Na bolest duše léky, slovem i úctou druhých
Vydání: 2012/12 Neziskové organizace bijí na poplach, 21.3.2012, Autor: Alena Scheinostová
Ježíš nepovolal jen mladé, silné, nadané a perspektivní. Jeho pozvání patří všem – tedy i těm, které od okolí odlišuje jejich psychický stav. V kostelních lavicích, na farním kafi nebo u vrat kostela snad každé větší farnosti postává někdo, jehož světu nerozumíme, kdo nás znejišťuje a s nímž si, ruku na srdce, nevíme rady.
„Blázen? Co to je?“ ptá se řečnicky P. Jiří Korda, lékař a kněz od Panny Marie Královny míru na pražské Lhotce. „Blázny máme být pro Krista, blázni jsme, když otročíme hříchu.“ P. Korda kreslí do vzduchu množinu duševně zdravých, v níž někteří stojí ve středu, jiní jsou více či méně „ex-centričtí“ a třeba náročná životní situace, trauma či také obyčejný stres je mohou vysunout za hranici normy. „Pak už mluvíme o onemocnění, které spadá pod péči psychiatra,“ konstatuje Jiří Korda. „Hranice pochopitelně není ostrá. Obecně ale platí, že nemůžeme člověka s psychickými obtížemi jen tak odbýt slovy ‚tak to přemoz‘, protože to není vždy jednoduché. Do druhého nevidíme.“ Rovněž si myslet, že trpícího duševní nemocí okamžitě podle chování rozpoznáme, je mylné: zvlášť v počátcích choroby nebo při úspěšné léčbě může být takový člověk plně zapojený do běžného života. „Pokud si člověk počíná zvláštně, ale neohrožuje sebe či své okolí, je na místě tolerance a respekt. Boří-li třeba vinou své choroby farní společenství, je dobře o tom mezi sebou mluvit, dohodnout se i s knězem. Teprve chová-li se někdo agresivně, nezbývá než zasáhnout a v případě nutnosti klidně i přivolat policii,“ popisuje P. Korda.
KDO JE BLÁZEN
Lidem trpícím duševní poruchou nejednou neztěžuje život jen samotné onemocnění, ale i stigma „blázna“, předsudky a stále převládající nedůvěra v psychiatrii a její metody. Není to veselé srovnání: „Když se budu celý život přejídat a kouřit a v šedesáti dostanu infarkt, všichni mě budou obskakovat a litovat mě. Když ale ve třiceti propadnu úzkostem, bude mi každý mluvit do života a dívat se na mě skrz prsty,“ mračí se P. Korda. A mezi křesťany se podle jeho zkušenosti nezřídka ozývají rady: Nejez ty prášky, důvěřuj radši v Boha. „Na takové bych nejradši vzal bič a vyhnal je jako Pán Ježíš z chrámu. Proč tedy berou léky na tlak nebo na teplotu?!“ rozhořčuje se kněz.
Léčba psychofarmaky přitom spolu s psychoterapií a případně elektrokonvulzí („elektrošoky“ se dnes už skutečně nedávají bez narkózy jako ve starých filmech a knihách!) patří k účinnému trojlístku léčebných možností. „Záleží na diagnóze, třeba u schizofrenie jsou léky nezbytné a díky nim nemocní fungují. U závislostí, úzkostí nebo poruch osobnosti je zase v popředí psychoterapie, která má celou škálu metod,“ vysvětluje P. Korda. U psychoterapeuta není potom podle něj úplně bez významu, zda je, či není věřící. „Pro úspěch terapie si totiž musí s klientem sednout, a tak je dobré, když sdílí jeho hodnoty,“ míní kněz a podtrhuje, že psychologickou pomoc zprostředkovávají už i některé charity, křesťanské poradny nebo diecézní centra pro rodinu a že tato péče může být hrazena ze zdravotního pojištění. „Na druhé straně, při akutních problémech nebo při výběru psychiatra hraje větší roli profesionalita dotyčného než jeho vyznání,“ upřesňuje P. Korda.
LÉČBA ZPOVĚDÍ?
Také ve zpovědnici lidé někdy otevřou zásadnější problémy. „Někteří mě vyhledají, protože vědí, že se věnuji potřebným s psychickými obtížemi,“ připouští P. Jiří Korda. Akutní záležitosti tak může řešit na místě. „U potíží trvalejšího charakteru se ale raději se zájemcem setkám zvlášť, aby byl dostatek času a prostoru se věcí zabývat. Navíc je dobré učit lidi, aby vnímali rozdíl mezi svátostí smíření a setkáním nad problémy,“ podotýká kněz. Lidé se podle něj nicméně nemají bát svého kněze oslovit s prosbou o rozhovor, mohou ho požádat i o svátost nemocných nebo o modlitbu farního společenství.
Otevřenější diskusi a více informací P. Korda vítá nejen mezi laiky, ale chválí například i výuku psychologie na teologických fakultách. „Každý kněz se ve své praxi s problémem duševních poruch někdy setká a měl by být schopen alespoň základně pomoci – se zbožnými řečmi tu totiž nevystačíme,“ prohlašuje P. Korda. Nemocným lze poradit aspoň v jejich duchovním životě – varovat je před extrémními projevy zbožnosti, vyčerpávajícími poutěmi či vypjatými zážitky a naopak je vést k tomu, aby se nebáli čerpat z nabídky společenství nebo aktivit ve farnosti. Lidem ve vážnějším stavu je pak podle Kordy důležité příslovečně „primum non nocere“ – především neškodit – a doporučit třeba i návštěvu odborníka.
Sdílet článek na:
