Muž jako dobrý hospodář
Vydání: 2007/50 Role můžu v adventu, 11.12.2007, Autor: Aleš Opatrný
Předvánoční nákupní horečka a vtíravá reklama mnoho lidí zcela pochopitelně dráždí. Leckoho dráždí i s blížícími se svátky rostoucí domácí shon – uklízení, pečení, chystání všeho možného k neúprosnému termínu 24. prosince, který nelze posunout. A tak mnozí odsuzují komercionalizaci Vánoc a zdůrazňují jejich duchovní rozměr či hodnoty rodinných vztahů, jiní zase litují uhoněné matky a babičky a vybízejí muže či děti, aby jim více pomáhali. K tomu všemu jsou dobré důvody.V úvahách lze jít ještě dál. A je to třeba, protože poměrně laciné kritizování nákupních horeček a zdůrazňování duchovní náplně Vánoc se leckde již dostávají do polohy klišé, které málokdo vnímá, nic na situaci nezmění a některé ještě svou povrchností právem pohoršuje. Vždyť i péče o opatření dárků může být projevem lásky a příprava jídla pro rodinu, případně další příbuzné, je pro mnohé ženy nutnost a tvrdá práce, která si nezaslouží podcenění, či dokonce odsuzování. Proto by bylo dobré uvažovat o adventu a jeho inspiracích. Advent přece není jen přípravou na oslavu Ježíšova narození. Jeho velkým tématem je také očekávání a cesta dějinami, která není právě krátká.
Dobrý hospodář věděl
Zatímco děti dychtivě očekávají Štědrý den s jeho překvapeními či splněnými přáními, mnoho žen vyhlíží tentýž den jako konec shonu, po němž by měla přijít úleva. Ale co muži? Je jejich úkolem pouze postarat se o stromek, kapry, případně zabavit děti, až to s nimi nebude v posledních chvílích před štědrovečerní slavností k vydržení? Žena má velký smysl pro výzvy současné chvíle, vnímá, co kdo právě potřebuje. Muž v tom nebývá tak bystrý, ale mohl by dohlédnout dál za přítomnou chvíli a její nároky.
Život klade na každého člověka spoustu požadavků, které je třeba splnit dnes či zítra. Současná mentalita, podpořená zejména výzvami obchodu a nabídkami „výhodných“ půjček, vyzývá člověka k tomu, aby svá přání plnil bezodkladně, hned, bez čekání. Jenže bez čekání také znamená bez těšení se, bez naděje na splnění. Ano, mnoho věcí je opravdu třeba udělat, vyřešit i opatřit hned, bez čekání. Ale ne všechny. Vždyť život, v němž by nadějné očekávání nebylo přítomné, by byl plochý a chudý. Nejde o zbabělé odsouvání požadavků přítomné chvíle někam do mlhavé budoucnosti. Jde o pevné zakotvení v naději, kterou dává Boží slovo a která umožňuje vydržet zátěže dneška – a směřovat ke skutečnostem ležícím v budoucnosti. Aniž si to totiž mnozí lidé dnes uvědomují, nechávají se velmi formovat reklamou a některými médii ke způsobu života, který má být pestrý a bohatý tím, že nabízí a využívá všechno hned, na nic nečeká. Člověk je tak ochuzen o naději a očekávání, nebo se dokonce bojí do budoucnosti vůbec podívat.
V klasickém venkovském běhu života musela (a mnohde i dnes musí) žena denně pečovat o děti, domácnost, drůbež, zahradu. Muž také denně pracoval. Ale musel zvážit, co z vypěstovaného obilí spotřebuje a co uchová pro jarní setbu v naději, že tak opět sklidí po čase úrodu. A všichni museli s čekat, až přijde jaro, rozkvetou stromy, vyroste tráva a vše pomalu půjde k letní či podzimní sklizni. Dobrý hospodář věděl, že nemůže mít všechno hned a že nemůže vše hned spotřebovat. Tahle „moudrost zemědělství“ dnes většině lidí v rozvinutých společnostech chybí. Vše se dá koupit okamžitě a v každé roční době – a na co kdo nemá prostředky, na to si může vzít půjčku. Tato schopnost čekat a žít s nadějí však chybí řadě lidí v celém životě, ne jen v oblasti nakupovaných věcí.
Prostor pro muže
A zde je právě prostor pro muže, jenž se nechá inspirovat adventem. Celý advent i oslava narození Páně mluví o Božích slibech, které se věrně plní, ale ne hned. Mluví o lidech, kteří splnění Božích slibů vyhlíželi, ovšem to je nezbavovalo úkolu naplnit požadavky přítomných chvil. A muž by mohl být tím, kdo zejména v rodině k Božím zaslíbením „dohlédne“ a povzbudí ostatní, aby s nimi počítali. Aby ani současná generace nepropadala dojmu, že všechno je možné a nutné získat hned a s ničím by se nemělo čekat do zítřka. Aby se lidé jakéhokoli věku nebáli dívat do budoucnosti, která je jistě neznámá, v mnohém nejasná, v některých ohledech se jeví jako nehezká až děsivá – ale která nese příslib Ježíšova druhého příchodu, jenž je definitivním vítězstvím nad zlem ve stvoření. Opravdu nejde jen o jakési nadechnutí se vznešeného duchovna u příležitosti vánočních svátků, ale o pohled do budoucna nesený nadějí, kterou dává Boží slovo a zkušenost nepřehledných generací s věrností a spolehlivostí, s níž Bůh svá zaslíbení v dějinách naplňuje. Právě muž by mohl a měl být v rodině tím, kdo „unese“ jakousi vzdálenost mezi tím, co právě prožíváme, a tím, co očekáváme; kdo ve víře spolu s ostatními pochopí rozdíl mezi Božími zaslíbeními a mezi tím, co už jsme zakusili – a bude ostatní v naději a vytrvalosti povzbuzovat.
Advent je opravdu velkou inspirací pro celý život. Je výzvou, aby se křesťan neutápěl jen v problémech a radostech přítomné chvíle, ani se neopájel fantastickými nadějemi, které zastírají úkoly přítomnosti. Mužská schopnost nadhledu a odstupu se zde může dobře uplatnit stejně jako ženské vnímání potřeb lidí, které nemohou být odkládány do budoucnosti. Pokud křesťané vnímají pravdu víry, že muž i žena jsou stvořeni k Božímu obrazu – oba stejně a přece každý trochu jinak – bude jim to jistě blízké.
Sdílet článek na:
