Jak se změnila kultura pohřbívání, zesnulí se nějak vytratili, nabyl významu náhrobek a místo, nejlépe na Vyšehradě. Navštívit rodiště, potkat staré sousedy, .., to vše je riskantní a frustrující, když je cesta jako celostátní kampaň, nic takového se nečeká a nehrozí. V tom i odpor k času života zemřelých. Na čem jim záleželo, co odkázali jako podmínku i těch věcí obchodovatelných. Hřbitov u nás byl minimální, přeplněný, chaotický. Měl (dokud nezastavěn) výhled do polí. Ona byla prostorem života, intimním, osobním. Každý kámen, křoví, vše mělo jméno, úctu, vděk. Dnes srovnáno jak v Lidicích. Tu i dobře, že hřbitov ještě stojí.