Po schválení zákona o majetkovém narovnání mezi státem a církvemi jsme hovořili s předsedou České biskupské konference, pražským arcibiskupem DOMINIKEM DUKOU, nejen o samotném narovnání, ale také o změnách, které – pokud zákon projde parlamentem - čekají církev a věřící.

Mnozí si kladou otázku: S čím za pražským arcibiskupem chodili politici Věcí veřejných v oněch posledních dnech a hodinách před hlasováním na vládě?

Naše jednání s Věcmi veřejnými bylo v rovině vzájemného vysvětlování. Nikomu jsem tady nic nesliboval, nikdo nenaléhal a nevytvářel nátlak. Byla to setkání informativní a měla posloužit k tomu, aby si obě strany řekly a uvědomily, v čem je problém, a pak se i navzájem se ujistily, že chtějí spolupracovat a jsou vedeny společným zájmem.

Kdo měl podle vás největší zásluhu na tom, že majetkové narovnání prošlo vládou?

Velikou a rozhodující roli v tom nehráli jednotlivci, ale především šíře těch, jichž se vyjednávání bezprostředně dotýkalo. Vezměte si, že ke konsenzu došla katolická církev s Ekumenickou radou církví a Federací židovských obcí, dále vedle vlády jednali Svaz měst a obcí, Agrární komora, Asociace soukromých rolníků, hejtmani. Ti všichni viděli, že pro každého z nich je nutné odstranit blokační paragrafy, které brání nakládání s církevním majetkem, a oddělit financování církví od státu. Díky tomuto konsenzu jsme se dostali až ke schválení majetkového narovnání vládou.

Současná vládní koalice převzala rozhodnutí jednat od vládních garnitur, které jí předcházely, a k dnešnímu stavu jsme tedy dospěli také díky ochotě těchto vlád, což je třeba připomenout: byla tu politická vůle hned ve třech vládách. Jednání probíhala, ale narážela na nesoulad nejen mezi politiky, ale dříve i na nejednotnost názorů uvnitř církví. Významnou roli sehrálo i vystoupení Ústavního soudu, kdy jasně zaznělo, že je třeba konat.

Jaká bude muset být církev, kdyby získala zpět část majetku a došlo k finančnímu narovnání?

Nová situace bude od církve vyžadovat mnohem větší zodpovědnost. Bude si muset sama vytvořit hospodářské předpoklady pro svůj život a práci. Nebude to ze dne na den, a než se nový systém zaběhne, čeká nás přinejmenším pět velice těžkých a náročných let. Nikdo také nebude smět podlehnout ošidné vidině, že to jsou veliké sumy peněz. Má-li toto majetkové narovnání zabezpečit chod církve, jak ho známe teď na prahu roku 2012, znamená to, že když budeme hospodařit velmi zodpovědně, přibude nám do našeho rozpočtu oproti dnešku zhruba deset procent. Budou to peníze, které se musí projevit v životě církve v oblasti nejen investic, ale hlavně pastorace. Není tedy na místě vyslovovat obavy, co s těmi miliardami bude církev dělat, nač je bude mít – poneseme tíhu finanční zodpovědnosti sami za sebe.

Mnohem větší roli bude hrát duch solidarity. Bude nutné, aby farnosti nemyslely jen na sebe. V rámci diecézí bude nezbytná solidarita mezi bohatými a chudými farnostmi, bude povinností každého biskupa zajišťovat solidární spravedlnost. Stejně tak bude nepostradatelná i solidarita mezi bohatšími a chudšími diecézemi.

Církev rovněž bude muset být otevřenější. A to nejen ve vztahu kléru a laiků, ale vůči celé společnosti. V naší zemi i církvi musíme vytvořit prostředí spolupráce v duchu služby společnosti. Je to především služba duchovní, ale církev nemluví jen o spáse duší, nýbrž i o spáse člověka. Ruku v ruce s bohoslužebnou formou a hlásáním evangelia jde tedy charitní služba! Máme v této oblasti pomáhat společnosti především tam, kde to stát tak dobře neumí.

Změní se nějak vztah kněží a laiků? Čekáte spíš více „demokratizace“, nebo že se ruku v ruce s vytvářením ekonomické autonomie posílí autoritativní a hierarchický přístup?

Podle mého názoru naroste sdílení odpovědnosti mezi knězem a farností. Moje zkušenost dvaceti let církve ve svobodě hovoří jednoznačně: prosperují ta společenství, která nejsou farností jednoho muže, ale kde plně spolupracují ekonomická a pastorační rada. Právě ta překvapují dynamikou svého života.

Čekáte tedy zmnožení kooperace mezi kněžími a laiky?

Bude to nutnost a jinak to nepůjde.

Co teď bude se zákonem?

Zákon půjde v paragrafovaném znění do parlamentu, kde může být o každém jednom paragrafu jednáno. Dostaneme prostor ke slyšení ve výborech, budeme mít možnost znovu vysvětlovat. Parlament má právo udělat změny a zanést své připomínky. Zákon by se však z našeho hlediska neměl zásadně měnit, neměla by nastat situace „dostanou pět milionů a můžou jít“.

A co kdyby taková situace nastala?

Diskusi očekávám, protože na řešení majetkového narovnání je vícero pohledů. Konsenzus mnoha vyjednávajících stran, které nabízí tento zákon, je však výsledkem mnohaletého kooperačního jednání. Radikální změny v návrhu tohoto zákona by způsobily jeho rozpad. Nemohlo by se o něm hlasovat, musel by být stažen a celá věc by byla nedořešena. V zemi by mohl nastat opravdový chaos, protože jednotlivé právnické osoby, kterých se to týká, by mohly zahájit procesní řízení a dovolávat se spravedlnosti u mezinárodního soudu, což by nebylo k dobru nikoho v této zemi. A našim vládám by podle mého odhadu evropské soudy nebyly příliš nakloněny.

Hrozí něco takového?

V politice je všechno možné a je to umění možného, ale já jsem přesvědčen, že v rámci celospolečenského prospěchu bude tento zákon přijat. V parlamentu se jistě vše vysvětlí a prodiskutuje. Důležitý krok byl v této diskusi učiněn už v rámci jednání, kdy jsme se potkávali se starosty a zástupci krajů i z jiných politických subjektů, než které tvoří vládní koalici. Nový zákon navíc vytvoří právní jistotu – nedotknutelnost majetkového držení všech institucí. Tak tomu dnes není. Dalším logickým krokem bude smlouva mezi Českou republikou a Vatikánem, která by měla jít ruku v ruce s tímto zákonem.

Sekce: Téma, Články