Ministrování má být ctí, a ne povinností

Vydání: 2009/38 Křešťanští politikové, 17.9.2009

U nás v kostele máme rodinu, která nutí své dva kluky ministrovat. Je přitom vidět, s jakou nechutí to ti kluci dělají. Už mi i řekli, že až to nebude „povinné“, nikdo je u oltáře neuvidí. Bojím se, že až vyrostou, neuvidíme je nejen u oltáře, ale ani v kostele. Snažil jsem se to rodičům naznačit, ale ti trvají na tom, že když budou děti v blízkosti Ježíše, on si je přitáhne k sobě… I já jsem ministroval a pamatuji se, že se mi ze začátku taky nechtělo, styděl jsem se, ale nakonec jsem byl rád. Nevím, jak odlišit, kdy lze děti maličko „nutit“ a kdy už raději ne.

Je důležité rozlišit, v jakém věku jsou chlapci, které rodiče nutí ministrovat. Jedná-li se o děti před začátkem puberty, může být vyšší úsilí o motivaci k ministrování na místě. Děti v tomto věku mají strach, že se na ně bude celý kostel dívat, a že pokud něco pokazí, budou to všichni vidět. Tady je dobré, když je podpoří rodiče, kněz i starší ministranti, že se bát nemusí. Je dobré, aby chlapci vnímali ministrování spíš jako čest než jako povinnost. Připadá mi, že když v tomto věku kluci překonají ostych, cítí se pak u oltáře „důležití“ a postupně si ministrování začnou vážit. Opatrnější musíme být v době puberty. V tomto věku jsou chlapci na jakýkoli tlak citliví. Pokud je rodiče vysloveně nutí ministrovat, chlapci tuto službu vykonávají jen z povinnosti a v jejich nitru může nebezpečně růst averze vůči kostelu a víře vůbec. Ale nemyslím si, že by i v tomto věku bylo všechno ztraceno. Pokud s chlapci kněz v sakristii občas dá řeč, vezme je na výlet nebo na fotbal, je naděje, že i obdobím puberty projdou bez ztráty víry. Nakonec budou třeba i vděční, že je k ministrování v období jejich vzdoru někdo nutil. Vše je snadnější, když mají chlapci v kostele více vrstevníků. Těší se, že se v kostele uvidí s kamarády a že občas společně někam vyrazí. V mnoha farnostech jsou však sami. Pak je to výzva pro kněze, aby si k nim zachoval lidský přístup a dal najevo, že si jejich služby váží. Myslím si, že i na postoji rodičů hodně záleží. Pokud aktivně žijí svou víru a syn na nich vidí, že chodí do kostela, protože hledají u Boha sílu, pak nabádání k ministrování nemusí vždy ublížit. Pokud ale rodiče nutí syna ministrovat a sami svou víru prožívají jen jako „tradiční chození do kostela“, pak skutečně hrozí, že i jejich syn bude víru vnímat jako zvykovou záležitost. Až se pak z rodičovského područí vymaní, přestane tento rituál vykonávat. Závěrem bych jen dodal, abychom byli opatrní s používáním výrazů typu „u oltáře si Ježíš přitáhne ministranty k sobě“. Ježíš nás všechny touží přivést k sobě co nejblíže, avšak my lidé mu v tom můžeme bránit. Víra je svobodné přijetí Boha do našeho života. Budeme-li někoho k víře nutit, může být výsledkem skutečný odpor. A to si určitě nikdo nepřeje.

P. Pavel Moravec, duchovní správce v Ostravě-Pustkovci

Sdílet článek na: 

Sekce: Odpovědny, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 49 30. listopadu – 6. prosince 2021

Za svobodu vyznání

Už počtvrté se v Česku konala připomínka pronásledovaných pro víru Červená středa. 130 míst se zapojilo, červeně byl poprvé nasvícen také Mariánský sloup nebo česká…

celý článek


Synoda už běží napříč diecézemi

Synodální proces se už rozběhl v celé řadě farností. Zjišťovali jsme napříč diecézemi, kolik skupinek se již přihlásilo.

celý článek


Setkává se s námi tam, kde jsme

Adventní čas, do něhož jsme vstoupili, je spojený nejen s očekáváním, ale i s Izaiášovým motivem cesty. „Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! Každé údolí…

celý článek


DARUJTE Katolický týdeník

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Předplatným KT můžete udělat radost, povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2021

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay