidé pečlivě světí všechny svátky a v těchto dnech jsou provozovny veřejných služeb, banky, podniky a obchody uzavřeny. Vedle Vánoc a Velikonoc jsou to například Národní svátek Řecké republiky (25. března), Národní den kyperských Řeků (1. dubna), pohyblivý svátek Slavnost potopy či Den kyperské nezávislosti (1. října) a další.

Ostrov Kypr byl od starověku pro svoji strategicky významnou polohu předmětem zájmu okolních říší a později i novodobých světových velmocí. Původně byl součástí Východořímské říše, později patřil k Byzanci, v roce 1191 ho dobyl anglický král Richard Lví srdce a vládu předal dynastii Lusignanů. V 15. století připadl ostrov Benátkám, poté se dostal pod nadvládu Osmanské říše a ještě počátkem minulého století se o jeho území přeli Turci a Britové.

HESLO ZNĚLO: ENOSIS
V padesátých letech 19. století sáhli kyperští Řekové po zbrani. Vyvrcholil tak odpor zdejších původních řeckých obyvatel proti staletí trvající turecké nadvládě. Jejich bojové heslo znělo „enosis“ a požadovalo připojení ostrova k Řecku. Duchovním otcem hnutí se stal pravoslavný arcibiskup Makarios III., který měl zároveň velkou zásluhu na obnovení pravoslavné misie do Afriky. „EOKA“ (Národní organizace kyperských bojovníků), militantní křídlo hnutí „enosis“, započalo v dubnu 1955 s bojovými akcemi proti britským zařízením. To vyvrcholilo čtyři roky poté jednáními zástupců Velké Británie, Řecka, Turecka, kyperských Řeků a Turků o samostatnosti Kypru a uzavřením tzv. kyperských ('curyšsko-londýnských') dohod, jež se staly právním základem nezávislého kyperského státu. Prezidentem samostatné Kyperské republiky (vyhlášena byla 16. srpna 1960) se stal arcibiskup Makarios III. Kypr se zároveň stal členem OSN, ale spory mezi místními Řeky a Turky opět po několika letech ožily.

ZELENÁ ČÁRA DĚLÍ HLAVNÍ MĚSTO
Další velký konflikt se na ostrově rozhořel již o čtyři roky později, kdy na něm musely zasáhnout jednotky OSN, aby zamezily dalším střetům. Přesto se ještě tři roky na ostrově dál bojovalo. Léto 1974 poznamenal puč s cílem svrhnout prezidenta Makariose. Tento fakt posloužil Turecku jako záminka, aby bezbranný ostrov napadlo svou moderně vyzbrojenou armádou. Turecké jednotky obsadily na 37 procent plochy ostrova. Dvě stě tisíc kyperských Řeků bylo donuceno utéct na jih, tisíce křesťanů byly zavražděny. Od roku 1974 došlo k odsvěcení řady pravoslavných a katolických chrámů na severu; podstatná část katolické menšiny musela utéci na jih. Kypr se tak rozdělil na dvě uzavřené oblasti (řeckou a tureckou), oddělené tzv. Attilovou linií. Tato čára klidu zbraní (říká se jí také Green line) dělí Kypr dodnes. Vede i hlavním městem Nikósií, které proto bývá často srovnáváno s dřívějším Berlínem. Politici z řad kyperských Turků vyhlásili – přes odpor národa – samostatnou „Severokyperskou tureckou republiku“, kterou mezinárodně uznává pouze Turecko.

TISÍCILETÁ TRADICE
Kyperská pravoslavná církev má za sebou historii dlouhou bezmála 2000 let. Klíčovou roli sehrál ostrov v raném období křesťanství. Apoštol Pavel tu podle 13. kapitoly Skutků apoštolských obrátil na víru římského místodržícího. Stalo se tak při jeho první misijní cestě, na kterou se vydal společně s Barnabášem. Později se tu začal uctívat Barnabášův hrob.

Před osmi lety se slavilo za přítomnosti vatikánské delegace 1950. jubileum založení kyperské církve. Za její základnu jsou považovány židovskokřesťanské obce, které tu při své první misijní cestě založili právě apoštol Pavel a Barnabáš. Katolická menšina na Kypru sestává ze dvou skupin latiníků (asi 7000) a maronitů (asi 3000). Maronitská arcidiecéze má sídlo v Nikósii, druhá skupina patří k jeruzalémskému patriarchátu. Klenotem katolické církve byl ostrov za vlády Lusignanů. Z této doby pocházely také nádherné gotické katedrály, které historikové umění dodnes pokládají za jedny z nejkrásnějších v Evropě. V 16. století, v době osmanské nadvlády, byly však všechny bez výjimky proměněny v mešity.



Kypr, třetí největší středomořský ostrov, obývá zhruba 700 000 lidí. Téměř 80 procent z nich jsou řecko-pravoslavní kyperští Řekové, 18 procent muslimští kyperští Turci. Pouhá dvě procenta připadají na ostatní menšiny. Tvoří je především maronité, Arméni a katoličtí potomci Benátčanů.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou