Vydání: 2010/19 Studentský Velehrad, 6.5.2010, Autor: Zita Chalupová

Erby rytířů podvazkového řádu, znaky a prapory českých měst a obcí. A v neposlední řadě znaky několika našich biskupů. To jsou produkty práce olomouckého heraldika Jiřího Loudy, muže, který je také tvůrcem státního znaku samostatné České republiky. Jiří Louda letos oslaví devadesáté narozeniny.

Než jste se stal heraldikem, byl jste studentem a pak vojákem. Kdy jste se rozhodl, že se dáte k armádě?

Do armády jsem se dobrovolně přihlásil před maturitou, k odvodu jsem šel v roce 1938. Kvůli Mnichovu byl odložen nástup, takže jsem se zapsal na pražskou techniku. V roce 1939 jsem dostal povolávací rozkaz – a byl konec studia. Tušil jsem, že Němci nenechají Čechy studovat, že bude válka. S tatínkovým schválením jsem s kamarádem odešel do zahraničí. Tatínek totiž patřil k  podzemní organizaci a pomohl nám dostat se do Polska. Šuškalo se, že v Polsku se zřizuje československá armáda, ale nebyla to pravda. Na konzulátu v Krakově nám řekli, že musíme do Francie, ovšem ne jako českoslovenští vojáci, nýbrž do cizinecké legie. Lodí nás odplula asi stovka. Později se ukázalo, že to byl poslední transport před válkou. Podepsal jsem závazek na pět let s tím, že nás v případě války pustí do československé armády. A pustili – udělali z nás bataillon de marche, měli jsme stále francouzské uniformy, ale československé odznaky na čepicích. Když dorazili Němci do Francie, museli jsme utéct. V Bordeaux nás vzali na obchodní loď. Na moři – zhruba v polovině Biskajského zálivu – vyvěsili na lodi depeši, že Francie kapitulovala a lodi se mají vrátit do výchozích přístavů. Pak vyvěsili další depeši: kapitán neuznává francouzskou vládu, která se vzdává Němcům, a je k dispozici de Gaullovi. Museli jsme si sundat blůzy, aby nebylo poznat, že jsme vojáci, protože jsme pak pluli španělskými vodami a obchodní lodi mohly projíždět. Nakonec jsme dopluli do Británie.

A jak jste se dostal k parašutistům a později ke zpravodajským službám?

Přijeli jsme do Liverpoolu, odtamtud nás poslali do Cholmondeley do sběrného tábora, kde nás roztřídili podle zbraní. Já byl v dělostřelecké posádce. Absolvoval jsem důstojnickou školu a přihlásil jsem se k parašutistům. Absolvoval jsem výcvik na severozápadním pobřeží Skotska – učili nás klást nálože, zabít úderem ruky, vykolejit vlak. Potom následoval paravýcvik. Po skončení kurzu jsme se naučili skákat s padákem a mohli jsme si na uniformy našít malý padáček. Vrátili jsme se ke svým jednotkám a mne zařadili do jedné skupiny jako telegrafistu. Začalo se ovšem ozývat koleno, které jsem si pochroumal při výcviku, takže jsem až do konce války zůstal na vojenské radioústředně u tajných služeb.

Jaký byl návrat do Československa?

Vrátili jsme se na začátku června 1945. Letěl s námi tehdejší velvyslanec v Británii kníže Lobkowitz. Ruzyňské letiště se nám stále neozývalo, Sověti nám dokonce zakázali přistát. Letěli jsme proto do Frankfurtu a autobusem do Prahy. Bylo to dost překvapující, mysleli jsme, že jsme všichni spojenci. Doma jsem se hlásil na zpravodajském odboru. Tam měli plno, takže mi dali vybrat, ke které chci jednotce. Vybral jsem si dělostřelectvo a odjel do Plzně k Američanům. Následně jsem vystřídal ještě několik míst, už jako aktivní poručík. Pak přišel únor 1948 a jednoho dne – už v Olomouci na velitelství dělostřeleckého učiliště – jsme s kolegou našli na stole přihlášku do strany. Hodili jsme ji do koše. Sloužil jsem jen do června. Na cvičení ve Vyškově mě vyzvali k opuštění vojenského prostoru a přeložili mě do výslužby.

Nějaký čas jste „sloužil“ také v mírovské věznici…

Dne 20. dubna 1949 za mnou přišla StB, následovala prohlídka bytu – vyhazovali knihy, trhali zadní desky obrazů. Pak mě coby nepřítele režimu poslali bez soudu na Mírov, kde jsem byl třináct měsíců a patřil tam mezi zakládající politické vězně. Panoval tam tvrdý komisní režim. Nesměli jsme z cel, hlídali nás esenbáci, ne dozorci, nesměli jsme se stýkat s ostatními vězni. Časem se situace zmírnila, mohli jsme chodit po chodbě a lepili jsme pytlíky.

Kdy jste se poprvé setkal s heraldikou, která se pro vás později stala životním osudem?

Vlastně už v dětství – otec byl profesor kreslení na reálném gymnáziu v Kutné Hoře. V kabinetě měl archiv, kam jsem rád chodil. Kdysi jsem jakémusi novináři řekl, že mě to zaujalo, protože to bylo „takový strakatý“. Ale opravdu – heraldika mě začala zajímat jako výtvarný projev. Hlavně státní znaky. Radiostanice, na níž jsem působil v Británii, nebyla daleko od Londýna. A tam je instituce, která jménem panovníka uděluje znaky. Zastavil jsem se tam a ukázal jednomu heroldovi své kresby znaků spojenců, které jsem za války vytvořil. A on se mě zeptal, jestli tam nechci pracovat. U jednoho výslechu jsem později řekl, že jsem si vědom, že mi otvírají korespondenci. Divili se a já jsem jim vysvětlil: „Jak víte, pracoval jsem ve zpravodajských službách, kde jsme se taky učili, jak otvírat a zase zalepovat obálky. Ty moje byly otvírané velmi neodborně.“ K tomu výslechu mě zavolali, protože jsem si dělal rodokmen a korespondoval jsem s matrikami a farami. A oni si mysleli, že sestavuji nějakou zpravodajskou síť – ptali se mě, jestli by se malováním erbů dalo taky šifrovat.

Co musí člověk absolvovat, aby se stal heraldikem? Kde jste získal základy pro tuto profesi?

Základy mám už z Velké Británie. Anglicky je správný název znaku Coat of Arms, tedy kabát se znakem. Byla to taková rouška, která se navlékala přes oblečení a na níž byl znak. Nejvyšší herold College of Arms má titul Král rytířů podvazkového řádu.

Pomocníkem v heraldice vám byl i kníže Schwarzenberg…

Ano, za války se mnou na důstojnickou školu chodil Milan Smutný, syn prezidentova kancléře. Skamarádili jsme se a já jsem k nim jezdíval. Kancléř se o mně po válce zmínil knížeti Schwarzenbergovi (otci dnešního politika Karla Schwarzenberga), který byl odborník na heraldiku. Ten mi pak napsal, já ho navštívil a pak jsme spolu korespondovali. Půjčoval mi literaturu; já byl tehdy orientován na britskou heraldiku a on mi umožnil poznat tu kontinentální a českou. Pak jsem pracoval na rodokmenech českých králů a Schwarzenberg mi s tím velice pomohl.

Pro mnoho lidí jsou znaky tak trochu záhada. Jak znak vyložit, jak mu porozumět?

Lidi si myslí, že všechno v heraldice něco znamená, ale tak se znaky tvoří až dnes. Erbovní pověsti vznikaly ve své většině až dodatečně, aby symboly na znaku vysvětlily. Na druhé straně má heraldika jako každý jiný obor své zásady. Například na červené barvě nemůže být barva jiná, jen zlatá nebo stříbrná. Takové chyby jsou ale časté. Zajímavý je třeba motiv orla: orel má vždy dvě hlavy, orlice jednu, čili moravská nebo slezská jsou orlice. Polský je orel.

Jste autorem znaků a praporů mnoha českých měst a obcí. Kolik jich asi je a kdy jste vytvořil první?

Úplně první byl v šedesátých letech Havířov. V ostravské televizi tehdy něco natáčeli a byl tam přítomen i místostarosta Havířova. Ptal se mě, jestli by se dal vymyslet novému městu i znak. Televizáci přinesli papír a pastelky. Výsledkem bylo město mezi dvěma přehradami – čili dvě vlnky, kladívka jako symbol hornictví a růže. Celkem jsem udělal víc než sto šedesát znaků. Dřív měly na znak nárok pouze města a městyse, ale po roce 1990 mohly mít znaky i obce.

Jak vlastně při tvorbě znaku postupujete, kde berete inspiraci?

Především bádám v historii, hledám, co je pro obec typické, a taky se ptám starostů, jakou mají představu, co by tam rádi měli.

Jste také autorem současného českého státního znaku. Jak dlouho vám jeho vytvoření trvalo? Měl nějaké návrhy nebo požadavky prezident Václav Havel?

Začalo to rozhovorem pro televizi o komunistickém státním znaku. Ten jsem kritizoval už v roce 1968 v heraldickém časopise. Byl na něm totiž stříbrný lev zlatě lemovaný, což je proti heraldickým zásadám; chyba byla také v odstranění korunky z jeho hlavy. Rozhovor v televizi viděl prezident Havel a po Novém roce 1990 jsem dostal dopis z prezidentské kanceláře, jestli bych mohl přijet. Na Hradě mi pak Havel řekl, jestli bych neudělal znak nový. Ve znaku samostatné České republiky jsou zastoupeny všechny naše tři historické země: Čechy, Morava a Slezsko. A podle heraldických zásad se ve čtvrtém poli opakuje symbol z pole prvního.

A současná prezidentská standarta? I jejím autorem jste vy…

To bylo v roce 1992, kdy jsem byl členem heraldického podvýboru Poslanecké sněmovny. Bylo vypsáno výběrové řízení na standartu a já byl vyzván k účasti, i když mi to bylo hloupé: hlásili se do něj profesoři UMPRUM, výtvarníci – a mezi nimi já. Můj návrh ale kupodivu prošel.

I církevní hodnostáři mají své erby a znaky. Byly i ty pro vás někdy inspirací? Spolupracoval jste s církví?

Samozřejmě, dělal jsem znak arcibiskupu Vaňákovi. Když byl po roce 1989 uveden do arcibiskupského úřadu v Olomouci a já mu tehdy gratuloval, se zdviženým prstem mi říkal: „Nezapomeňte na Moravu, to je markrabství.“ Neměl tehdy žádné požadavky, nechal to zcela na mně. Jako hlavní motiv jsem mu navrhl plamenný meč archanděla Michaela, protože František Vaňák vždy sloužil v chrámech zasvěcených sv. Michaelovi. Jsem také autorem znaku královéhradeckého biskupa Karla Otčenáška, litoměřického biskupa Josefa Koukla a olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera. Když jsem mu znak odevzdával, řekl jsem: „Excelence, já už jsem vám tam přidal pallium (stuhu, kterou nosí arcibiskupové kolem krku).“ Bylo to totiž ještě před jeho uvedením do úřadu. Jan Graubner se zamyslel: „Jedu sice do Říma až příští týden, ale ono to projde.“

Udělal jste si i svůj osobní znak. Co je na něm zobrazeno?

Inspiroval jsem se u Matěje Loudy z Chlumčan. Na jeho pečeti, tedy bez barev, se zachovaly břevno a hvězda. Na mém znaku je na červeném štítě stříbrné břevno, nahoře stříbrná šestihrotá hvězda mezi dvěma kráčejícími lvy a dole padáček jako vzpomínka na Velkou Británii.