Vydání: 2013/29 Velehradské oslavy s rekordní účastí, 17.7.2013, Autor: Jiří Gračka

Jaké dojmy ve vás velehradské oslavy zanechaly?

Děkuji za otázku, ale ještě dřív, než na ni odpovím, bych rád pozdravil všechny čtenáře Katolického týdeníku. Můžu říct, že se tu cítím velmi příjemně a jsem potěšen, že na této slavnosti mohu být. Jak jsem už řekl při mši, nepřicházím jen jako poutník – kterým jsem zde velmi rád – ale také jako papežem speciálně vybraný legát, abych s vámi oslavil výročí 1 150 let příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu.

Oslava slovanských věrozvěstů má pro mě ovšem i jeden hluboký osobní rozměr – právě dnes (5. července – pozn. red.) je tomu šestnáct let od chvíle, kdy jsem byl jmenován záhřebským arcibiskupem, a svou službu tak od počátku svěřuji i sv. Cyrilu a Metodějovi.

Žáci soluňských bratří odešli po svém vyhnání z Velké Moravy na Balkán. Jsou jejich stopy v Chorvatsku dodnes patrné?

Těch stop je u nás skutečně mnoho. Vědci ovšem dodnes zkoumají, jak se na naše území žáci sv. Cyrila a Metoděje vlastně dostali. Podle jedné teorie byli vysláni na misie a část z nich se zastavila v Chorvatsku, podle jiné doprovázeli sv. Cyrila a Metoděje do Říma, někteří zůstali v Benátkách a poté se přesunuli na území dnešního Chorvatska. Tak či onak ovšem můžeme říci, že nejde jen o historickou vzpomínku, ale o živý odkaz. Až do Druhého vatikánského koncilu se například v některých chorvatských diecézích sloužila liturgie ve staroslověnštině. Nešlo přitom o obřad východní, ale západní, římský. Využíval ovšem staroslověnštinu a hlaholici – a proto se nazýval hlaholská liturgie.

Našli bychom v Chorvatsku nebo v životě místní církve i nějaké jiné „české stopy“?

Těch je překvapivě také velké množství. Pro Chorvaty je například velmi důležitá píseň „Rajska Djevo“, kterou na nápěv české písně „Tisíckráte pozdravujem tebe“ složil P. Petar Perica SJ. Ten přišel v roce 1901 sem na Velehrad a strávil zde dva roky v noviciátu. Druhou píseň, která naše země spojuje, k nám přinesl jiný jezuita, Čech P. Milan Smolka. Vzal text české písně „K nebesům se orla vzletem“, složil k němu nový nápěv a v Chorvatsku tuto píseň dodnes zpíváme pod názvem „Do nebesa nek se ori“.

Významnou úlohu ve formaci celé generace chorvatských kněží sehrál P. Josip Salač (1908–1975), který pocházel z české menšiny žijící v Chorvatsku. Byl spirituálem semináře v Záhřebu a v závěru života se tamtéž stal světícím biskupem. Konečně bych rád zmínil profesora pražské univerzity P. Josefa Vajse, který roku 1902 založil na Krku staroslověnskou akademii. Ta se později přestěhovala do Záhřebu a zde funguje dodnes pod názvem Staroslověnský institut.

Vraťme se ještě na chvíli k těm, kvůli nimž jste k nám byl vyslán, tedy ke sv. Cyrilu a Metodějovi, kteří jsou také spolupatrony Evropy. V čem může jejich odkaz i dnes inspirovat náš kontinent?

Symbolické je to, že papež Jan Pavel II. prohlásil sv. Cyrila a Metoděje spolupatrony Evropy společně se sv. Benediktem, což bylo prorocké gesto nejen pro církev, ale i pro celou evropskou společnost. Právě v nich totiž Svatý otec viděl symboly Evropy, evropské kultury a společenství. Zdůraznil tím, že Evropa je jedna, ale zahrnuje v sobě mnohé rozdíly. Evropské společenství proto musí vždy dbát o jedinečnost národů a jejich kultur – a v tom také spočívá jeho bohatství. Na jedné straně je to Evropa, která spojuje, na straně druhé ale nechce, aby se z ní vytratila originalita. A právě tomu nás učí i solunští bratři. Zvěstovali evangelium, ale použili k tomu místní jazyk, pro který vytvořili i zvláštní písmo, aby jim lidé rozuměli. Obohatili tím místní kulturu, ale zároveň Slovany propojili s centrem katolické církve, s Římem. Jsou proto našimi učiteli společenství a vzájemnosti, ale také toho, že je třeba respektovat originalitu jednotlivých národů.

Tento spor mezi nacionalismem a otevřeností vůči jiným národům byl mimochodem ještě nedávno živý i v chorvatské církvi. V době, kdy jste nastoupil na záhřebský arcibiskupský stolec, se psalo o tom, že vás velká část tamních kněží nepřijímá právě kvůli vašemu proevropskému postoji…

Řekl bych, že novináři často a rádi přehánějí. Ve svém působení vidím kontinuitu s tím, co bylo dříve, a neudělal jsem nic nového, co by předtím už neexistovalo. Na druhou stranu každá doba přináší nové a specifické problémy, na které je třeba reagovat. Chorvatsko bylo od samého počátku vůči Evropské unii otevřeno, ale v různých dobách byly kladeny různé důrazy při zachování zmiňované kontinuity. V Chorvatsku i v místní církvi tedy panuje otevřenost pro Evropu, ale se snahou chránit vlastní národní identitu.

Úsilí vaší země o vstup do Evropské unie bylo úspěšně završeno právě před několika dny a Chorvatsko se stalo osmadvacátým členem unie. Jak tento krok hodnotíte jako představitel církve, který si je zároveň vědom současných trendů v EU, jako je oslabování rodiny, odmítání zmínky o křesťanských kořenech či odstraňování náboženských symbolů?

Všichni žijeme v Evropě – a ta existovala dříve než EU. Když se evropské státy spojily do jednoho společenství, vytvořily novou skutečnost a je těžké zůstat mimo ni. Dovnitř ale musí vstoupit všichni členové s vlastní odpovědností. Je potřeba zkoumat, co EU přináší, a vnímat i její krize a problémy. Proto je také zapotřebí, aby se v ní spojovali lidé, kteří jsou stejného smýšlení, a aby pečovali o to, co považují za dobré pro národ. EU se nachází před problémem, jak ochraňovat hodnoty, které jí vždy byly vlastní, jako třeba rodina. Ta je dnes ve velké krizi, ale bez stabilní rodiny nebude zítra existovat ani EU.

Můžete našim čtenářům katolickou církev své vlasti stručně představit? Jaké procento obyvatelstva tvoří?

Chorvatsko je malá země, žije zde asi 4,5 milionu obyvatel a z nich se ke katolické církvi hlásí 86 %. Máme 16 diecézí a vojenský ordinariát, celkem v zemi působí 23 biskupů, z toho tři emeritní. Církev je ve společnosti považována za důležitou instituci, ale ne všichni, kdo se k ní hlásí, také chodí v neděli do kostela – ostatně ani by tam pro všechny nebylo dost místa.

Největší diecézí je záhřebská arcidiecéze, patří do ní víc než čtvrtina obyvatel země. Teď budu mluvit zejména za ni, kdy řeknu, že do budoucna se v pastorační péči chceme soustředit na tři podstatné body: pastoraci rodin, pastoraci mladých lidí a péči o nová duchovní povolání.

Bohoslužbu zde na Velehradě jste slavil v češtině. Proč jste se tak rozhodl a jak dlouho vám trvalo naučit se v češtině číst?

Když jsem byl jmenován papežským legátem, přemýšlel jsem, jak bych tento úkol nejlépe naplnil. A rozhodl jsem se inspirovat právě sv. Cyrilem a Metodějem, kteří sloužili liturgii a zvěstovali evangelium v rodném jazyce Slovanů. Zdálo se mi vhodné přidržet se tohoto příkladu a pokusit se sloužit mši v jazyce národa, k němuž jsem přišel. Na přípravu jsem ale kvůli dalším povinnostem neměl mnoho času a byl bych klidnější, kdybych se mohl připravovat déle a úskalí vašeho jazyka zvládnout lépe. Promluvit k vám ve vašem rodném jazyce byl pro mě nicméně zajímavý úkol.

Co byste chtěl na závěr jako papežský legát vzkázat či popřát věřícím u nás?

Od Svatého otce Františka jsem vám přinesl pozdrav, jak se o tom ostatně píše i v mém pověření a jak jsem to zmínil také při bohoslužbě. Za sebe bych nicméně chtěl všem čtenářům připomenout, že my katoličtí věřící si musíme zachovat odvahu a být přesvědčeni, že to, co přijímáme z evangelia, je třeba také žít a předávat dál. Tak se zasloužíme o rozvoj společnosti, v níž žijeme, i celého národa. Všichni musíme svědčit o tom, jak je krásné žít evangelium.