Může mi na věčnosti někdo chybět?
Vydání: 2004/35 Církev a kněží v politice, 31.8.2004, Autor: Ctirad Václav Pospíšil
Bude-li Bůh v nás, nemůže nám nic scházet
Nebude mi na věčnosti
chybět člověk (přítel, manžel, kamarád, příbuzný) v případě, že já bych došel
spásy, a on ne?
K. V., olomoucká arcidiecéze
Ve formulaci
vaší otázky se projevuje typická charakteristika našeho uvažování o spáse. Téměř
vždy hovoříme o zatracení těch druhých, ale skoro nikdy o možnosti, že bychom
spásy nemuseli dosáhnout my sami. Myslím, že o svatém Benediktovi se vypravuje
následující příhoda. Jednou se tohoto otce západního mnišstva otázal jistý
mladší spolubratr: „Otče, kdo jsou ti kozlové po levici věčného Soudce?“
Benedikt promptně odvětil: „To jsme my, a proto konejme pokání, abychom se v
poslední den směli zařadit mezi ovce po jeho pravici.“
Spása není
samozřejmostí, pro každého člověka je to velkolepý div Boží milosti, nad nímž
budeme věčně žasnout. To, co je u lidí nemožné, není nemožné u Boha. Až budeme –
jak doufáme – díky nevýslovnému Božímu milosrdenství jednou definitivně s Bohem
na věčnosti, uvidíme všechno v docela jiném světle, protože budeme Boha opravdu
milovat nade vše. Budeme s ním dokonale sjednoceni, a proto také dokonale
přijmeme jeho spravedlivý i milosrdný pohled na všechno ostatní.
Jestliže on bude dokonce v nás (srov. 1Kor 15,28), nebude nám moci vůbec
nic scházet. Kdo je sjednocen s Bohem, má mnohem víc, než kolik stačí k
dokonalému štěstí.
Byl jsem ještě jinoch, když mne jeden člověk z naší
farnosti překvapil zajímavou myšlenkou, pročež jsem si jeho výrok zapamatoval
skoro doslova: „Víš, já se bojím, že Bůh bude nakonec neúměrně milosrdný a že v
nebi bude jednou spousta ,syčáků´. Bude to ale nebe, když tam budou taky zlí
lidé?“ Domnívám se, že ten pán se mýlil, protože do nebe se žádný „syčák“
nedostane, pokud se ovšem nezmění a neobrátí, nedozraje-li v očistci, aby
nerušil dokonalou harmonii společenství těch, kdo se nevýslovně milují. Je-li
někdo opravdu špatný a zatvrzele zlý, asi by nám jeho zkaženost a hříšnost v
nebeské slávě radost nedělala. To ale neplatí o něm jako o dítěti Božím.
Problémem je, že v zásadě my všichni nejsme ani docela dobří, ani tak
úplně a nenapravitelně zkažení. V evangeliu se tvrdí, že obrácení hříšníka je
velkou radostí pro anděly. Můžeme dodat, že je to velká radost i pro všechny,
kdo, ač pobývají na zemi, svým srdcem již nyní dlí v nebi. Lze uvažovat o tom,
že v nebi je rovněž zármutek nad těmi, kdo se od Boha odvracejí? Obvykle platí,
že radost a zármutek jsou spojité nádoby. Svatí takový zármutek tady na zemi
zakoušejí. Bůh chce spásu všech svých dětí (srov. 1Tim 2,3n). Víme ale také, že
do nebe se dostanou pouze dokonalí. Právě z toho důvodu existuje očistec, kde
musíme téměř všichni dozrávat. Očistec je tu zřejmě proto, aby v nebi nepřevládl
smutek nad těmi, kdo do cíle nedospěli. Ti, kdo popírají očistec, buď berou
mnoha lidem naději, nebo zlehčují spásu. V prvním případě tak popírají Boží
milosrdenství a skutečnost, že Hospodin chce spasit všechny lidi. V druhém
případě by asi bylo něco na obavách citovaného přítele z mládí.
Pro
spásu svých milovaných toho můžeme udělat poměrně hodně, když se za ně upřímně
modlíme, když za ně Bohu přinášíme duchovní oběti (srov. Řím 12,1). To je krásné
znamení, že opravdová láska je silnější než smrt.
prof. CTIRAD V.
POSPÍŠIL Th.D.
vyučující dogmatické teologie na CMTF UP v Olomouci, KTF UK a
HTF UK v Praze
Sdílet článek na:
