16. 8. 2005
|P. Rudolf Smahel SDB
Vydání: 2005/27 Cyrilometodějské dvojčíslo, 16.8.2005, Autor: Ivana Jeništová
Příloha: Doma
Katolický kněz, salesián a docent na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. V tomto městě také bydlí s maminkou, která je mu oporou v jeho nelehké celoživotní pouti. Po absolvování teologické fakulty nedostal státní souhlas, teprve po třech letech mohl začít působit v Uherském Brodě. Za své aktivity byl minulým režimem odsouzen k podmíněnému trestu.
Váš otec byl známý olomoucký fotograf, vaše sestra se rovněž věnuje fotografii. Jak vaše rodina přijala rozhodnutí stát se knězem?
Po maturitě jsem v Praze začal studovat vysokou školu – obor zahraniční obchod. Po roce rozhodování jsem zvolil teologii. Mnozí si tehdy mysleli, že jsem se zbláznil. Přestože už byl rok 1969 a začínala normalizace, odešel jsem zpátky do Olomouce; ale ne domů, nýbrž mezi bohoslovce. Rodiče mi nic nerozmlouvali, rozhodnutí nechali na mně. Já jsem se rozhodl na základě studentských aktivit, kdy jsem se věnoval mladým lidem - stal jsem se salesiánem.
Když jsem po ukončení studií nedostal státní souhlas, hledal jsem si práci jinde, ale mládeži a rodinám jsem se věnoval dál. Režim tomu nepřál, všechno se odehrávalo v atmosféře strachu a hrozeb ze strany StB. Šlo o to se vzepřít, nesouhlasit. Měli jsme vynikající vzory, kněze, kteří se vrátili z vězení, kde prožili dlouhá léta - např. P. Šuránek nebo P. František Bílek. Ti nám ukazovali, že je třeba jít a nepodrobit se. Souhlas jsem dostal až po třech letech.
Od roku 1985 jsem byl farářem v Budišově nad Budišovkou. Vylidněná oblast Sudet, do kostela chodilo pár starých lidí, mládež žádná. Prožil jsem tam nádherné společenství se starými lidmi. Pastorační návštěvy pro nás byly vzájemným obohacením: povídali jsme si při čaji, prohlíželi fotky, vytvořili jsme si společenství, které nám bylo posilou v nelehkých dnech osamělosti. Ti lidé nezahořkli, ve svém nitru měli něco krásného. I když jsem ve farnosti neměl děti a mládež, nebylo to pro mne jako salesiána frustrující. A později už se našlo i pár ministrantů. Dojemné byly romské pohřby: jednou umřelo rodičům děťátko a všichni si pak při pohřbu v kostele podávali rakvičku s dítětem po lavicích a dlouho, dlouho plakali.
Když jsem byl mladý kněz, který měl spoustu duchovních - samozřejmě nelegálních - aktivit, podporovali mě: k nám domů chodili například lidé ke svátosti smíření, v garáži jsme měli cyklostyl a tiskli samizdatovou literaturu. Pak nám to ovšem mocipáni všem spočítali. Krásné bylo, že moji rodiče se nebáli ani potom a psali mi krásné dopisy do vězení. I přes tvrdou cenzuru do nich dokázali vložit skrytá sdělení.
V době mého působení v Budišově mne rodiče navštěvovali o víkendech. V týdnu jsem měl hodně práce, takže jsem osamělost necítil. Tatínek zemřel, když mu bylo 81 let – v září 1997. To už byl dva roky slepý. Na sklonku života vydal svědectví pokory; hodně se modlil. Vzpomínal na krásné chvíle, které prožil a viděl při fotografování. Jeho život je pro mne svědectvím statečnosti a živé víry. Život s rodiči záleží na rozhodnutí tuto roli přijmout: neodmítnout odpovědnost za rodiče, kteří stárnou. Je synovským právem i povinností postarat se o ně.
Jsem optimista. Mladí, kteří se přihlásili na teologickou fakultu, jsou otevření, přímí, méně formalističtí a mají větší sebevědomí. Jsou upřímní, a proto více zranitelní. Jejich víra je zrající. Nebezpečí vidím spíš v rodinách: děti jsou dnes vedeny spíš materialisticky, někdy sebestředně. Rodiče ve výchově často zdůrazňují kariéru na úkor duchovních hodnot. Dřív byly děti více vedeny k čestnosti a ke schopnosti nasazení pro druhé, dnes je často cílem seberealizace na úkor druhých. Částečně to vidím i u křesťanských dětí. I když někdy víra vyznívá jako formalita, děti se v dospívání ptají, proč rodiče chodí do kostela. Je dobré, že stále existuje mnoho křesťanských rodin, které svým dětem předávají duchovní hodnoty.
Matka salesiánského kněze Rudolfa Smahela, manželka známého fotografa a statečná žena. Rudolfa, který se narodil v 50. letech, dlouho v jeho aktivitách podporovala. Oporou mu byla i v době strávené ve vězení. Nyní u něj žije a on jí všechnu péči oplácí.
Jaké je být matkou kněze?
Těžké, ale s Boží pomocí jsem to překonala. Život je ostatně vždy tvrdý - a pro matku to je těžké pokaždé. Syn se narodil do období úzkosti a strachu o existenci, která tehdy vládla v mnoha českých rodinách. Děti byly naší radostí. Přáli jsme si, aby syn šel po maturitě do Litoměřic na teologii, ale nenutili jsme ho. Když potom byla teologie otevřena v Olomouci a staří profesoři se vrátili za katedru, moc jsme si přáli, aby se syn z Prahy vrátil a studoval na kněze.
Váš syn byl velmi společenský...
Syn měl během studia mnoho kamarádů, společně jezdili do „chaloupky“ s olomouckou mládeží, kde se věnovali duchovnímu vzdělávání. Rozvážní kněží ho už tehdy varovali že si proti sobě poštve režim. V té době si také dopisoval s německými benediktiny; tu korespondenci úřady samozřejmě četly. Důsledkem bylo to, že po ukončení studií nedostal státní souhlas. Na přímluvu olomouckého administrátora se po třech letech stal kaplanem v Uherském Brodě. To už byla činnost podzemní církve, které se naplno účastnil, rozvětvená. Samizdaty se tiskly také u nás doma, ale tak, abych o tom nevěděla. Šetřili mne, abych neměla strach, že to praskne.
A prasklo?
Prasklo. V roce 1979 byl Rudolf z Uherského Brodu odvezen do věznice v Bohunicích. Byl teplý podzim, a tak byl jen v košili. Z vězení se pak dostal na podmínku.
Vaše rodina se i přes tlak totality víry nevzdala. Jak jste prožívali dobu synova věznění?
Vzpomínám si, že jednou se při přímluvných modlitbách na nedělní mši náhle ozvalo: „Pane, modlíme se za naše uvězněné bratry – Františka Líznu, Rudolfa Smahela, Krumpolce, Vlčka, Adámka...“ To byla reakce! Ustrašení věřící se polekali, že to do kostela nepatří. Mladí byli naopak spokojeni. Ale přišel kostelník a vzal za ruku muže, který se takto modlil. Ten si musel svléci ministrantské roucho a odejít z kostela.
Jak jste vnímala synovu samotu, která někdy povolání kněze provází?
Když Rudolf po amnestii dostal státní souhlas, nastoupil do pohraničí. Byla to opravdová samota pro kněze. Říkával: „Žádné dítě do náboženství, žádné svatby, jen pohřby.“ Na faře jsem často připravovala nedělní oběd. V zimě tam bývala spousta sněhu - když syn zajížděl do farností, které měl na starosti, vozil s sebou lopatu, kdyby po cestě zapadl. Společnost na faře mu dělala zvířátka. Jednou jsem přebírala rýži a něco rachotilo v koši na papír. Vynesla jsem koš ven. Když se syn vrátil a historku jsem mu vypověděla, řekl: „To byla Klotylda, moje kamarádka na faře.“ O motýlech, kteří poletovali na schodech fary zase říkal: „To je Řehoř a Augustin, moji další společníci.“ V Sudetech si samoty užil až moc. Všechno bral s humorem, měl dost studijních povinností a později i pár dobrých přátel mezi místními lidmi.
A v Budišově měl skutečně autoritu. Jednou se muži před kostelem rvali na nože. Syn si vzal pluviáls nejkrásnějším zdobením a vyšel ven. Začal na ně křičet: „Bůh vás vidí!“ Zapůsobilo to: rváči zvolali: „Trojvelebný pane!“ - a nechali toho.
A co dnes?
Společného času není mnoho, ale když má syn volno, vyjedeme třeba na Svatý Kopeček nebo na Svatý Hostýn. Také se mnou jede k lékaři, když potřebuju; chodí se mi už těžko. Prožíváme i krásné chvíle, když vzpomínáme na všechno uplynulé a prohlížíme si fotky. Ráda pro syna něco uvařím nebo upeču, třeba slané pečivo, které má moc rád.