Mučedníci a trpitelé byli odstaveni
Vydání: 2016/10 Ekumenická bohoslužba připomněla oběti režimu, 1.3.2016, Autor: Aleš Palán
Příloha: Dobrá kniha roku 2015
O jediný hlas, ale přece. Vítězem ankety Dobrá kniha roku 2015 se stal literární historik a někdejší redaktor Katolického týdeníku MARTIN C. PUTNA. Bodovala jeho kniha Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity.
„Okupace části Ukrajiny jen zmizela z prvních stránek novin," říká vítěz Dobré knihy Martin C. Putna.Snímek autor
Před šesti lety jste vydal Obrazy z kulturních dějin americké religiozity, loni obrazy z religiozity ruské. Vaše „americká“ kniha neměla zdaleka takový kritický i čtenářský ohlas jako ta „ruská“. Čím to je? Je současná kniha o tolik lepší?
To musí posuzovat jiní. Jisté ale je, že se trefila do lepšího času, protože v první polovině loňského roku bylo téma Ruska a Ukrajiny ústředním tématem debat české společnosti. Teprve poté se pozornost přesunula k uprchlíkům a islámu. Vzhledem k tomu, že mnozí mluvili o Rusku ve stereotypech a občas říkali nesmysly, usoudil jsem, že je mou povinností dodat faktografii.
Byla tedy vaše kniha reakcí na konkrétní společenskou situaci, nebo se to jen časově sešlo?
Platí obojí. Prajádro knihy vzniklo už před dvaceti lety. Přednášel jsem starší ruské kulturní dějiny na Filozofické fakultě a říkal si, že bych z toho měl jednou udělat knihu. Ale teprve tehdy, až dokončím třetí díl České katolické literatury. Po ukrajinském Majdanu a okupaci Krymu se ale Rusko dostalo do centra pozornosti, a tak jsem si řekl, že odložím všechno ostatní a budu se věnovat tomuto tématu.
Tedy výzva.
Čistě pocit povinnosti. Kdyby na trhu byla podobná kniha, nechal bych to na jindy.
Jaká nebezpečí podle vás z Ruska plynou? Je snad pro nás nějak nebezpečná už sama ruská religiozita?
Určitě není nebezpečné pravoslaví jako takové. Pravoslaví je jedna z legitimních křesťanských tradic, která má v sobě mnoho pozitiv – ale jako každá tradice i negativa. Kde je svatost, tam ďábel strčí svoje pařáty. Jedním z největších rizik pravoslaví je jeho tradice napojení na impérium, což není věc, kterou by vymysleli Rusové, jde to už z Byzance. Zde nacházíme představu, že vyvoleným, oním Božím zástupcem na zemi, je vlastně císař. Zatímco na evropském Západě jsme si této myšlence pomalu a bolestně odvykli, křesťanský Východ se s ní nikdy nerozloučil. Je to dáno historickým vývojem, protože Západ prošel reformací a osvícenstvím. V katolickém prostředí se tyto duchovní proudy sice často chápou jako sporné až negativní, ale nelze pominout, že pomohly probudit křesťanství k něčemu, co není vázáno na středověkou společnost. Dnes už pokládáme svobodu svědomí a vyznání za něco naprosto samozřejmého. Ale ještě v 19. století to bylo pro katolíky něco velmi
sporného.
Jak je na tom pravoslaví?
To neprošlo ani reformací, ani osvícenstvím, žije v představě, že správná společnost je ta středověká, v níž se církev opírá o stát. Když se podíváme na chování církevních špiček v Rusku, zřetelně tam takovou linii vidíme. Putin řekne A a Kirill řekne A na druhou. Když například Evropská unie zavedla sankce kvůli okupaci Krymu, Putin vydal embargo na evropské potraviny, načež patriarcha přispěchal s tvrzením, jak je důležité a duchovní jíst národní krmi. Chová se jako Putinův dvorní kaplan.
Jak došlo k této proměně? Vždyť pravoslavná církev byla za neblahé éry Sovětského svazu prostorem někdy přímo disidentského, jindy alespoň tichého, vnitřního nesouhlasu s režimem.
Jistě, pravoslavná církev za komunistického režimu jest církví mučedníků a vyznavačů. Ne všichni však byli mučedníky nebo tichými trpiteli. Byli i tací, kteří se pokusili o pokojné soužití s režimem až kolaboraci. Všichni moderní patriarchové od roku 1943 byli z těch velmi povolných. I u nás byla v padesátých letech katolická církev církví mučedníků, ale našli se také Plojhaři (pozn. red.: Kněz, kolaborant s komunismem).
Copak ta změna vztahu církve vůči impériu stojí na jednom člověku?
Jistě že ne, on je jen symbol. Takových lidí je mnoho. Mučedníci, vyznavači a trpitelé byli v podstatě odstaveni. Meňovci (pozn. red.: A. Meň, zavražděný pravoslavný kněz) jsou dnes v Moskvě téměř disidentská skupina. Přihlášení se k pravoslaví dnes do velké míry znamená loajalitu vůči státu. Dodržovat některé základní rituály – křty, svatby či Velikonoce – je věcí loajality vůči režimu. Drsně to přirovnám k 1. máji, jak jsme ho zažívali u nás.
To ovšem neznamená, že je celá pravoslavná církev zkažená, to v žádném případě. Jen v tuto chvíli hraje roli jedné z opor Putinova režimu. Dokonce došlo k jejímu smíření s komunismem. Komunistická strana chválí patriarchu a věnovala mu řád za pěstování národních hodnot. Je to pro nás nepochopitelné sblížení bývalých mučitelů s bývalými mučedníky ve jménu imperiální obnovy.
Pod dojmem migrační vlny na ruské nebezpečí zapomínáme. Je pořád tak intenzivní, jak jsme si ho uvědomovali v době eskalace krize na Donbasu?
Samozřejmě, jenom zmizelo z prvních stránek novin. Na Donbasu se pořád střílí. Když člověk občas sleduje ukrajinská média, což já dělám, nachází tam neustále informace o bojích a počtech mrtvých. Putin se nezřekl svých plánů na obnovu impéria. Je v ruské imperiální tradici, že čím větší jsou problémy doma, tím víc křičí, jak je celý svět nenávidí, a to proto, že jsou nejlepší. Svoji legitimitu potvrzují tím, že se stále rozšiřují. To je hlavní rozdíl mezi zemí a impériem. Země má svoje hranice, impérium hranice nemá, neustále se rozšiřuje.
Vaše kniha uspěla nejen v anketě Katolického týdeníku, ale i Lidových novin. V obou anketách se na předních pozicích objevily knihy, které podobně jako ta vaše přinášejí určité varování. Co to podle vás znamená?
To znamená, že na tom nejsme tak špatně, že jsme se nezbláznili, neotupěli, zajímají nás souvislosti. Mluvím o té části veřejnosti, která čte knihy a je ochotna přemýšlet. Bojím se o veřejnost, která čte jen internet, neboť ten je z velké části ovlivněn ruskou pátou kolonou a všemi mystifikacemi, hoaxy (falešné zprávy) a atmosférou nenávisti.
Jaká je role intelektuála v této situaci?
Jako vždycky, nic se na tom nezměnilo. V části médií se dnes šíří představa, že intelektuál je někdo, kdo se neživí poctivě, protože jen čte knihy a něco vykládá či píše. Intelektuál má ale povinnost vydávat počet ze svých znalostí. Když z médií, z internetu zazní rychlé titulky a bombastická hesla, intelektuál by měl vědět víc a být schopen věci rozklíčovat. Ale zdůrazňuji, že jen v rámci oblasti, které rozumí. Jiný problém je, že někteří intelektuálové hovoří úplně o všem: od geologie přes entomologii až po důlní inženýrství. Tudy ne, přátelé.
Zajímá mě vaše publicistická metoda, s níž jste ke své knize přistoupil. Proč jste zvolil jednotlivá zastavení, ony obrazy, kterým jste se pak věnoval? Vybral jste tak jen některé události a jiné pominul. Proč jste nepostupoval v dějinném exkurzu lineárně?
Možná i proto že současná kultura je obrazová. Výrazný obraz, symbol, historická událost přítomná v uměleckém díle mohou o nějaké epoše vypovědět víc než přehled fakt, událostí, jmen a dat. Mnohokrát jsem plakal, co všechno musím vynechat, takže když někdo namítá, že v mé knize není Pasternak či Lermontov, já to dobře vím. Pokoušel jsem se ukázat jednotlivé epochy a složitost dějin Ruska. Speciálně proto, že Rusko je vnímáno jako kulturní a náboženský monolit. A já chtěl připomenout různé Rusi, různé kulturní a náboženské formace.
Překvapilo mě, kolik těchto svých „kartinek“ jste věnoval ranému středověku a jak málo století dvacátému, které čtenář zná mnohem víc.
To je přesně ten důvod, proč jsem středověk akcentoval. Protože se o něm méně ví. Existuje zjednodušená představa o jakési středověké svaté Rusi a já chtěl objasnit skutečnost.
Přijdou po „pictures“ ze Spojených států a „kartinek“ z Ruska ještě další obrázky z kulturních dějin jiného geoprostoru?
Touto metodou se dá napsat klidně dvacet svazků, ale přece jen se držím svého kopyta, a chci tedy psát o něčem, co znám důkladněji. Ve střednědobé přípravě mám knihu, v níž podobným způsobem zpracovávám střední Evropu. Kniha je uspořádána opět v obrazech, ale už nikoliv chronologicky řazených, nýbrž geograficky – po jednotlivých oblastech střední Evropy, respektive starého Rakouska: Čechy, Morava, Slezsko, Horní Uhry, Dolní Uhry, Halič, Bukovina...
Tedy pokus o to, abychom tentokrát lépe porozuměli sami sobě.
To ano, ale v širším kontextu mezikulturních a mezináboženských souvislostí našeho nejbližšího okolí.
Sekce: Články, Speciály, Přílohy
