Vydání: 2010/43 Antonín Koniáš, 21.10.2010, Autor: Jan Paulas

Stal se symbolem náboženského fanatismu, údajného jezuitského tmářství a útlaku české kultury. Zvláště zásluhou románu Aloise Jiráska Temno vstoupil do národního povědomí jako palič knih. Martin Růžek mu pak ve filmové podobě přisoudil až démonické rysy. Naopak ve starší katolické literatuře je nahlížen jako mimořádně obětavý člověk a uhrančivý kazatel, jemuž sami věřící po jeho kázání odevzdávali „bludné“ knihy. Řeč je o jezuitovi P. Antonínu Koniášovi, od jehož smrti uplyne 27. října 250 let. Jaký opravdu byl? Nahlédnout jeho skutečnou tvář se snažíme spolu s filologem a kulturním historikem MARTINEM SVATOŠEM, naším předním znalcem života tohoto barokního misionáře, kazatele a spisovatele.

Antonín Koniáš je obvykle líčen jako ničitel českých knih. Je známo, kolik jich spálil?

Dohled nad duchovní četbou věřících, pátrání po kacířských knihách měli v pobělohorské době v „popisu práce“ nejen místní faráři, ale i diecézní misionáři, mezi něž patřil Antonín Koniáš. On a jeho druhové přitom nezabavovali a neničili výhradně české knihy, ale veškeré knihy dle nich zhoubné, škodlivé, kacířské – ať byly psány jakýmkoli jazykem. Je pochopitelné, že v českých zemích to byly především knihy psané česky či německy. Popravdě řečeno: my nevíme, kolik Koniáš zabavil či spálil knih českých, německých, latinských a třeba i francouzských. Jezuitské elogium, což byl nekrolog svého druhu vyzdvihující ctnosti a chvályhodné činy zesnulého jezuity, uvádí, že Koniáš spálil přes 30 tisíc nekatolických knih. První Koniášův životopisec uvádí dokonce přes 60 tisíc kacířských a mravně závadných knih, které proslulý misionář „odevzdal vplen Vulkánovi“. Oba číselné údaje pokládám za přehnané, protože Koniáš zničil jen část z knih, které zkonfiskoval. A pochybuji, že těch 30 tisíc vůbec zabavil, natož spálil. Je však pravda, že vinou takových horlivců, jakým byl Koniáš, známe dnes některé knihy jen podle názvu, protože se fyzicky nedochovaly.

Proč si Koniáš nezvolil pedagogickou dráhu, které se jako mladík věnoval? Co ho přivedlo k misijní činnosti?

P. Koniáš byl člověkem, který zasvětil svůj život rekatolizaci českých zemí a jako prostředek k jejímu uskutečnění zvolil – v intencích jezuitského řádu, k němuž náležel – misijní činnost. Řada mladíků vstupovala do jezuitského řádu s představou, že obětují svůj život pro Krista, tedy při evangelizaci tzv. pohanů nebo při obrácení jinověrců, jejichž duši chtěli spasit přivedením na katolickou víru. Mladí jezuité coby absolventi filozofických studií měli zprvu povinnost několik let učit na jezuitských gymnáziích – stávali se z nich tzv. magistri, tj. učitelé. Pedagogická činnost však Koniáše v jeho touze spasit duše svých bližních neuspokojovala. V mládí byl jedním z těch, kdo žádal generalát Tovaryšstva Ježíšova v Římě o vyslání do zámořských misií. Řádoví představení však jeho přání nevyhověli a pověřili ho misijními úkoly v českých zemích.

Jak vypadal život takových „domácích“ misionářů?

V 18. století existovaly v českých zemích dva typy katolických misií. Vedle tzv. arcidiecézních (resp. diecézních), kterým se říkalo též velikonoční misie, protože trvaly zpravidla tři měsíce kolem Velikonoc (od popelce do sv. Trojice), a jichž se účastnili příslušníci různých náboženských řádů i světští kněží, byly ve třicátých letech 18. století uvedeny do Čech i tzv. kající misie, vedené výhradně Tovaryšstvem Ježíšovým. Hlavním cílem první skupiny misionářů bylo dle vyjádření arcibiskupské konzistoře odhalovat, zdali se někde neskrývá nějaké kacířství, bdít nad tím, aby se kacířští náhončí nepotulovali po království a neodváděli s sebou lidi, rovněž pátrat po kacířských knihách, dozírat nad podezřelými ve víře a především nad kacířskými svůdci. Naproti tomu hlavním posláním kajících misionářů bylo vykořenit hříchy a vštěpovat ctnosti. Koniáš jako arcidiecézní (diecézní) misionář, který měl za povinnost i kontrolu četby knih a pátrání po nekatolických knihách – jak to známe i z Jiráska – působil 14 let. Zatímco jako kající misionář, který měl jiné úkoly a slídit po domech vlastně neměl ani právo, pracoval 26 let. My se ovšem na Koniáše díváme pouze z hlediska oněch čtrnácti let a nechceme znát jiný, delší úsek jeho misijního působení, nepotřebujeme poznávat jeho poměrně dlouhý reálný život, včetně jeho pedagogické či spisovatelské činnosti.

Jak byli tito misionáři od lidí přijímáni?

Ti, kteří upřímně praktikovali katolickou víru, misionáře vítali jako šiřitele slova Božího. Jsou svědectví z obecních kronik, jak se s kajícími misionáři s dojetím loučili a přáli si, aby se brzy vrátili. Naproti tomu tajní nekatolíci je museli nenávidět, protože kontrola víry, slídění po knihách a tajných shromážděních jim musely bránit v životě víry, jíž byli oddáni. Nesmíme se na to ale dívat očima dnešní svobody vyznání. Pro duchovní i světskou vrchnost v českých zemích existovala v Koniášově době jen jedna legitimní víra – římskokatolická. Dle tehdejších zákonů ani nemohli jednat jinak. Někteří však přistupovali k nekatolíkům a k jejich „přivedení na pravou víru“ mírnými prostředky, domlouváním, rozhovory, přesvědčováním. Jiní byli „k zatvrzelým kacířům“ často nesmlouvaví a tvrdí, jako třeba právě Koniáš ve smutném případě poddané opočenského panství Kateřiny Němečkové.

O co šlo?

Když roku 1732 utíkali nekatolíci z opočenského panství do Žitavy, byly mezi uprchlíky Kateřina Němečková s dcerkou – ty byly dopadeny a odeslány do Opočna. Koniáš psal opočenskému regentovi dopis, v němž jej mj. žádá, aby Němečkovou dobře střežil, protože ji Koniáš má spolu s dalšími převézt ke krajskému úřadu, potažmo k apelačnímu tribunálu. Nebohá Němečková byla nakonec po výsleších uvržena do vězení v Dobrušce, kde za necelé dva roky onemocněla a zemřela, odloučena od své dcerky. Stejně tak nekompromisně, až tvrdě jednali s nekatolíky jezuitští misionáři Jakub Firmus či František Mateřovský. Představení jezuitského řádu však dávali jednoznačně přednost mírnému postupu a vlídnému přesvědčování. V případě Koniáše to došlo tak daleko, že tehdejší generál řádu P. Franz Retz – mimochodem rozený Pražan – pokládal Koniášovu přílišnou horlivost a některé jeho excesy za „nerozvážný způsob jednání“ a zvažoval jeho odvolání z misií. Naopak druhou, obětavou tvář Antonína Koniáše poznáváme třeba při obléhání Prahy v letech 1741–42. Když francouzské, bavorské a saské vojsko vtrhlo do Čech a nakonec obsadilo Prahu, prý se s nemalým úsilím naučil francouzsky, aby byl schopen připravovat nemocné a raněné francouzské vojáky na smrt. V této službě druhým se dvakrát nakazil infekční horečkou. Když rakouské oddíly oblehly okupovanou Prahu, aby donutily Francouze ke kapitulaci, a v Praze sílil hlad, přinášel obleženým chléb, který vyžebral nebo nakupoval za peníze umírajících Francouzů.

Jak to bylo s Koniášovým násilným odebráním knih?

Koniáš byl prý působivý řečník, přesvědčivý kazatel, a tak řada nekatolických knih mu byla po jeho promluvách odevzdávána bezpochyby dobrovolně – to netvrdil pouze sám misionář, ale máme k tomu doklady i odjinud, například v zápisech o průběhu misií v městských kronikách. Řadu podezřelých či evidentně nekatolických knih však odebral násilím, mnohdy za dramatických okolností. Ani případné osobní nebezpečí jej od hledání a konfiskace podezřelých knih ovšem neodradilo.

Jak se pak k závadným knihám choval?

Zabavené knihy buď odevzdával na arcibiskupskou, resp. biskupskou konzistoř, nebo je veřejně (často teatrálně) pálil – to se ovšem muselo dít pouze s dovolením církevní vrchnosti. Některé předbělohorské nekatolické knihy však nepálil, ba ani nezabavoval, pouze je dle instrukcí církevní správy „opravil“, tj. vytrhl stránky nebo tuší začernil místa z hlediska katolické věrouky závadná. Jsou dochovány nekatolické Bible z tiskárny Jiřího Melantricha z Aventýna z 16. století „korigované“ vlastní rukou Antonína Koniáše a opatřené jeho potvrzením, že už mohou být používány. V posuzování knih byla Koniášovi nejvyšší autoritou katolická církev a její seznamy zakázaných knih, tzv. indexy prohibit. Ty vycházely v Římě na základě rozhodnutí zvláštní papežské kongregace pro vydávání těchto seznamů. Koniáš si byl vědom, že knihy jsou účinnější než mluvené slovo a nekatolické knihy nebezpečnější agitací než sebevýmluvnější kazatelé. Píseň o vykořenění kacířských kněh uveřejněná v Koniášově kancionálu (1752) popisuje účinky kacířských knih takto: Spis jest mnohém subtilnější / a k zavedení schopnější, / věrný se ho stříci musí, / chce-li spasiti svou duši. / Šíří se též spis dáleji, / trvá nežli řeč stáleji, / rozům s falší zaslepuje, / bludy v srdce vkořeňuje.

Koniáš vydal ovšem i vlastní seznam…

Pro potřeby duchovních sestavil místní index zakázaných knih, zaměřený na „škodlivé“ knihy vydané či užívané v českých zemích. Měl být pomůckou usnadňující farářům a misionářům orientaci v závadných knihách. Jeho celý název zní Clavis haeresim claudens et aperiens. Klíč kacířské bludy k rozeznání otvírající, k vykořenění zamykající. Aneb Registřík některých bludných, pohoršlivých, podezřelých, nebo zapověděných kněh, s předcházejicími oučinlivými prostředky, s kterými pohoršlivé a škodlivé knihy vyskoumati a vykořeníti se mohou. Klíč vznikl z misionářovy iniciativy – sám se nabídl královéhradecké konzistoři (když působil ve východních Čechách jako diecézní misionář), že ho sestaví, a ta s jeho návrhem souhlasila. Svůj první seznam prohibit vydal v roce 1729 a shrnul do něj své zkušenosti získané za necelých deset let misionářské praxe. Druhé vydání Klíče, doplněné o mnoho titulů, misionář publikoval o dvacet let později. I dále pak chystal ještě detailnější seznamy, ale ty již nevydal – podrobný Index českých knih zakázaných a nutných opravit, vycházející z Koniášova seznamu, vyšel až po jeho smrti. Dá se říci, že misionářské povinnosti učinily z Koniáše prvního bibliografa knih vydaných v Čechách a na Moravě.

O jaké knihy v jeho Klíči šlo nejčastěji?

Je jasné, že zde naprosto převládají spisy náboženské – většinou od evangelických autorů či vydavatelů předbělohorské doby, mnohé však byly vydané v sousedních zemích českými emigranty za Koniášova života. Vedle Biblí (nejznámější je bratrská Bible kralická) to byly postily, kancionály, katechismy, modlitby a rozjímání, praktické příručky pro každodenní život křesťana (tzv. Ruční knížky), spisy dogmatické (tzv. křesťanská naučení aj.), ale i knihy mravně pohoršlivé či skandální (např. nemravné kramářské písničky i s obrázky), a to i od katolických spisovatelů.

Koniáš knihy nejen ničil, ale i sepisoval…

Koniáš byl vcelku schopným literátem, jedním z mnoha vícejazyčných autorů v Čechách té doby. Psal česky, německy i latinsky, některé práce vydal ve dvou jazykových verzích. Zabavené evangelické zpěvníky nahrazoval jím sestaveným kancionálem Cytara Nového zákona, který vyšel i německy; v obou jazycích byly publikovány i jeho komentáře k vybraným epištolám a evangeliím Postilla aneb Celoroční vejkladové; česky a latinsky sepsal kontemplativní spis Svaté upamatování na každý den v měsíci k pobožnému povážení. Některé spisy jsou jeho původní prací, jiné českým zpracováním cizojazyčné předlohy (s autorskými právy si tehdy nikdo nedělal těžkou hlavu). Působivost jednoho jeho překladu z němčiny do češtiny prý rozplakala i řádového cenzora. No řekněte, kterému novodobému spisovateli se podařilo dojmout cenzora k pláči?

Jak byste tedy charakterizoval Koniáše jako člověka?

Z pohledu našeho systému hodnot máme někdy tendenci dívat se na něho jako na rozporuplnou osobnost. Odsuzujeme, že ve snaze spasit duše „kacířů“ a „hříšníků“ je psychicky terorizoval, odevzdával světské vrchnosti a žádal pro ně přísné tresty. Naproti tomu můžeme ocenit, že duchovní hodnoty nadřazoval hmotnému prospěchu a že z lásky k bližním se neváhal pro strádající i obětovat. Jeho smýšlení a jednání ovšem můžeme pochopit jen za předpokladu, že budeme mít na zřeteli dobu, v níž žil. Z dnešního pohledu byl fanatikem své víry, který se zcela ztotožnil s cíli i prostředky katolické reformace, ale myslím, že o správnosti svého jednání neměl pochybnosti, a proto byl naprosto integrální osobností. Jako rozporuplná či tragická postava našich dějin se může jevit pouze nám, klademe‑li na jeho smýšlení a jednání měřítka dnešní humanity, dnešního pojetí svobody individua a náboženského vyznání. Takovýto ahistorický pohled na práci barokního misionáře je však stejně absurdní, jako kdybychom vypalování klášterů, zabíjení řeholníků a pálení rukopisných knih husity posuzovali z hlediska dnešní ochrany kulturního dědictví či současných lidských práv a svobod.