Musíte odpustit. Nedá se jinak
Vydání: 2017/50 Kudy putuje Betlémské světlo?, 12.12.2017, Autor: Aleš Palán
Ve vimperské farnosti ji zná každý. Spoluorganizuje poutě, setkání věřících, přeshraniční spolupráci... „Mám kolem sebe skvělé lidi, sama bych to nedokázala,“ říká. SIEGLINDE KRALIKOVÁ žije skoro celý život v Lenoře. Prožila toho tolik, že by to vydalo na román.
„Jako zdravotní sestra musím soucítit s každým člověkem. A to i tehdy, pokud mi třeba ublížil,“ říká Sieglinde Kraliková. Snímek autor
Máte nezvyklé křestní jméno i příjmení. Jak jste k nim přišla?
Rodiče mě tak pokřtili. Sieglinde znamená Vítězslava, doslova „vítězná lípa“. Je to staré germánské jméno a já jsem Němka. Za hranicemi najdete těchto jmen víc, v Čechách je nás snad jen sedm osm, většinou starší lidé. A Kraliková? V okolí Lenory žila rozvětvená rodina Kralikových, byli to skláři, stěhovali se, ženili a vdávali. Za svobodna jsem se jmenovala Urmannová. Bylo to strašně dlouhé jméno, kolikrát se mi ani nevešlo do kolonek.
Odkud pocházíte?
Z Českých Žlebů, ale já mám snad ve všem nějakou výjimku. Náš dům spadal katastrálně pod České Žleby, ale spádově to byla Lenora. Celý život jsem žila v Lenoře – kromě dvou let, kdy jsme byli internováni.
Narodila jste se za války. Na internaci tedy naštěstí nemáte moc vzpomínek...
Mám na ni vzpomínky, ale jsou tak škaredé, že o tom nechci vůbec mluvit. Byly to dva hrozné roky a já toužím ty vzpomínky raději vytěsnit.
Chápu. Vaši rodiče zůstali po válce v Československu?
Měli tu smůlu, že zůstali. V rodinném domku jsme bydleli s dědou, tetou a strýcem – oni dole, my nahoře v patře. Nejdřív vystěhovali strýce s rodinou a dědu tam nechali. Když jednou ráno přijeli s náklaďákem stěhovat i nás, dědu zase nevzali, jen ho vyhnali z domu. Nakonec se do Německa přece jen dostal.
Po ukončení internace jste se s rodiči vrátili do Lenory.
Byli jsme ve Včelničce u Kamenice nad Lipou, tatínek tam pracoval ve sklárně. V roce 1949 ale přišla stoletá voda, strhla hráze rybníků, zaplavila obec a sebrala velkou část skláren. A taky jednu bytovou jednotku, která zabila tři ženy. Sklárna nebyla po povodni v provozu a maminka toho využila, a vrátili jsme se do Lenory. Ne do svého, ale do těch nejhůř vybydlených bytů. Tam jsme pobývali až do roku 1967.
Náš rodný dům byl za ty roky zdevastovaný a měl se bourat. Šla jsem na národní výbor a navrhla, že si ho koupíme. Odpověď zněla: „Žádnému Němci dům prodávat nebudeme!“ Jenže člověk míní a Pánbůh mění. Pracovala jsem už jako zdravotní sestra, a když jsem jednou ráno přišla do ordinace, čekal před ní pán. Byl hrozně oteklý, a tak jsem mu slíbila, že jakmile přijde pan doktor, hned ho vezmeme. Doktor přišel a povídá mi: „Víš, koho máš v čekárně?“ – „Vím, nemocného člověka.“ – „Ale houby, je to krajský tajemník KSČ.“ Neznala jsem ho. Když jsem ho ale už měla v křesle, po ošetření jsem ho poprosila, jestli by mě nevyslechl. „Do dvou měsíců máte dům zpátky,“ řekl. Konečně jsme si ho mohli koupit.
Tohle byla křivda, ale oproti těm jiným asi ne tak zásadní. Dokázala jste odpustit?
Musela jsem to dokázat. Nemůžete pracovat jako zdravotní sestra, pokud nesoucítíte s člověkem, o něhož se máte starat. A to i tehdy, pokud vám ublížil.
Takže vám pomohla profese?
Myslím, že zčásti ano, ale hlavně v tom sehrála roli rodina. Byly jsme čtyři děti a měly jsme pěkné dětství. Rodiče se léta snažili dostat do Německa, vynaložili na to spoustu sil. Byli jsme trochu izolováni a rodiče nám to vynahrazovali přírodou. Podnikli jsme také spoustu výletů, soboty byly naše s tatínkem, protože maminka byla už hodně nemocná. Vlakem jsme objeli všechny možné zámky, hrady, Prahu... Kde na to rodiče vzali, dodnes nechápu. Tatínek měl 290 korun důchodu, maminka pořád šila, byla nejlevnější švadlenou široko daleko. Se sestrou jsme jí pomáhaly. Měli jsme i trochu dobytka, ovce, i to přineslo finanční výpomoc.
Byli jste jediná německá rodina v Lenoře?
Zůstalo tu víc německých rodin. To proto, že ve zdejší sklárně neměli kvalifikované skláře a bez nich by museli zastavit výrobu. Můj budoucí manžel už byl ve vagonu určeném k odsunu, ale protože neměl kdo roztopit chladicí pece, vrátili ho. A než došel domů, měli už vybílený byt. Přišli o všechno.
Opravdu se to dá odpustit? Navíc, když to evidentně dělali sousedé.
Musíte to odpustit. A musíte se řídit Desaterem. Miluj svého bližního jako sebe samého. Nedá se jinak.
Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.
Sieglinde Kraliková (nar. 1942) prožila skoro celý život na Šumavě v Lenoře. Jen dva roky po válce strávila v internačním táboře pro Němce u Kamenice nad Lipou. Její rodiče nebyli zařazeni do odsunu. Sieglinde nesměla studovat, pracovala tedy v textilní továrně jako šička, posléze se jí podařilo stát se zdravotní sestrou. Je vdova, má dva syny, šest vnoučat a tři pravnoučata.
ALEŠ PALÁN
Sdílet článek na:
