Dnešní misie se už netýkají rozvoje chudých zemí.Ilustrační snímek Vojtěch Vlk

Mění se misie a činnost misionářů s postupem let a staletí?

 

Jistě, misie se velice mění. Dnešní misie už nejsou spojené s kolonizátory a většina křesťanských misionářů je vysílána z Asie či Afriky. Nejsou tedy už jednosměrné (z Evropy do světa), ale fungují mnoha směry: z Ameriky do Evropy, z Afriky do Ameriky, z Asie do Afriky… A již se netýkají „rozvoje chudých zemí“ (viz Projekt Evropa). Bílý misionář se stává menšinou.

 

Je zajímavé, že církev od apoštolských dob není bez misií. Nová misijní vlna v 15. – 16. století byla spojena s jezuity, františkány a dominikány, se jmény jako František Xaverský, Matteo Ricci, Bartolomeo de las Casas. Po napoleonském útlumu misie znovu rozkvetly po roce 1815 a pak po první světové válce. V roce 1910 bylo na světě 90 tisíc křesťanských misionářů, dnes jich je více než 400 tisíc.

Důležitá věc ovšem zůstává – misie, to je život církve. Máme štěstí, že jsme měli Jana Pavla II. s misijním duchem i příkladem. A že máme papeže Františka, který nám přinesl zkušenost jihoamerické církve a všechny vyzývá, aby se stali Ježíšovými učedníky, misionáři. Nejde mu o nic méně než o „misijní církev“, která je v pohybu zevnitř i navenek…

 

Liší se misie podle lokalit, kde daní misionáři působí?

 

Samozřejmě se liší – jestli tam žije 0,05 % křesťanů jako v Thajsku, Japonsku, na Taiwanu, nebo jestli tam církev už zapustila kořeny… Zda se jedná o extrémní misie mezi muslimy v severní Africe, na Středním východě až k Pákistánu, v Indii, Indonésii, nebo jde o re-evangelizaci v Latinské Americe. Všechno má své zvláštnosti. Působit v 500 let starých církvích v Latinské Americe mezi domorodými kmeny, které mají své zvláštní řeči, tradice, kulturu, je něco jiného, než být misionářem ve velkoměstech…

 

A jak to vypadá ve velkoměstech?

 

Tam je to podobné všude na světě, neboť je zde většinou hodně živá letniční církev, různé sekty a podobně. Být ve velké farnosti, kde je třeba patnáct dvacet tisíc křesťanů mezi miliony nevěřících, je velká výzva. Církev se snaží být vždy s těmi chudými, takže například v Manile, hlavním městě Filipín, je asi sto až dvě stě tisíc dětí, které bydlí na ulici. My tam pro ně zřídili takové malé městečko a snažíme se jim pomáhat.

 

Trend je takový, že víc než polovina lidí žije ve velkých městech a postupně se tam stěhují z vesnic další. To je všude stejné – v Africe nebo v Americe… Ať už jde o město či venkov, vždy je nejdůležitější strategií dobře připravit katechety, kteří tam žijí se svými rodinami.

 

Vy osobně jste měl zkušenost spíš s velkými městy, nebo s menšími osadami?

 

S městy. Ale těch posledních šest let, co jsem byl zodpovědný za salesiánské misie, jsem se snažil dostat hlavně do misií, které jsou nejchudší – někde v pralese, kam se člověk jen tak nedostane.

 

Podle čeho se rozhoduje, do které země pojede daný člověk na misie?

 

Co se týče salesiánů, začíná misijní proces rozlišováním nového povolání do misií a žádostí hlavnímu představenému, který pak (s rádcem pro misie) rozhoduje, kam se uchazeč nasměruje. V rozhovoru se vyjasní, zda jde o pravé povolání, kam se dotyčný hodí a kde jsou dnes největší potřeby.

 

A co délka pobytu v konkrétní zemi?

 

Rozlišujeme různé misijní zkušenosti. Jedna věc je, když misijní klubka či kroužky vyjedou na léto, na pár týdnů si zkusit, co jsou to misie. Například v Itálii je asi 300 mladých lidí ze salesiánského hnutí mládeže, kteří v malých skupinkách stráví pět až šest neděl v Africe. Pak je tu misijní dobrovolnictví, kdy člověk jede – většinou po roční přípravě – aspoň na šest až dvanáct měsíců na misie. A nejsou to jen mladí lidé, ale třeba i penzisté. Když jde někdo v šedesáti do důchodu a pochází ze země, kde se mluví světovým jazykem, anebo se umí domluvit, může někde působit například jako supervizor při stavbě kostela. Jede tam i s manželkou na tři roky – a taková práce se nedá zaplatit…

 

Ovšem pravé misijní povolání je na celý život. Pravý misionář se snaží přijmout všechny správné hodnoty nové země, od řeči až po kulturu, a chce tam i zemřít.

 

Pravý misionář se snaží přijmout všechny správné hodnoty nové země, od řeči až po kulturu, a chce tam i zemřít.

 

Co všechno spadá do misionářovy činnosti?

 

Záleží na lokalitě. Tam, kde nic nebylo a kde misie začínaly, dělala církev všechno, stavěla, budovala. Někde se to dělo před sto lety, někde před padesáti, jinde před třiceti… Ale jak se daná společnost vyvíjí a získává určitou úroveň, ubývá té sociální, výchovné a zdravotní funkce. Církev ale vždy slouží lidem. A tak například v Indii, kde je nejvíc chudých lidí na celém světě a potřebují tam učiliště, mají salesiáni síť asi sto padesáti učilišť, největší v celé zemi.

 

Kdo všechno může být misionář?

 

Všichni křesťané by měli být misionáři. To by se mělo dostat do povědomí každého katolíka na světě.