Tři týdny po Danielu Reynkovi zemřel ve středu 15. října ve věku pětaosmdesáti let Jiří – druhý z petrkovských bratrů.

 

Petrkov jako místo, kam se jezdilo za kulturními, duchovními a lidskými impulzy, jejich smrtí do jisté míry zaniká. Zbudou vzpomínky, Jiřího překlady a Danielovy fotografie.

 

Petrkov začal být „kulturním poutním místem“ v šedesátých letech 20. století. Manželka Bohuslava Reynka, francouzská básnířka Suzanne Renaud, se návštěv nonkonformní mládeže už nedožila, ale sám Reynek starší ano. Ačkoli k veřejné prezentaci své práce choval silnou nechuť, podobné návštěvy si většinou užíval.

 

Už tehdy hráli v Petrkově nepominutelnou roli bratři Jiří a Daniel. Jeden krmil na znárodněném rodinném statku prasata, druhý jezdil v Havlíčkově Brodě s nákladními auty. V psí době žila rodina nelehkým životem, hmotnou nouzi doplňovala šikana ze strany správy statku a lidí nasazených do rodového sídla. Navzdory tomu zde vznikaly burcující básně a výjimečné grafiky, na jejichž tisku se už léta podílel se svým tatínkem Daniel.

 

Po Reynkově smrti v roce 1971 se Petrkov změnil. Stále tu však přetrvávala určitá spiklenecká atmosféra, která na normalizační stupiditu odpovídala noblesou a přímostí. Za Jiřím a Danielem jezdili přátelé, bylo jich čím dál víc, a ještě více po listopadové revoluci. V některých dnech se v Petrkově dveře doslova netrhly. Zejména Jiřímu to někdy, když toho bylo příliš, nebylo úplně milé – potřeboval svoji samotu, zahradu a klid k překládání.

 

Byť se Jiří Reynek – stejně jako jeho o rok starší bratr – narodil ve Francii a byl přirozeně bilingvní, s překládáním začal až v devadesátých letech. Potřeboval cítit možnost publikovat. Jako po prvním sáhl po autorovi svého dětství Henrim Pourratovi a za překlady jeho děl byl dvakrát oceněn Jungmannovou cenou. Zejména epos Kašpar z hor dává zaznít Reynkovu hutnému a širokému jazyku. Kromě vlastního vrstevnatého příběhu si čtenář této knihy může nad jeho stránkami připomínat, že myšlení se rozvíjí řečí a v řeči.

 

Jiří Reynek žil celý život sám; v knize rozhovorů s autorem těchto řádků Kdo chodí tmami se smál, že se stal určitým „mnichem na volné noze“ – navzdory tomu, že mu Vít Tajovský či Anastáz Opasek nabízeli možnost vstoupit do řádu. Jiří, celý život hluboce věřící, nalezl svůj soukromý klášter doma. Ona samota ale nebyla úplná, vždy tu byl jeho milovaný bratr Daniel. I v letech, kdy byl Daniel ženat a měl dvě malé děti, zůstával Jiří poblíž. Rodinu nic nerozdělilo, ani brzká smrt Danielovy ženy Květy. Jen bolesti přibylo…

 

Jiří Reynek byl bytostí duchovní a kulturní, miloval svou zahradu a rozuměl rostlinám. O petrkovských kočkách byly napsány mnohé stránky… V případě potřeby se však Jiří ukázal být i člověkem chápavě rázným. Když se před několika lety někdejší estébák Pavel Chalupa pokoušel rozchvátit celou Reynkovu pozůstalost, byl to právě Jiří, kdo se proti němu pevně vymezil. Vnučka Veronika a přátelé rodiny tak mohli krádeži za bílého dne na poslední chvíli zabránit. Na Jiřího zásadovost a pravdivost by se nemělo zapomínat – bez těchto jeho rysů by nebyl jeho portrét úplný – stejně jako na Jiřího humor.

 

Kromě pohádek a próz Henriho Pourrata vyšly v Jiřího překladech za posledních dvacet let díla Francise Jammese, Jeana Giona, Charlese-Ferdinanda Ramuze či Marie Noël. Některé Jiřího překlady dosud zůstávají v rukopise a snad ještě někdy dojde na jejich vydání.

 

„STARÝ“ PETRKOV KONČÍ