Můj týden s Bonem, můj život s U2

Vydání: 2020/20 Bohoslužby se vrací k normálu, 12.5.2020, Autor: Ladislav Heryán

Příloha: Perspektivy 20

Šedesáti let se 10. května dožil slavný irský zpěvák, textař a instrumentalista, frontman kapely U2 Bono Vox. Vedle písní s náboženskými tématy šíří tento hudebník Kristovu zvěst svou bohatou charitativní činností – ať už jde o boj proti AIDS, oddlužení chudých zemí, či nenásilné řešení napětí v Severním Irsku.

Bono (vlevo) na koncertě U2 na Tenerife roku 2016. Snímek Victor R. Ruiz

Bono Vox, vlastním jménem Paul David Hewson, se narodil 10. května 1960, ve stejném roce jako já. Kvůli tomuto textu jsem s Bonem strávil týden. Dílo U2 znám téměř nazpaměť, přeložil jsem snad všechny jejich texty, přečetl o nich minimálně desítku knih, viděl všechna jejich koncertní DVD a tři koncerty naživo, a přesto (nebo snad právě proto) před postavou Bona bezradně stojím v úžasu.

Jsem rád za celoživotní inspiraci, přesvědčen, že Bono je zázrakem dnešní doby. Jeho bytí obnovuje důvěru, že nás Bůh v žádné době neopouští, neboť nám neustále posílá své proroky a anděly, a v každém městě má své lidi (srv. Sk 18,10).

Znovu jsem pročetl skvělý knižní rozhovor Bono o Bonovi (vedl jej Michka Assayas, 2006), knihu o písních U2 The Stories Behind Every U2 Songs (Příběhy za písněmi U2 od Nialla Stokese, 2009), zhlédl slavný koncert Zoo TV ze Sydney (1993), na Youtube si našel Bonovu strhující řeč při předávání cen Národní asociace pro podporu barevných lidí NAACP o Bohu, který miluje chudé (2007), jakož i slavný a často citovaný Bonův televizní rozhovor s novinářem a moderátorem irské televize RTE Gayem Byrnem (2013) a stejně tak dojemný dokument o Bonově návštěvě známého amerického kazatele, teologa a překladatele Bible Eugena Petersona (2016). Znovu jsem také pročetl jakousi Bonovu intimní zpověď Poznámky k Písním zkušenosti, tedy k zatím poslednímu albu U2 Songs of Experience (2017), jež je zároveň komentářem k filmu Matta Mahurina U2 Liner Notes.

Bonova různá veřejná vystoupení ve všelijakých talk-show po celém angloamerickém světě si pouštím často. Vrcholem pro mne bylo sedět loni v říjnu na stejné židli, na níž Bono sedává v pracovně svého přítele, amerického františkána a slavného duchovního autora Richarda Rohra v Albuquerque v Novém Mexiku.

Bonův život byl jistě poznamenán příběhem jeho rodičů. Otec Bob katolík, matka Iris protestantka, příslušníci nižší střední třídy z předměstí Dublinu, vstoupí do tehdy zapovězeného smíšeného manželství. Rodiče jdou svou cestou a nedbají na to, co říkají lidé i jejich církve. Matka malého Bona přesto vodí do kostela a v chlapci klíčí myšlenka, zda se náboženství nemůže stát nepřítelem Boha, zda Bohu vlastně nepřekáží a že Bůh je větší než náboženství. Později prohlásí, že „psát písničky je náš způsob uctívání Boha, i když nepíšeme náboženské písničky. Máme totiž pocit, že Bůh nepotřebuje reklamu“. Jednou bude zpívat: „přestaň pomáhat Bohu přes ulici jako nějaké stařence!“ – o tom totiž přece láska vůbec není.

U2 budou po prvních dvou úspěšných albech Boy (Chlapec, 1980) a October (Říjen, 1981) jako členové křesťanského společenství Shalom úporně hledat své poslání na tomto světě. To, že jím může být hudba a že i ona se může stát modlitbou, pochopí při skládání slavné „Sunday Bloody Sunday“ (Krvavá neděle) pro své třetí album War (1983). Onou „krvavou nedělí“ nebyla ani ta v roce 1921, ani ta v roce 1972, obě v irských dějinách nesoucí tento název, nýbrž neděle, „ve které Ježíš zvítězil“.

Obrat k dobročinnosti

Zlomem na Bonově duchovní cestě je benefiční koncert rockových kapel pro hladovějící Etiopii „Live Aid“ v roce 1985 v Londýně a následný pobyt s manželkou Ali v etiopském utečeneckém táboře. Děti denně umírající hladem už nejsou jen čísly, nýbrž reálnými bytostmi. Z tohoto pobytu se zrodí Bonův aktivismus i vrchol první etapy tvorby U2 – album The Joshua Tree (Jošuův strom, 1987). Ulice nemají jména v nebi (říká název písně z tohoto alba), stejně jako v pekle utečeneckého tábora, a tak Bono stále ještě „nenašel, co hledá“.

Následně U2 vzdávají hold Americe (Rattle and Hum – Rachot a šum, 1988), přichází tvůrčí krize, ale i pád železné opony. A kapela v Berlíně nahraje slavné album Achtung Baby (Pozor, miláčku, 1991), kde jako perla zazáří píseň „One“ (Jediný). „Mnoho kapel začíná zpíváním o ženách a končí zpíváním o Bohu,“ říká Bono, „když píšu o romantické lásce, vždy je v tom i láska věčná.“

90. léta jsou ve znamení turné „Zoo TV“ a „Pop Mart“ a alb Zooropa (1993) a Pop (1997). Jsou zrcadlem nastaveným konzumismu. Ne všichni toto jejich zdánlivě „povrchní“ období chápou, Bono však roste do opravdové hloubky.

Nultá léta, kdy U2 jdou do středního věku, jsou charakteristická svým způsobem zvukově podobnými alby: All That You Can‘t Leave Behind (Všechno, co nemůžeš nechat za sebou, 2000), How to Dismantle an Atomic Bomb (Jak rozebrat atomovou bombu, 2004) a No Line on the Horizon (Žádná čára na obzoru, 2009). Bono se přitom stihne angažovat v kampani za odpuštění dluhů africkým zemím Jubilee 2000, založí organizaci DATA pro spravedlivý obchod a další věci.

Smrt nebude mít žádnou moc

Plodem posledního období U2 jsou alba Songs of Innocence (Písně nevinnosti, 2014) a Songs of Experience (Písně zkušenosti, 2017). Jsou to alba moudrá. Bono zde reaguje na to, co se děje ve světě i co se děje jemu – vyznává se z lásky k Ali i svým čtyřem dětem, které začínají odcházet z domu, a tajemně na něj sáhla smrt.

Jako vždy je ústředním motivem láska. „Jediné, co jsme zanechali, je láska. Každá meditace o životě musí začít meditací o smrti. Zní to trochu bezútěšně, ale mně ne. Vzpomínám, jak jsem četl ‚A smrt nebude mít žádnou moc‘ od Dylana Thomase. Velká báseň. Věřím tomu. Pořád. Časem jsem objevil radost jako akt vzdoru.“
Bono to má vepsáno ve tváři, a sundá-li si brýle, září mu to z očí.

P. LADISLAV HERYÁN. Autor je salesiánský kněz a publicista

Sekce: Zpravodajství, Kultura, Články

Předplatit KT