Mohla jsem mít své letadlo
Vydání: 2006/26 Cyrilometodějské dvojčíslo, 27.6.2006, Autor:
Příloha: Doma
Je tomu už dávno, co jsme s kamarádem navštívili moji starou tetu v Příbrami. Žila dlouhá léta sama a nedařilo se jí dobře. Povídali jsme si o všem možném a řeč přišla i na to, že v některé rodině mají dokonce dvě auta. Teta to komentovala: „Což o to, já mohla mít své letadlo!“ Můj kamarád se tomu tiše podivil, a tak jsem mu na zpáteční cestě vyprávěla tetin příběh.Ve 20. letech minulého století byla teta Anička vyhlášená krasavice. Žila s rodiči v domku na okraji Příbrami. Její tři starší sourozenci už vylétli z rodného hnízda a rodina se rozhodla, že vezme na byt studenta - místa bylo dost a nějaká koruna se bude hodit.
Přihlásil se ruský emigrant Konstantin, student Vysoké školy báňského inženýrství v Příbrami. Jak jinak to mohlo dopadnout, než že se mladá učitelka a student do sebe zamilovali. Jiskra přeskočila hned první večer, když si přinesl do kuchyně vypůjčit sirky. Čas plynul, teta učila na venkovských školách a Kosťa studoval. Hráli spolu čtyrručně na klavír a prožívali šťastná léta mládí. Jednoho dne přišel čerstvý inženýr s diplomem a výhodnou nabídkou od holandské důlní společnosti. Měl jet pracovat na Jávu, a tak požádal o Aniččinu ruku, aby ho doprovázela. Dědeček byl člověk ze staré školy a vzdělání si velmi vážil. Ačkoli neměl moc peněz, všem čtyřem dětem umožnil za Rakouska-Uherska středoškolské vzdělání. Pracoval jako mistr ve strojovně v dolech na Březových Horách. Důlní společnost si cenila věrných a dobrých pracovníku a na plesy Vysoké školy báňské posílala vždy pro dědečka a babičku kočár. Vysokoškolský diplom se dědečkovi líbil, ale Jáva?! Kde to vůbec je? Co když tam mladí neuspějí nebo se manželství nevydaří - jak se pak jeho dcera dostane domů? Vždyť by jí ani nemohl zaplatit zpáteční cestu. Kdo to jakživ slyšel, aby se holka z Příbrami vdávala tak daleko? Kdyby šli aspoň do Ostravy nebo do nějaké země bývalého mocnářství! Tak dědeček k žalu obou zamilovaných řekl rezolutní ne. Teta Anička, přísně nábožensky vychovaná dívka, neporušila přikázání „cti otce svého i matku svou“ - a se svým milým neutekla.
Konstantin skutečně odjel na Jávu a velmi dobře se tam uplatnil. Byl nadaný na jazyky, uměl rusky, česky, francouzsky, německy a také holandsky se naučil snadno. Během let se vzmohl, zakoupil dokonce cínové doly i malé letadlo, kterým létal na služební cesty. Tetička dál učila a nikdy se nevdala - snad nikdo neobstál ve srovnání s jejím idolem. Ten zůstal také svobodný, a tak si celý život - vyjma války - dopisovali. Když vznikla Indonézská republika, přišel Kosťa o domov podruhé (poprvé to bylo v Rusku) a odstěhoval se navždy ke svému ženatému bratrovi do Paříže.
Po padesáti letech zatoužil podívat se po stopách svého mládí a jednoho dne se objevil v Příbrami. Rodiče mé tety dávno zemřeli a ona žila už léta v domku sama. Její krásu odvál čas, nábytek měla omšelý - i to piano bylo rozladěné. Ani Kosťa už nebyl ten oslnivý mladý muž, plný odvážných plánů. Na Svatou Horu došel z parkoviště jen stěží. A báňská akademie, jak se jí za jeho mládí říkalo, také nebyla tím, co dřív. Po roce 1945 ji přemístili do Ostravy a v zámečku, kdysi založeném arcibiskupem Arnoštem z Pardubic, sídlil národní výbor. Zvenčí vypadala budova stejně, ale uvnitř byla přestavěna v souladu s moderními požadavky na pohodlí a hygienu. Za pár dní po návštěvě očekávané celý život dostala tetička smuteční oznámení s douškou, že její přítel Konstantin zemřel v letadle cestou z Prahy do Paříže. Ta zpráva ji bolela do té doby, než za ním na věčnost odešla sama. Příběh, z něhož dýchá atmosféra začátku minulého století, dávno odvál čas a hodně se od té doby změnilo. Dnes je úcta a poslušnost spojená se zachováním čtvrtého přikázání v tomto smyslu téměř nepochopitelná. Mladí o svém životě chtějí a také většinou rozhodují sami. Ani věrnost a vytrvalá láska se příliš nenosí. Odejít za svým cílem či partnerem kamkoli už není žádný problém - stejně tak jako ho kdykoli opustit. Jen rozhodnout se pro správnou volbu bylo stejně těžké tehdy jako dnes.
JARMILA VÁVROVÁ Sdílet článek na:
